Bohoslužby v Bošíně, dne 1. 7. 2018

Milí bratří a sestry, zdravím vás slovy apoštolskými:

Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi Vámi.

Introit: Mnoho divů jsi už vykonal, můj Bože, Hospodine, ve Tvých úmyslech s námi se Ti nevyrovná nikdo. Chci je rozhlašovat, mluvit o nich, je jich tolik, že je vypovědět nelze. Obětní hod ani oběť přídavnou sis nepřál, nýbrž protesals mi uši; nežádals oběť zápalnou ani oběť za hřích. Tu jsem řekl: „Přicházím, jak ve svitku knihy o mně stojí psáno. Plnit Tvou vůli je mým přáním, Tvůj Zákon mám ve svém nitru.“        Žalm 40, 6-9

1. píseň:      210, 1-4 (Ó zasvěť se nám v jitřní záři)

Modlitba:

1. čtení:       Jan 1, 19-34

2. píseň:      210, 5-7 (Dej, v bázní tvé a tobě k slávě)

Kázání:       Jan 1, 35-42

35 Druhého dne tam Jan znovu stál se dvěma ze svých učedníků. 36 Když uviděl Ježíše, jak prochází kolem, řekl: „Hle, Beránek Boží!“ 37 Jakmile ti dva učedníci uslyšeli, co říká, odešli za Ježíšem. 38 Ježíš se obrátil a uviděl, jak jdou za ním. „Co hledáte?“ zeptal se jich. Řekli mu: „Rabbi“ (což se překládá: Učiteli), „kde bydlíš?“ 39 „Pojďte se podívat,“ odpověděl jim. A tak se šli podívat, kde bydlí, a toho dne už u něj zůstali. Bylo to kolem čtvrté odpoledne. 40 Jeden z těch dvou, kteří to od Jana slyšeli a následovali ho, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. 41 Ten jako první nalezl svého bratra Šimona. Řekl mu: „Našli jsme Mesiáše!“ (což je v překladu Kristus)7 42 a přivedl ho k Ježíši. Ježíš se na něj podíval a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Janův. Budeš se jmenovat Kéfa“ (což se překládá Petr).

Milí bratří a sestry,

Evangelista Jan nám hned na první stránky svého spisu dal příběh o tom, jak si ježíš začal okolo sebe shromažďovat učedníky. V dnešním kázání bych se rád u tohoto příběhu zastavil. Je v něm spousta pozoruhodných myšlenek a informací. Jak jistě víte, chodilo s Ježíšem v době jeho veřejného působení dvanáct učedníků. Později se z nich stali apoštolové, tedy kromě Jidáše, kterého pak nahradil nově zvolený apoštol Matěj. Dnešní příběh nám vypráví o tom, jak si Ježíš tento kruh učedníků začal vytvářet. Těsně před něj nám evangelista Jan předřadil příběh o Janu Křtiteli. Jan Křtitel, jak víme, byl podobně starý jako Pán Ježíš a své působení začal ještě před tím, než začal veřejně působit Ježíš. Skoro bychom mohli říct, že Pána Ježíše tak nějak „uvedl do úřadu“, když o něm veřejně prohlásil: „Toto je ten, o němž jsem řekl: Ten, který přichází za mnou, je přede mnou, neboť byl dříve než já.“ Také z Bible víme, že Jan Křtitel byl ve své době široko daleko dobře známý, a navíc i on kolem sebe shromáždil učedníky. Vždycky si ale byl vědom svých limitů, a proto neměl problém s tím, aby, jakmile se na scéně objevil Pán Ježíš, ukázal na něj, jako na pravého Mesiáše a sám se stáhl do pozadí. Řekli bychom, že Jan Křtitel byl takový „předskokan“ před Ježíšem.

Druhého dne tam Jan znovu stál se dvěma ze svých učedníků. Když uviděl Ježíše, jak prochází kolem, řekl: „Hle, Beránek Boží!“ Jakmile ti dva učedníci uslyšeli, co říká, odešli za Ježíšem. Hospodin, Bůh Izraele, jenž Jana poslal křtít, mu ukáže, že ten mladý muž, který k němu přišel, není jeden z mnoha kajících hříšníků, ale Beránek Boží, který snímá hřích světa a Syn Boží, který křtí Duchem svatým; že v Ježíši má před sebou Toho, kvůli němuž křtí, Toho, kterého má poznat Izrael. A tak jaksi samozřejmě a přirozeně to, co mu Bůh o Ježíši zjevil, řekne dál, svým učedníkům. A vůbec se nediví, když ti dva, co to slyšeli, jej opustí a následují Ježíše. To, milí bratři a sestry, už samo o sobě hodně vypovídá o Janovi. Nevím, kdo z nás by obstál v takové zkoušce pokory, když by věrné plnění našeho poslání mělo za následek, že by nás nejbližší přátele začali opouštět a šli tak říkajíc „ke konkurenci“.  „Hle beránek Boží!“ – proč ale neřekl učedníkům něco víc? Proč právě toto? Mohl přece říct něco o tom, že Ježíš je Mesiáš, Spasitel, že on je ten očekávaný Záchrance Izraele. Proč právě beránek. Tak předně proto, že, jak z reakce oněch učedníků vidíme, to úplně stačilo, aby se tito dva učedníci za Ježíšem vydali a zároveň aby neměli falešná očekávání. Beránek byla v Izraeli srozumitelná šifra pro život obětovaný, odevzdaný, pro obětinu, která zachraňuje jiný život před zmarem. Syn zaslíbení, Izák, se nemusel stát zápalnou obětí, mohl být nahrazen beranem, uvázlým za rohy v houští. Izraelci při vyjití z Egypta pomazali veřeje krví beránka, a proto se anděl zhoubce nedotkl jejich prvorozených. Hříšník nemusel zemřít za svá přestoupení, ale mohl vložit ruce na hlavu beránka, přenést na něho svůj hřích. Ten pak zemřel místo něho, aby on mohl opět Bohu na oči. Tak to stojí v Zákoně. Prorok Izajáš pak líčí Beránka s lidskými rysy, Služebníka, jehož sinalostí jsme uzdraveni. Na to vše si mohli Křtitelovi učedníci vzpomenout, když slyšeli výrok svého mistra. Ne vojevůdce, ne nějaký silný revolucionář, ale beránek, který se zjevil podobně nečekaně jak se zjevil onehda na hoře Morija na poslední chvíli beránek Abrahamovi, a nahradil tak na oltáři Izáka, jehož se Abraham právě chystal v poslušnosti Hospodinu obětovat. Symbol zástupné oběti, to je pro dnešního člověka něco pobuřujícího, těžko stravitelného. My si to přece dokážeme zařídit sami, abychom se mohli dokonce i samému Bohu podívat zpříma do oči. My žádného beránka nepotřebujeme. Tak ovšem přemýšlí člověk pouze do doby, než se mu jeho jistoty zhroutí jako domeček z karet a on začne být zmítán v depresích, stresu a věčné nespokojenosti. A že takových lidí přibývá, o tom slyšíme dnes a denně a mnozí to pozorujeme i na sobě!

Beránek Boží, to je, milí přátele, ta šifra, která znamená, že ačkoliv se náš život v mnohem neshoduje s ideály a principy, které bychom rádi, aby ve světě platily, přece jenom nás má Pán Bůh rád a neztrácí s námi trpělivost. Vnímá nás jako čisté a posvěcené, právě skrze toho beránka. Za všech okolností a v každé situaci jsme Bohem milováni – to je, milí bratři a sestry zpráva, kterou nám skrze Ježíše Krista zvěstuje sám Bůh. Proto i ti dva z našeho příběhu, když uslyšeli od Jana Křtitele: Hle, Beránek Boží, pochopili, že Bůh Izraele dokoná svou spásu i v jejich životech. A proto také se hned vydali za Tím, na něhož jim jejich učitel ukázal.

Když se Ježíš obrátil a uviděl, že jdou za Ním, otázal se jich: „Co chcete?“ Řekli mu: „Rabbi, kde bydlíš?“ Odpověděl jim: „Pojďte a uvidíte!“ Šli tedy, viděli, kde bydlí, a zůstali ten den u Něho. Bylo kolem čtyř hodin odpoledne. Jak vidíme, Ježíš nenechá nikoho ve své společnosti dlouho bez povšimnutí. Ty dva vycítil a přiměl je k rozhovoru. Jenže oni na tu otázku neodpoví nějak jako: „Náš učitel Jan nám o Tobě řekl, že jsi Beránek Boží, můžeš se k tomu, prosím tě, vyjádřit?“ Oni se ho zeptají přímo a bez okolků: „Kde bydlíš?“ Už slyším svou odpověď, kdyby mne tak oslovili dva neznámí lidé, kterých bych si všiml, že mne sledují. Zřejmě by ode mne uslyšeli: „A co je vám po tom!“ Možná bych u toho ještě přidal do kroku. Pán Ježíš to ovšem neudělal. Pochopil, kam ti dva svým dotazem směřují, že by rádi mluvili o věcech, o kterých to na ulici nejde, a proto žádají trochu soukromí. Vyhoví jim a pozve je. Nenutí je, aby se svými otázkami, pochybnostmi či vyznáními byli na odiv nějakému nezúčastněnému davu. Dokonce ani my, čtenáři evangelia, nevíme, o čem se spolu bavili. Vše zůstalo mezi Pánem a jeho tehdejšími návštěvníky. Rádi bychom věděli více, ale ti dva o tom nikdy s nikým nemluvili a náš Pán je diskrétní. K víře tedy patří i určitá míra cudnosti a šetrnosti vůči osobním osudům. Diskrétnost, která ví, že některé věci nejsou pro mnoho uší a že každý člověk má právo se vyznávat jen Bohu. Kde se to nerespektuje, uzavírají se lidé do sebe, protože se bojí, že budou zranění. Někdy pak dokonce ztrácejí jistotu, že je Pán přijímá takové, jací jsou. Náš Pán ty dva tehdy neponížil, nevydal je nepovolaným uším. Učme se i my ctít důstojnost svých bližních a jejich právo na osobní tajemství ve vztahu s Bohem. Jak jsme si tedy řekli, o obsahu rozhovoru oněch učedníků s Ježíšem nevíme nic, ale to neznamená, že by ten rozhovor neměl žádný výsledek. Opak je pravdou. Poznáváme to hned z dalších slov našeho vyprávění:

Jeden z těch dvou byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten jako první nalezl svého bratra Šimona. Řekl mu: „Našli jsme Mesiáše!“ (což je v překladu Kristus) a přivedl ho k Ježíši. Když Ondřej po rozhovoru s Ježíšem v jeho domě mohl vyznat, že spolu se svým druhem poznali v Ježíši Mesiáše, tak jistě nevedl povrchní rozhovor a jistě Ježíši pozorně naslouchal. Tohle totiž nevěděl předem ze svědectví svého učitele Jana. Jan mluvil o Božím Beránkovi, ale Ondřej tu vyznává, že Ježíš je Mesiáš, Kristus. To byl jeho vlastní objev, který udělal v obecenství s Ježíšem. Možná, že to tak formuloval, protože dobře znal bratrovo myšlení a věděl, že Šimona až tak nepálí smíření jeho hříchu, ale rád by se dočkal zaslíbeného Krále Izraele, Syna Davidova, jenž bude vládnout v Duchu Hospodinově, krále, který si nebude myslet, že všichni jsou tu pro něho, ale přijme, že On je tu pro všecky. A chtěl mu sdělit, že se dočkal, že je tu i Naplnitel jeho touhy. Ale než to řekl bratrovi, musel se k tomu sám propracovat, musel si ověřit, že to lze o Ježíši říci. Milí bratři a sestry i naše naslouchání by mělo vyústit v týž objev, kdo je Ježíš. V objev, který uděláme sami a jehož se budeme jednou provždy držet, v objev, při němž všechna svědectví našich učitelů, rodičů, přátel a předchůdců ve víře budou jen pomocí a hlavní bude to, jak se sám Ježíš dotkl našeho srdce. Ale tento objev zavazuje. Kdo našel v Ježíši Krista, zaslíbeného Krále a Spasitele z rodu Davidova, nemůže si nechat ten objev pro sebe, ale musí ho dát poznat dalším. Každé opravdové setkání s Ježíšem se stává zároveň posláním. V evangeliích se těm, kteří uvěřili v Ježíše, často ani nemusí říkat, že k Němu mají dále zvát. Udělají to zcela samozřejmě, ta radost z nich totiž musí ven. Objevený Mesiáš Ježíš po nás nechce, abychom se všichni stali misionáři v nitru Afriky, ale přeje si, abychom k Němu pozvali ty, které máme kolem sebe a s nimiž umíme mluvit: členy své rodiny, sousedy, spolupracovníky, přátele. Aby naše víra nebyla sobecká, ale otevřená, a přála touž milost, kterou Bůh obdařil nás, i našim bližním.

A přivedl ho k Ježíši. Ježíš se na něj podíval a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Janův. Budeš se jmenovat Kéfa“ (což se překládá Petr). Ondřej nenechá svého rodného bratra viset na sobě, ale přivede ho až k Ježíšovi. Nechce být důležitý, nepasuje se svévolně do role nějakého guru, který bude celý život vykládat bratrovi jako malému žáčkovi, co je Mistrova vůle. Chce jen zprostředkovat setkání bratra s Tím, koho sám poznal jako Božího plnomocného vyslance. A tak je to správně, protože je to právě Ježíš, kdo jako svrchovaný Pán chce nově formovat život každého z nás. Nejen ve světě, ale leckdy i v církvi se setkáváme s tím, že se s lidmi manipuluje. Od nepaměti totiž platí, že závislé bytosti lze dobře manipulovat, a proto mnozí lidem rádi prezentují jako nepostradatelný mezičlánek, bez něhož on se nedostane v životě dál. Církev hodná toho jména má být vždy ve střehu před kulty různých silných osobností a před podceňováním schopnosti svých členů vztahovat se přímo k Ježíši. V takové církvi pak vyrůstají nová stvoření, zrcadlící podobu Pána Ježíše.

Ježíš pohlédl na Šimona a řekl jediné souvětí. Řekl je hned tehdy, když Šimon přijal bratrovo svědectví a přišel. Tímto jediným pohledem, jediným Slovem je určen jeden lidský úděl. Cesta od horlivce Šimona k Petrovi, skále a sloupu církve, bude ještě dlouhá. To ale nevadí! Pohlédnutí, vyvolení Páně, už nikdo nezruší. Pán přece Šimona zná, znal ho dřív, než se narodil, ví, jak je stavěný a co Ho čeká za práci. A přece na něj pohlédne. Od svého záměru už nikdy neustoupí. A stejně hledí i na každého z nás, kdo k Němu přicházíme; dává nám jméno, přijímá nás pod svou vládu a vtiskuje nám nový charakter, který pro nás Jeho Otec připravil dřív, než slunce zasvítilo: Charakter Božích služebníků a služebnic, charakter Božích synů a dcer. A také nám dává poznat naše konkrétní poslání. Napracuje se na nás hodně, stejně jako na Petrovi a na Dvanácti, ale jednou dospěje k cíli. A přestože budeme po celý svůj pozemský běh nedokonalí, budeme v obecenství se svým Pánem také prožívat a rozdávat odpuštění prožívat a rozdávat ochutnávky Jeho království. Amen.

3. píseň       433 (Otče náš, milý Pane)

Ohlášky

Přímluvná modlitba + Otčenáš.

Poslání:       Židům 13,20-21

A Bůh pokoje, který pro krev věčné smlouvy vyvedl z mrtvých Velikého Pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili Jeho vůli. On v nás působí to, co se Mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků!

Požehnání:  Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,
ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,
ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen.

4. píseň       680 (Nás zavolal jsi, Pane)