Milí bratří a sestry,

milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho a Pána Ježíše Krista.
Introit:        Žalm 137
1. píseň:      138 (Srdcem celým Tebe, Pane)
Modlitba
1. čtení:       Izajáš 6, 1-13
2. píseň:      383 (Mne zajmi, Pane můj)

Kázání:       Jan 12, 40-48
40 Oslepil jim oči a zatvrdil jim srdce, takže neuvidí očima a srdcem nepochopí, neobrátí se a já je neuzdravím.‘ 41 Tak řekl Izajáš, neboť viděl jeho slávu a mluvil o něm. 42 Přesto v něho uvěřili i mnozí z předních mužů, ale kvůli farizeům se k němu nepřiznávali, aby nebyli vyloučeni ze synagógy. 43 Zamilovali si lidskou slávu víc než slávu Boží. 44 Ježíš hlasitě zvolal: „Kdo věří ve mne, ne ve mne věří, ale v toho, který mě poslal. 45 A kdo vidí mne, vidí toho, který mě poslal. 46 Já jsem přišel na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě. 47 Kdo slyší má slova a nezachovává je, toho já nesoudím. Nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych svět spasil. 48 Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by jej soudil: Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den.

„Oslepil jim oči a zatvrdil jim srdce, takže neuvidí očima a srdcem nepochopí, neobrátí se a já je neuzdravím.“ Milí bratři a sestry, jistě jste postřehli, že náš dnešní text kázání začínal veršem, který volně odkazoval na text, který jsme slyšeli v prvním čtení: ‚Poslouchejte a poslouchejte, nic nepochopíte, dívejte se, dívejte, nic nepoznáte.‘ Srdce toho lidu obal tukem, zacpi mu uši, zalep mu oči, aby očima neviděl, ušima neslyšel, srdcem nepochopil, neobrátil se a nebyl uzdraven.“ Asi mi dáte za pravdu, že to není zrovna příjemný text. A přitom se jedná o slova, kterými si Pán Bůh povolává proroka Izajáše do své služby. Co to má znamenat? Jak tomu máme rozumět. Věřím, že nám právě ten novozákonní text, který je jakousi analogii k tomu starozákonnímu, pomůže porozumět, co se nám to tu vlastně chce říct.
"Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám. Nad ním stáli serafové: každý z nich měl po šesti křídlech, dvěma si zastíral tvář, dvěma si zakrýval nohy a dvěma se nadnášel. Volali jeden k druhému: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“ Od hlasu volajícího se pohnuly podvaly prahů a dům se naplnil dýmem. I řekl jsem: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“ Ve Starém zákoně vše začíná neobvykle vznešenou scénou. Prorockým viděním, jaké si jen stěží dokážeme představit. Izajáš naprosto jednoznačně chápe, že má co do činění s Hospodinem, Bohem. Jenže už tu můžeme pozorovat analogii se situaci, kterou nám popisuje evangelista Jan. Novozákonní příběh se odehrál o svátcích pascha v Jeruzalémě v přítomnosti poutníků z blízkého i dalekého okolí, ale i učedníků, tedy lidí žijících v blízkosti Pána Ježíše, Božího Syna. Také zde byl Bůh v bezprostřední blízkosti člověka. No jo, řeknete si, to přece není totéž. Izajášovo vidění bylo naprosto mimořádné, zatímco setkávání se s Ježíšem, a to ještě před jeho vzkříšením, bylo přece jenom v té době jaksi běžné. Pán Ježíš přece neměl nikde na čele napsáno „Já jsem Boží Syn“. Ano, milí přátelé, máte pravdu, nejen že neměl nic napsáno na čele, ale navíc měl i spoustu kritiků ve své době. Vskutku nebylo možné, soudě podle vnějších znaků, nijak rozpoznat, že se jedná o Boha-člověka. Přesto v rozhovoru s přítomnými posluchači, Pán Ježíš vědomě navazuje na onen starozákonní text. Jako by nám chtěl říct, že Boží přítomnost nelze uchopit a vyjádřit nějakým jedním popisem. Tím poznávacím znamením je něco jiného. On to nakonec naznačuje i ten starozákonní text. Izajášova reakce totiž byla: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“ Žádný úžas a nadšení, jak že jsem to zřejmě samým Bohem vážený a privilegovaný, že se mi takto nezakrytě zjevuje. Nic takového, pouze hluboký pocit vlastní nedokonalosti. V tomto neobvyklém Božím zjevení primárně zahlédl všechny ty vlastnosti, kterých se jemu, jakožto člověku zdaleka nedostávalo. A navíc pochopil, že nejen, že on je jiný než Bůh, který se mu právě zjevil, ale že ta jinakost se týká hlavně těch vlastností a principů, za které se tváři v tvář Boží dokonalosti musí hluboce stydět. Pán Bůh mu nemusel ani slovem nic vyčítat. A v tom byla Izajášova situace velmi podobná té, ve které se nacházeli současníci Pána Ježíše tehdy v Jeruzalémě. Řeknete si, to je sice pravda, ale přece jenom ten Izajáš k tomu měl i to kolem, něco jako divadlo, které umocňovalo celý zážitek přítomné chvíle. To Ježíšovi současníci neměli. Ano, máte pravdu, neměli. Snad kromě oněch tří učedníků, kteří byli s Ježíšem na hoře proměnění a mohli tak spatřit něco podobného jako Izajáš. Ježíše, jako Božího Syna v celé své kráse a důstojnosti. Celé toto starozákonní vidění je ovšem o povolání proroka, tedy o tom, že Bůh Starého zákona, který se zjevoval Abrahamovi, Izákovi, Jákobovi, který vyvedl Izraelce z egyptského zajetí, nebyl brán vážně Izajášovými současníky, podobně, jako Ježíšovi současníci nebrali vážně Ježíše. Bůh Starého zákona, který zjevil svému lidu principy, na kterých mají stavět své životy, se stal pouze modlou, kterou lidé uctívali tak maximálně jako součást své národní tradice. Že by měli mít tyto Boží principy vyryté ve svých srdcích, že by měli žít život čestný, že by měli být vždy připravení ku pomoci potřebným, že by měli pěstovat trpělivost, důstojnost, férovost, rozvíjet svůj tvůrčí potenciál, pečovat o slabé a nemocné, s tím si nijak moc hlavu nelámali. V konkrétních situacích, kdy by se skrze tyto vlastnosti měl Bůh projevovat v jejich životech, měli vždy po ruce zdůvodnění, proč tak zrovna teď jednat nemohou a proč musí, bohužel, upřednostnit jiné hodnoty, ať už svou rodinu, svou práci, péči o svůj majetek, proč si zrovna potřebují odpočinout apod. Právě proto, že Izrael byl Bohem takto vnímán, rozhodl se Pán Bůh povolat proroka Izajáše, aby národ probouzel ze smrtelné letargie. Úplně o tom stejném to bylo v době Pán Ježíše. Mnozí mu fandili, dokonce, jak jsme četli „v něho uvěřili i mnozí z předních mužů, ale kvůli farizeům se k němu nepřiznávali, aby nebyli vyloučeni ze synagógy. Zamilovali si lidskou slávu víc než slávu Boží.“ Bylo pro ně sice důležité, že mají ve své blízkosti někoho, za kým mohou jít, když potřebují pomoc, když se chtějí něco moudrého dozvědět, když se potřebuji vůči jiným vyzbrojit neotřelými argumenty, ale že by kvůli tomu měli něco zásadního měnit ve svých životech, tak daleko zase neuvažovali. Stačilo jim, že mají Ježíše, který se bezvýhradně řídí principy Božími. Oni se už s tím nějak svezou. Jenže, milí přátele, nesvezou. Nestačí mít Pána Boha jako dobrého souseda, či jako krabičku poslední záchrany, po které sáhneme akorát tak když nám teče do bot. Problém je totiž v tom, že náš život je takový, jaká je ta strava, kterou jej krmíme. O tom už dnes není třeba lidi přesvědčovat. Tedy, není je třeba přesvědčovat, když je řeč o sladkostech, přemíře tuku, či různých umělých konzervantech apod. Bible nás ovšem učí, že „ne samým chlebem živ bude člověk.“ A to, prosím, není řeč obrazná. To platí doslovně.
Minulý týden jsme si připomínali seslání Ducha svatého do tohoto světa. Fakticky nám tento svátek říká, že ten Bůh, který byl v srdci Pána Ježíše, chce naplnit srdce každého z nás. Že Boží vůli je, aby ty Boží principy, o kterých jsme před chvíli mluvili, jako je čestnost, připravenost ku pomoci potřebným, trpělivost, pokora, důstojnost, férovost, tvůrčí potenciál, peče o slabé a nemocné, po okraj naplnily naše srdce. Abychom jim podřídili všechno ostatní, abychom mohli žít a šířit pokoj, radost a dobrou náladu. A co víc, abychom tak mohli být zdraví a to doslova. Pokud v centru našeho života stojí ať už naše rodina, či dětí, či naše kariera, či práce, nebo náš majetek, jsou naše srdce uzamčená pro Ducha svatého a ve výsledku se tak stáváme duchovně slepí, hluší a nechápaví, i kdyby se nám zjevovaly co já vím jaké velké Boží pravdy. Boha nelze tak nějak smíchat s našimi sobeckými cíli. Boží principy nejdou dohromady s hodnotami, jako je láska k majetku, k penězům, ale ani jako je soustředěnost na děti, či rodinu, myslím tím, soustředěnost způsobem, kdy abychom získali pro sebe, či své nejbližší výhody, jsme ochotní porušovat Boží principy. Dokud toto nepochopíme, bude náš život chřadnout a bude nám stále něco chybět. Nedojdeme pokoje. A to platí i o našem křesťanském společenství.
K takovému zvěstování povolal Pán Bůh Izajáše a k takovému zvěstování zval Pán Ježíš, když „hlasitě zvolal: „Kdo věří ve mne, ne ve mne věří, ale v toho, který mě poslal. A kdo vidí mne, vidí toho, který mě poslal. Já jsem přišel na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě. Kdo slyší má slova a nezachovává je, toho já nesoudím. Nepřišel jsem, abych soudil svět, ale abych svět spasil. Kdo mě odmítá a nepřijímá moje slova, má, kdo by jej soudil: Slovo, které jsem mluvil, to jej bude soudit v poslední den.“
Naslouchat Božímu slovu a nepodřídit mu celý svůj život má za následek, že postupně tomu slovu přestaneme rozumět. Že se dokonce před námi jakoby uzamkne. Jak smutné je pak z Božích úst slyšet: „Oslepil jim oči a zatvrdil jim srdce, takže neuvidí očima a srdcem nepochopí, neobrátí se a já je neuzdravím.“ Bohužel ovšem je to konstatování, které nemilosrdně platí, když sice tak nějak jako že věříme, ale z jakýchkoliv důvodů upřednostňujeme tu své soukromí, tu své nejbližší, tu svou práci, tu peníze a co já vím, co všechno.
Pamatuji si, jak v dobách komunistické totality existovali různí umělci, ať už zpěváci, či herci, kteří dokázali velmi výstižně upozorňovat na nešvary tehdejší doby, a to takovým způsobem, že všichni hlouběji smýšlející posluchači věděli, o čem je řeč, pouze ti nasazení estebáci a jiní donášeči, kteří na ty koncerty, či představení také chodili, zůstávali jaksi mimo. Nejednou tak vznikaly docela komické situace, které přesně vystihovaly to, co říká Pán Ježíš v našem dnešním textu. Dívali se, ale neviděli, poslouchali, ale nerozuměli. Sice se snažili domýšlet, ale většinou špatně.
Pamatujme, Pán Bůh nás vlastně soudit nebude. Odsoudí nás slova, která jsme neděli, co neděli poslouchali, ale do srdce jsme si je nevpustili. Když se prorok Izajáš ptá: „Jak dlouho, Pane? Pán mu odpověděl: „Dokud nezpustnou města a nebudou bez obyvatel a domy bez lidí a role se nepromění v spoušť.“ Hospodin odvede ty lidi daleko a v zemi bude mnoho míst opuštěno. Zůstane-li v ní jen desetina, i ta bude zajata a přijde vniveč jako posvátný strom, jako dub, po jehož skácení zbude jen pahýl. Tento pahýl však bude símě svaté.“ To vskutku není veselá perspektiva. Určitě nás taková slova nepotěší a nepotěšila ani Izajáše. Jsou to slova vážná a smutná. A my tak nějak přikyvujeme, že jsou, bohužel, pravdivá, když se díváme do našich prázdných lavic. Zkusme se proto jednou podívat do svého prázdného srdce a dovolme Bohu, aby z něj vyťal ten falešný posvátný strom našich sobeckých cílů. Nebojme se, že nám po něm zbyde jen pahýl. Protože až tehdy nastane příhodná situace, aby tam mohlo vzklíčit ono símě svaté. Amen.
3. píseň       684 (Učiň mne, Pane, nástrojem)      
Ohlášky
Přímluvná modlitba + Otčenáš
Poslání:       Zjevení 3, 14-22
Požehnání Požehnej vám Hospodin a ostříhej vás.                     
                     Osvěť Hospodin tvář svou nad vámi a buď vám milostiv.                
                     Obrať Hospodin tvář svou k vám a dej vám svůj pokoj. Amen
.
4. píseň       679 (Uč nás na cestě pravé)