Milí bratří a sestry,

milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho a Pána Ježíše Krista.
Introit:        Ty, Bože, jsi jediný Bůh, který učinil nebe, zemi i moře a všechno, co je v nich.
                    Jen tobě všechno vděčí za svou existenci, tebe vzývají zástupy andělů.
              Nehemjáš 9,6
1. píseň:      680 (Nás zavolal jsi, Pane)
Modlitba
1. čtení:       Lukáš 17, 3-6
2. píseň:      420 (Slunce pravdy, milosti)

Kázání:       Lukáš 17, 7-10
7 Řekne snad někdo svému služebníku, který se vrátil z pole, kde oral nebo pásl: „Pojď si hned sednout ke stolu“? 8 Neřekne mu spíše: „Připrav mi něco k jídlu a přistroj se k obsluze, dokud se nenajím a nenapiji; pak budeš jíst a pít ty!“? 9 Děkuje snad svému služebníku, že udělal, co mu bylo přikázáno? 10 Tak i vy, když učiníte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: „Jsme jenom služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni učinit“.

Milí bratří a sestry,

Text, který je určen na dnešní neděli je jeden z těch složitějších, a to hlavně proto, že žijeme v úplně jiné době, než ve které žil Ježíš. V tom textu je řeč o služebníku a pánu. Je řeč o služebníků, který si nic nenárokuje a věrně a beze slov slouží pánu. Takový vztah si my ani dnes v době přísného Zákoníku práce neumíme dobře představit, plně ho nechápeme. Abychom pochopili tento text, budeme se muset podívat na to, co našemu textu předchází. A to byl text, který jsme slyšeli v prvním čtení. Připomeňme si ho ještě jednou: „Mějte se na pozoru! Když tvůj bratr zhřeší, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu. A jestliže proti tobě zhřeší sedmkrát za den, a sedmkrát k tobě přijde s prosbou: 'Je mi to líto', odpustíš mu!" Apoštolové řekli Pánu: "Dej nám více víry!" Pán jim řekl: "Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: 'Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře', a ona by vás poslechla."“ (v.3-6) Podívejme se na myšlenkovou linii tohoto textu. Ježíš učí o tom, že máme odpouštět. A Ježíš dává příklad. Říká, že když mi můj bratr ublíží a poprosí o odpuštění, mám mu odpustit. A když mi téhož dne ublíží znovu a zase přijde s prosbou o odpuštění, mám mu zase odpustit. A i kdyby to pokračovalo, klidně i sedmkrát ve stejný den, zase mu mám odpustit. Zkuste si představit, že vám někdo sedmkrát za pár hodin ublíží. A Ježíš říká, že máme odpouštět. Na to učedníci v zoufalství nad náročným úkolem reagují prosbou: „Dej nám více víry.“
Ježíš je tedy učí něco o víře a říká, že jakkoli nepatrné množství víry je dostačující. I kdybyste měli víry jen tolik jako to nejmenší hořčičné zrnko, je to dost i na ty největší činy, jako třeba, že byste dokázali přesadit moruši z úrodné půdy do moře. To je ale příklad! Co je to za nesmysl! K čemu by bylo dobré přesazovat moruši z úrodné půdy do moře?! Ano, víra toho dokáže dost, ale k čemu je to častokrát dobré? Pokud se nedokážeme ovládat jako lidé ve vzájemných vztazích, pak to není víra, co nám chybí. Nepotřebujeme více víry. Potřebujeme něco jiného. A o tom Ježíš mluví v našem podobenství. A myslím si, že to hlavní, co nás tím celým rozhovorem učí, je to, že náš život na této zemi nezvládneme tehdy, když budeme mít více víry, ale když budeme pokornější služebníci. Jak jsem řekl, víra nemůže být větší neb menší. Víra buď je nebo není. Toto Ježíšovo zdůraznění je velmi aktuální i v dnešní době. Stále se totiž najdou ti, kdo říkají: „Kdybys měl větší víru, už bys to pokušení neměl. Kdybys měl větší víru, nebyl bys nemocný. Kdybys měl větší víru, už byste měli dítě. Kdybys měl větší víru, už by tvoje rodina uvěřila.“ Ježíš nám v našem textu ukazuje, že ne víra, ale oddanost a pokora nám chybí.
To samozřejmě dnešnímu modernímu liberálně smýšlejícímu člověku zní hrozně. Proč by měl sloužit Bohu? Vždyť v tom případě nás víra zotročuje! A to je nepřijatelné! Máme za to, že doba služebníků, či otroctví a otrokářských pořádků, už je dávno za námi. Lidstvo se už dostalo dál. Jenže za prvé, je tomu opravdu tak, že se už dnešní svět s otrokářstvím vypořádal? V některých statistických zdrojích se uvádí, že v dnešní době žije na tomto světě více než 27 milionů klasických otroků. A to se ještě nebavíme o moderní formě otroctví, kterou zná i u nás leckterý člověk, kdy pod rouškou moderních pracovních metod se člověk opět stává pouze kolečkem v soustrojí hospodářské výroby a svou svobodu si častokrát pouze namlouvá ať už je dělník, nebo manažer. A za druhé, Pán Ježíš pouze uvádí příklad z reality, ve které žil, a které rozuměl jak on, tak jeho posluchači. Cílem tohoto podobenství nebylo a není otrokářství schvalovat, či proti němu bojovat. To podobenství není o otrokářství. Bible na mnoha místech naopak zdůrazňuje, že jsme Božími dětmi, ne otroky, že jsme si před Bohem všichni rovni. Že rovnost a partnerství platí jak pro otroky a jejich pány, tak pro židy, či řeky, ale i pro muže a ženy. Bylo to ve světě právě křesťanství, které se v dějinách stalo motorem změn směrem ke zrovnoprávnění lidí navzájem. Je smutné, že se v dnešní době opět vracíme k hlásání segregace ať už na principu náboženské nesnášenlivosti, když se stavíme například proti muslimům, nebo na principu národnostních odlišností. Je to velmi nebezpečný krok zpět, který v dějinách nikdy nic dobrého nepřinesl. O tom všem ale naše dnešní podobenství není. Pán Ježíš zde ani neschvaluje, ani nekritizuje otrokáře, či otroky. Pouze uvádí příklad ze života, kterému tehdy každý dobře rozuměl, Asi tak, jako kdybych já dnes řekl, že chodíme-li do práce, pak se od nás očekává, že tam budeme pracovat poctivě, a dobře odvedená práce tak je něčím přirozeným a nemůžeme ji vnímat jako zásluhu, za kterou by se nám měl náš zaměstnavatel klanět. To platí i dnes, a to všichni dobře známe.
Jde-li však o lásku a o mezilidské vztahy, pak si častokrát myslíme, že tam je to o něčem jiném. „Já jsem pro něj toho udělal tolik, a on mi ani nepoděkoval.“, nebo „tisíckrát mu opakuji, jak mne ty jeho reakce rozčilují, a on je stále nemožnější!“, nebo „neustále po něm musím uklízet a on si toho ani nevšimne!“. Zřejmě to každý v nějaké podobě známe. A na to Pán Ježíš míří. Na tu naši všednost, do které z nepochopitelných důvodů zanášíme záslužnické prvky a otravujeme si tak život navzájem. Pán Ježíš tu navazuje téma, které tomuto podobenství předcházelo, kdy učedníkům vysvětluje, že v našich vzájemných vztazích musí být odpouštění přítomno tak přirozeně jako je přirozené v práci pracovat. A i ta reakce učedníků je tu velice příznačná, podobná těm našim reakcím. Když už nás někdo upozorní, že je to naše chování nemožné, a my cítíme, že na svou omluvu vlastně nic nemáme, pak to většinou uhrajeme směrem, „no jo, jsme jenom lidé, každému holt občas prasknou nervy, obzvlášť když musí stále dokola řešit nesnesitelné chování ať už svého dítěte, partnera, souseda, či kolegy v práci. To abych byl Pán Bůh, pokud bych to měl dokázat všechno snášet v klidu a bez rozčilování. To bych musel mít mnohem větší víru.“ I v našich samo-omluvách a vysvětleních je vlastně častokrát přítomno ono „Pane, dej nám více víry!“ Pouze to naformulujeme trochu jinak. Máme pocit, že k tomu, abychom se ve svém chování změnili, by musel s námi provést něco sám Pán Bůh, musel by nám dát nějakou tu silnější dávku víry, musel by do nás nalít trochu více ze své trpělivosti, síly ke vzájemnému porozumění, či posilnit naše nervy. A na to Pán Ježíš odpovídá: „Ne! S vírou to nesouvisí. Kdybyste měli, byť jen nepatrnou víru, tak v kontextu vašeho uvažování byste ji stejně zřejmě využili k podobným nesmyslům, jako je přesazování stromů ze země do moře. Jinými slovy, díky víře byste se stejně nestali pro tento svět užitečně-jšími.“ Ve víře problém není. Problém je v tom, že se chováme k Bohu způsobem, který bychom si nikdy nemohli dovolit ke svým pánům, či v dnešní době ke svým zaměstnavatelům. Chybí nám poslušnost a pokora. Pán Ježíš na jednom místě shrnuje všechny Boží přikázání do přikázání lásky a říká: „Miluj Pána Boha svého z celého srdce svého a svého bližního, jako sebe sama!“ (Marek 12,30-31). To je, milí bratři a sestry, jediné pravidlo, které musí platit, má-li být náš život skutečně svobodný a plný. To je ten jediný požadavek, který po nás, jako po služebnících, náš Pán vyžaduje. Požadavek, či přikázání lásky. Svoboda není o životě bez pravidel, Svoboda naopak pravidla vyžaduje. Jak by asi vypadal fotbal, kdyby v něm žádná pravidla neplatila. Jak bychom si užívali svobody, kdyby v naši zemi neplatily pravidla zakazující lidem střílet do kohokoliv, třeba jen tak, pro zábavu. Teprve pravidla přinášejí pravou svobodu do života. A Pán Ježíš všechna tato pravidla shrnuje do jednoho, a to do pravidla lásky. A v dnešním podobenství nám říká: „Milí přátelé, když budete přikázání lásky uvádět do života, pak to opravdu není nic, za co byste měli čekat odměnu a také to není nic, co by si váš bližní musel nejprve zasloužit.“
Přijímat druhého s láskou, odpouštět neustále a nepočítat křivdy, to je pro Boží dítě normální životní standard, se kterým Pán Bůh tak nějak automaticky počítá. Je-li tedy na nás kladen z Boží strany určitý nárok, který je, takříkajíc, mimo diskusi, pak je to nárok lásky. Lásku si ovšem nemůžeme vynutit jeden na druhém. To v tom našem textu není! Nemůžeme ani požadovat, aby si ji náš bližní nejprve zasloužil. Ani to tam není! Láska je to normální, co k našemu životu patří podobně jako to, že člověk má v práci dělat to, kvůli čemu tam chodí, a co se tam od něj přirozeně očekává. Kouzlo života víry je právě v tom, že plníme-li přikázání lásky, pak se jaksi mimochodem stáváme více soucitnými, pokornými, laskavějšími, ale také sebevědomějšími, a sami začneme poznávat, že hodnota našeho života není v tom, nakolik si dokážeme nekompromisně vynucovat respekt od druhých svou hrubosti, ale v tom, že jsme Božími dětmi. Je to sám Pán Bůh, pro kterého máme tu největší cenu, a který nás má bezpodmínečně rád. Proto i my můžeme milovat a pakliže to činíme, pak stejně s pokorou ze srdce můžeme pouze vyznat, že „jsme jenom služebníci, a že jsme učinili pouze to, co jsme byli povinni učinit“. Amen.

3. píseň       477 (Snažujme se ve všem právě)     
Ohlášky
Přímluvná modlitba + Otčenáš.
Poslání:       Jeremiáš 9, 22-23
PožehnáníPožehnej vám Hospodin a ostříhej vás.                    
                     Osvěť Hospodin tvář svou nad vámi a buď vám milostiv.                
                     Obrať Hospodin tvář svou k vám a dej vám svůj pokoj. Amen.

4. píseň       679 (Uč nás na cestě pravé)