Milí bratří a sestry,

milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho a Pána Ježíše Krista.
Introit:        Ptejte se na stezky věčnosti: „Kde je ta dobrá cesta?“
                   Vydejte se po ní a vaše duše naleznou klid.     
                                            Jeremiáš 6, 16
1. píseň:      178 (Krásná je modrá obloha)
Modlitba
1. čtení:       Matouš 12, 22-30
2. píseň:      182 (Pán Bůh je síla má)
Kázání:       Matouš 12, 38-42
38 Tehdy mu na to řekli někteří ze zákoníků a farizeů: „Mistře, chceme od tebe vidět znamení.“ 39 On však jim odpověděl: „Pokolení zlé a zpronevěřilé si hledá znamení; ale znamení mu nebude dáno, leč znamení proroka Jonáše. 40 Jako byl Jonáš v břiše mořské obludy tři dny a tři noci, tak bude Syn člověka tři dny a tři noci v srdci země. 41 Mužové z Ninive povstanou na soudu s tímto pokolením a usvědčí je, neboť oni se obrátili po Jonášově kázání – a hle, zde je více než Jonáš. 42 Královna jihu povstane na soudu s tímto pokolením a usvědčí je, protože ona přišla z nejzazších končin země, aby slyšela moudrost Šalomounovu – a hle, zde je více než Šalomoun.

Milí bratří a sestry,
Všichni známe ty situace, kdy ať děláte, co děláte, nikdy to není dobře. Jsou to takové ty dny plné nedorozumění a konfliktů. Nejhorší je, když to začne hned ráno, a navíc při pondělku. A nemyslím tím dny, kdy se nám nic nedaří, ale naopak situace a dny, které se spíše dají vyjádřit rčením, že „každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán“. Odvedete kus poctivé práce a namísto ocenění se dočkáte výtky, nebo kritiky. Uděláte nezištně něco dobrého a namísto vděčnosti se lidé začnou nedůvěřivě podivovat, co že to asi máte za lubem, když pácháte bezdůvodně dobré skutky. Všichni to známe a dobře víme, jak to dokáže člověka znechutit. Kdybychom měli čas přečíst si celou dvanáctou kapitolu Matoušova evangelia, zjistili bychom, že právě takových situací je tato kapitola plná. Začalo to hned po ránu, když se Ježíš přesouvá s učedníky krajinou. Bylo to v sobotu. Vyrazili zřejmě časně ráno bez snídaně, a tak si hladoví učedníci cestou tu a tam utrhnou nějaký klas, aby se alespoň trochu najedli zrnek obilí. Jenže je při tom přistihnou pravověrní farizeové, tedy taková ta samozvaná skupina ortodoxních dohlížitelů na dodržování zákonů. A v sobotu se, samozřejmě, trhat klasy nesmělo. V tu ránu byl první konflikt na světě. Netrvalo dlouho a narazili na různě nemocné lidi, kterým se Pán Ježíš snažil pomoct a opět problém. Pomoct nemocnému a trpícímu, to je sice záslužná aktivita, ale proč to musí dělat právě v sobotu? V prvním čtení jsme slyšeli o posedlém, a navíc slepém a němém člověku. Tedy takový ten postižený, který byl navíc zřejmě extrémně zlomyslný až nebezpečný. Přesně ten typ, o kterém bychom řekli, že si žádnou pomoc nezaslouží a co si budeme povídat, takoví lidé většinou ani o žádnou pomoc nestojí. Ten člověk nepatřil mezi ty, kteří umí pomoc ocenit. Byl to zřejmě takový ten notoricky nevděčník. Takový ten vřed na společnosti. Patřil mezi lidi, kvůli kterým je to o strach vystrčit večer nohy z baráku. Takové by měli pochytat a někam zavřít, aby neotravovali slušné lidí. A světe div se, Ježíš ho nejen neodežene, on mu navíc pomůže. Ježíšovým zásahem nastala u toho člověka taková proměna, že si toho okamžitě všiml nejen tu a tam někdo, ale dokonce zástup lidí. A četli jsme, že žasli, což znamená, že všem bylo jasné, že ten člověk přestal být nebezpečný, že je z něj zničehonic normální člověk. Jenže opět ta sobota! Proč si ten Ježíš vybírá pro takové aktivity zrovna den, který má být vyhrazen meditacím, klidu a odpočinku? Proč musí neustále provokovat? Co tím sleduje? Nechce nám náhodou rozvrátit naše tisícileté řády a rozmetat hodnoty, na kterých naše společnost stojí? Nepůsobí skrze něj náhodou sám ďábel? A když bychom už čekali, že nám evangelista Matouš začne vyprávět něco z jiného soudku, že nastolí nějaké nové téma k přemýšlení, ona série konfliktních situací pokračuje a farizeové a zákonici začnou Ježíše legitimovat: „Mistře, chceme od tebe vidět znamení.“ Tedy něco, jako: „Občanský průkaz, prosím! Ukaž nám ten nebeský podpis! Dokaž, že máš oprávnění dělat to, co děláš! Dokaž, že jsi tu legálně! Je vedlejší, zda nám škodíš, nebo pomáháš. Naopak, ono je to ještě horší, když pomáháš, protože to neděláš podle našich pravidel a zvyklosti. Kam bychom došli, kdyby se tak choval každý? Kdo jsi? Kdo ti dal povolení se takto chovat? Vyřešil jsi problém a nic za to nechceš? No tak to se na to budeme muset podívat! Tak by to nešlo! Pro koho tady vlastně pracuješ?“ Mohlo by se zdát, že jsou to všechno legitimní otázky, ale v kontextu celé kapitoly, ze které je patrné, že ať už Ježíš udělal cokoliv, ať už své jednání vysvětlil tak nebo onak, vždycky byl nakonec nařčen ze zlých úmyslů a jeho autorita byla určitými kruhy vždycky zpochybňovaná, tak v tomto kontextu jsou to otázky falešné, neupřímné, otázky, které nikam nevedou. Mají jeden jediný cíl. Vystrnadit Ježíše někam pryč. Ven! Ať táhne zpátky odkud přišel! Chceme-li všechno zpochybňovat, těžko se tomu dá zabránit. Tak to platilo kdysi, a tak to platí i dnes.
Před pár týdny jsem se v nedělním kázání zamýšlel nad tím, že některé příběhy z Ježíšova života máme zapsána ve více evangeliích a že je různí evangelisté popisují různě podle toho, jak různě každý z nás vnímáme realitu. Dnes tu máme něco podobného. O tom, že byl Pán Ježíš vyzýván, aby dal lidem nějaké znamení, že on je opravdu Bohem poslaným na tento svět, se dočteme i u evangelisty Marka Lukáše, ale i Jana. Opět je to u každého popsáno trochu jinak. Navíc se tu setkáváme s tím, že toto téma nám evangelista Matouš popisuje dokonce na dvou místech. Když si doma otevřete Bibli, najdete hned na začátku šestnácté kapitoly Matoušova evangelia stejnou diskusi. Zřejmě tedy téma legitimity Ježíšova působení, bylo něčím, s čím se setkával často. Situace, kdy jsou zpochybňovány jednoznačně pozitivní skutky, jsou nám do té míry důvěrně známé, že se dostaly i do přísloví, jako třeba, že „každý takový dobrý skutek musí být po zásluze potrestán“. Otázkou tedy je, co se s tím dá dělat?
Podívejme se, jak na tuto situaci reaguje v našem dnešním textu Pán Ježíš. „Pokolení zlé a zpronevěřilé si hledá znamení, ale znamení mu nebude dáno, ...“ – z této reakce se zdá, že už to věčné zpochybňování čehokoliv, co udělal, Ježíše, zda se, docela slušně vytočilo. Na tomto světě platí, že dobrý strom plodí dobré ovoce. Když tento Boží rukopis člověk nechce poznat, stěží mu lze nabídnout něco dalšího. Přesto ale nakonec Pán Ježíš pokračuje a říká: „Podívejte se na Jonáše.“  Víme, že se jedná o příběh, který je popsán ve stejnojmenné knize ve Starém zákoně. Jonáš je Bohem poslán, aby šel do Ninive a zvěstoval tam Boží soud nad jednáním a chováním Ninivských. Pán Ježíš farizeům a zákoníkům připomíná jim dobře známý příběh: Ninivským hrozila naprostá zkáza, Boží soud, šlo jim o život a vůbec o všechno – a přece nedostali jiné znamení než to, že nějaký přivandrovalec, který ještě páchne rybinou, se jim potlouká po ulicích a cosi divného povídá. Neměli nic jiného na vybranou než uvěřit mu tak, jak je, bez jakýchkoliv dalších znamení a bez záruky – nebo nechat být. Měli možná poslední šanci – když toho přivandrovalce vezmou vážně. Ninivští z biblického příběhu zřejmě měli svědomí, a to docela citlivé, protože reagovali. A Ježíš tu říká učitelům zákona, církevním hodnostářům, váženým lidem, kteří se snažili dodržovat všechno možné i nemožné, jen aby Boží zákon neporušili, že při srovnání s těmi Ninivskými pohany, zřejmě dopadnou špatně. Oni pohané byli vnímavější a reagovali nejlépe, jak mohli. Farizeové a kněží, kovaní moralisté, ať už na půdě církve, nebo v dnešní moderní společnosti, která se už od víry „osvobodila“, ti, kteří věřili v sebe a ve svou důstojnost, byli natvrdlí, i když se jim věcí říkaly naplno. Možná právě proto, že byli přesvědčení o vlastní spravedlnosti. A to ti Ninivští nebyli.
A Pán Ježíš ve své odpovědí pokračuje: „Nevoní vám rybinou páchnoucí přivandrovalec, pak je tu jiný příklad: „Královna jihu povstane na soudu s tímto pokolením a usvědčí je, protože ona přišla z nejzazších končin země, aby slyšela moudrost Šalomounovu““. Opět příklad ze Starého zákona. Legendární královna jihu se řadí po bok Ninivských, protože byla natolik moudrá, že věděla o svých nedostatcích, třeba o tom, že toho mnoho neví. Proto šla za Šalomounem; a když už se za ním vypravila, tak ne proto, aby poučovala, ale aby naslouchala. Ježíš zde sáhne po argumentu z naprosto jiného soudku. Královna, svým postavením partnerka pro krále Šalomouna, jako naprostý protiklad Jonáše, pro Ninivské obyčejného přivandrovalce. Jako by těmito příklady chtěl Pán Ježíš přítomným posluchačům říct: „Váš problém je jinde. Vám ve skutečnosti nejde o důkazy, či o znamení. I kdybych vám ukázal přímo Boží podpis, nic by vám to neřeklo.“
V čem tedy, milí bratři a sestry, drazí přátelé, ten problém vězí? Zřejmě si ještě pamatujete na Skauta, nebo někteří možná na Pionýra. Vzpomínáte na různé průzkumnické hry v přírodě. A jistě si také pamatujete, jak jste se při takových hrách jako děti navzájem legitimovali. Pomoci smluvených znamení. Když jste zahlédli pohyb rukou, či tělem, který odpovídal smluvenému pohybu, rozuměli jste tomu. Když jste našli na pařezu smluvený znak, věděli jste, kdo jej tam dal. Co tím chci říct? Aby znamení mělo smysl, musí mu stejně rozumět jedna i druhá strana. Na podobném principu funguje dnes identifikace elektronickou cestou. Má-li být v tabletu, či v počítači rozpoznán člověk druhou stranou, musí mít obě strany ten stejný klíč pomoci kterého smluvenému znamení porozumí. A v tom právě byl ten problém farizeů a zákoníků. Měli na své straně jiný klíč. Ale, milí přátelé, dnešní text nám možná chce říct, že v tom může být i náš problém. Pán Ježíš to naznačil hned v prvních slovech své odpovědi, když své posluchače oslovil nebývale drsně: „Pokolení zlé a zpronevěřilé“ Asi uznáme, že to nebylo dvakrát zdvořilé. Pán Ježíš tím chtěl přítomným říct, že dokud budou mít ve svých srdcích uložený jiný klíč k rozeznávání znamení, nemají šanci mu porozumět. A, milí přátelé, třeba tím chce říct také dnes nám, že pokud je náš hodnotový žebříček postaven na principech nedůvěry, vypočítavosti, účelových lží a na vzájemném podezírání, nikdy nezačneme vidět smysl v hledání pravdy, ve sklonění se před spravedlnosti a v otevření svého srdce pro Boží lásku. Dokud zůstaneme v tomto svém vnitřním zakuklení, nepřesvědčí nás žádné znamení, žádný Boží podpis. Co tedy může znamenat výměna onoho klíče? Je to snad o přijetí křesťanského světového názoru, nebo o nějaké nové ideologii? Z textu, který jsme si četli v prvním čtení, to tak nevypadá. Když Pán Ježíš pomohl onomu posedlému člověku a uzdravil ho, nesourodý dav žasl, ale ideologicky vyhraněná náboženská a společenská elita se pohoršovala. Ten správný klíč totiž máme každý z nás ve svém srdci. V každém z nás je Bohem daná dispozice k životu lásky, dispozice k hledání pravdy, k prosazování spravedlnosti. V našich srdcích to je. Záleží pouze na tom, zda svá srdce otevřeme a dovolíme tomu Božímu v nás vyklíčit. Pak pochopíme, že naše vzájemná sounáležitost není daná příslušnosti k té, které skupině společnosti, ať už by šlo o skupinu vymezenou náboženský, politicky, či kulturně. Jediná pravá sou-náležitost, která lidí dokáže držet skutečně pohromadě, je láska, skrze Ducha Božího rozlitá v našich srdcích. Nechme ji vyklíčit. Podpořme její růst v nás. Amen.

3. píseň       373 (Ó sešli Ducha svého)
Ohlášky
Přímluvná modlitba + Otčenáš.
Poslání:       1. Korintským 1, 21-25
PožehnáníPožehnej vám Hospodin a ostříhej vás.                    
                     Osvěť Hospodin tvář svou nad vámi a buď vám milostiv.                  
                     Obrať Hospodin tvář svou k vám a dej vám svůj pokoj. Amen.

4. píseň       485 (Král věčný nás požehnej)