Milí bratří a sestry,

milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho a Pána Ježíše Krista

Introit:        K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši, v tebe doufám, Bože můj,
                   kéž nejsem zahanben, ať nade mnou moji nepřátelé nejásají.
                   Ano, nebude zahanben, kdo skládá naději v tebe,
                   zahanbeni budou věrolomní, vyjdou s prázdnou.                Žalm 25, 1-3
1. píseň:      25 (K Tobě duše pozdvihuji)
Modlitba
1. čtení:       Marek 9, 2-10
2. píseň:      166 (Pán Bůh je přítomen)
Kázání:       Marek 9, 14-29

14 Když přišli k ostatním učedníkům, spatřili kolem nich veliký zástup a zákoníky, kteří se s nimi přeli. 15 A celý zástup, jakmile ho uviděl, užasl; přibíhali k němu a zdravili ho. 16 Ježíš se jich otázal: „Oč se s nimi přete?“ 17 Jeden člověk ze zástupu mu odpověděl: „Mistře, přivedl jsem k tobě svého syna, který má zlého ducha, a nemůže mluvit. 18 Kdekoli se ho zmocní, povalí o a on má pěnu u úst, skřípe zuby a strne. Požádal jsem tvé učedníky, aby ducha vyhnali, ale nedokázali to.“ 19 Odpověděl jim: „Pokolení nevěřící, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás mám ještě snášet? Přiveďte ho ke mně!“ 20 I přivedli ho k němu. Když ten duch Ježíše spatřil, hned chlapce zkroutil křečí; padl na zem, svíjel se a měl pěnu u úst. 21 Ježíš se zeptal jeho otce: „Odkdy to má?“ Odpověděl: „Od dětství. 22 A často jej zlý duch srazil, dokonce do ohně i do vody, aby ho zahubil. Ale můžeš-li, slituj se nad námi a pomoz nám.“ 23 Ježíš mu řekl: „Můžeš-li! Všechno je možné tomu, kdo věří.“ 24 Chlapcův otec rychle vykřikl: „Věřím, pomoz mé nevíře.“ 25 Když Ježíš viděl, že se sbíhá zástup, pohrozil nečistému duchu: „Duchu němý a hluchý, já ti nařizuji, vyjdi z něho a nikdy už do něho nevcházej!“ 26 Duch vykřikl, silně jím zalomcoval a vyšel; chlapec zůstal jako mrtvý, takže mnozí říkali, že umřel. 27 Ale Ježíš ho vzal za ruku, pozvedl ho a on vstal. 28 Když vešel do domu a jeho učedníci s ním byli sami, ptali se ho: „Proč jsme ho nemohli vyhnat my?“ 29 Řekl jim: „Takový duch nemůže vyjít jinak než modlitbou.“

Milí bratří a sestry,

Pán Ježíš s vybranými učedníky, Petrem, Jakubem a Janem se vracejí z velmi neobvyklého výletu, o kterém jsme si četli před chvíli. Těmto učedníkům bylo dáno zahlédnout něco z Ježíšovy podstaty, o které ostatní zřejmě neměli tušení. Jistě toho byli plní a nejraději by pokračovali někde v klidu v soukromí, a diskutovali se svým Pánem, cože to vlastně viděli, jak tomu všemu mají rozumět a jak by se dalo takový mimořádný zážitek, tak nějak podržet či znovu zpřítomnit. Vždyť to dobře známe, že těch nečekaně krásných a neobvyklých zážitků je v životě, bohužel, jako šafránu.

Nic takového se ovšem nestálo. Z neobvyklého vytržení se všichni dostávají rovnýma nohama do drsné reality. Velký zástup lidí, mezi nimi zákoníci – tedy církevní autority, pak zbylí Ježíšovi učedníci, spousta přihlížejících a to všechno, jak se dozvídáme, kvůli jednomu nešťastnému otci, který měl veliké trápení se svým nemocným synem. Nešťastný člověk, který hledá pomoc, a jediné, čeho se dočká jsou hádky na téma „kdo za to může“. Nekonečné diskuse, hádky, vzájemné obviňování se, zkrátka drsná životní realita, kterou zažíváme všichni mnohem častěji než ty chvíle, kdy jsme u vytržení, chvíle, které bychom si tak rádi podrželi, ale ono to zkrátka nejde. Žijeme ve světě plném trápení, kterého bychom se tak rádi zbavili, ale jak to udělat, na to máme každý svůj názor a výsledkem pak, namísto vyřešení skutečných problémů, jsou pouze hádky a konflikty. Ono stojí za to se zastavit i u toho popisu nemoci chlapce, kvůli kterému celý ten zmatečný humbuk vznikl. V tehdejší době se mnohé nemoci připisovaly působení zlých duchů. Nám to dnes zní poněkud divně, protože většinu všech trápení a nemocí pro změnu připisujeme působení bacilů a virů, ale zároveň jsme svědky šířícího se jiného odborného pohledu na lidské nemoci, kterému se říká celostní medicína, a který nás upozorňuje, že ty naše dnešní nemoci a trápení asi nebudou hlavně o bacilech a virech, ale o našem celkovém přístupu k životu, tedy přesněji řečeno o našem špatném, tedy zlém přístupu k životu. Zdá se to být paradoxně opět blíž tomu biblickému přístupu, který říkal, že mnohé problémy si přivodíme zlým duchem, nebo řečeno moderněji, nesprávným směřováním svého života. Všimněme si, jak otec onoho chlapce odpovídá na Ježíšův dotaz od kdy to má. Otec odpovídá, že od dětství. Jako by tu otázku Ježíš položil kvůli tomu hádajícímu se davu. Obvykle to totiž v životě bývá tak, že když si s něčím nevíme rady, pak namísto pomoci hledáme viníka. A ono to zdánlivě vypadá, že je to správné, vždyť jsme si právě řekli, že nemoci jsou častokrát pouze vyústěním našeho špatného přístupu k životu. Jenže Pán Ježíš zde říká, že tím špatným přístupem k životu jsme prolezli od dětství. Obviňování se proto k uzdravení nevede. A jakže se ta nemoc projevovala? Když to na chlapce přišlo, zlý duch ho povalil na zem, házel s ním a on měl pěnu u úst. Tento popis nám připomíná epilepsii. Dále tam ale čteme, že chlapec nemohl mluvit a také že to s ním házelo jednou do ohně, jindy do vody a jak jsme četli, to všechno způsoboval ten zlý duch s jediným úmyslem, aby chlapce zahubil. Zvláštní symbolika. Člověk, který se neovládá, jednou je v ohni, řekli bychom jednou je pro něco zapálený, ale vzápětí je zase schlazen ve vodě, tedy v naprosté pasivitě. Nikdy není schopen vyjádřit, co vlastně prožívá. Nemohl mluvit, říká o něm jeho otec. Život s ním zametal, házelo to s ním a nikdo mu nerozuměl, nikdo mu nedokázal pomoct.

Všimněme si, jak symbolika tohoto popisu ukazuje na mnohé z nás. Jednou se pro něco zapálíme, ale vzápětí se stáhneme a nedá se s námi počítat, jsme nešťastní, že nám nikdo nerozumí, neumíme vyjádřit, čeho jsme plní. Stále jsme jakoby vláčení okolnostmi a všechno nás to ničí a sžírá, a tak je to furt, a my nevíme jak z toho ven. Žijeme v neustálých hádkách a konfliktech, nepomáhá nám naše víra, lék nepřináší ani náboženství, ale ani ten moderní nevěřící svět nemá pro nás žádný kloudný recept, který by pomohl. Nechtíc jsme vtažení, podobně jak onen otec nemocného syna, do věčných nikam nevedoucích diskusí, které ale nepřinášejí kýženou úlevu. Není tu nikdo, kdo by nám pomohl. To je životní realita, ve které žijeme. O tom je život, ne o chvílích vytržení. Všechno se to zdá být chmurné a beznadějné.

Jenže, milí bratří a sestry, tento dnešní biblický text nás učí něčemu jinému. Právě to úvodní první čtení, které nám Ježíše ukázalo v záblesku slávy, i když neuchopitelném a prchavém, tak právě ten zdánlivě nesouvisející příběh je klíčem, který otevírá dveře z naší beznaděje, z té smutné všednosti. Pán Ježíš na hoře proměnění odmítl návrh Petra, Jakuba a Jana, aby si tam postavili stany a kochali se v příjemné atmosféře jakéhosi vytržení. On jde s učedníky do té nehostinné, drsné životní reality. On přichází mezi nás a do naší bídy, do našich nemocí, vnáší něco z toho Božího. On přináší naději. Nenechá se vtáhnout do našich diskusí a hádek. Nestaví se na žádnou stranu. V diskusi s církevními autoritami, ale i s nevěřícími nepodpoří názorově ani své učedníky. On se zajímá o toho nešťastného otce. S ním mluví a otec si najednou uvědomuje, že je tu konečně někdo, kdo mu rozumí. Náš dnešní příběh ovšem nekončí tím, že si Ježíš povídá s otcem nemocného chlapce. Ne. Tento příběh končí velkou proměnou. Pán Ježíš onomu chlapci pomůže. Ale i ten proces pomoci je zde popsán velmi pozoruhodně. Symbolika, v něm obsažená, v lecčems vyjadřuje důležité fáze proměny nemocného chlapce. Nejprve vidíme, že navzdory špatným zkušenostem jak s nevěřícími, tak s církevními autoritami – se zákoníky, ale i s Ježíšovými učedníky, to onen otec nevzdává a obrací se na Ježíše s prosbou o pomoc. Pak je tu další pozoruhodná zmínka o jakési mezifázi v procesu uzdravení. V našem textu čteme: ‚Když Ježíš viděl, že se sbíhá zástup, pohrozil nečistému duchu: „Duchu němý a hluchý, já ti nařizuji, vyjdi z něho a nikdy už do něho nevcházej!“ Duch vykřikl, silně jím zalomcoval a vyšel; chlapec zůstal jako mrtvý, takže mnozí říkali, že umřel.‘ Chlapec zůstal jako mrtvý. Byl zbaven zlého ducha, který ho od dětství ovládal, ale tím se jeho život stal jakoby totálně vyprázdněný. Nastoupila fáze prázdnoty, a prázdnota to je zároveň absolutní zranitelnost. Takové uzdravení, by problém pouze přesunulo do jiné roviny, ale by se tím nevyřešilo. Příběh ovšem nekončí konstatováním, že chlapec zůstal jako mrtvý. Příběh končí slovy: „Ježíš ho vzal za ruku, pozvedl ho a on vstal.“ Pán Ježíš mu podává ruku. On jej nenechává napospas všem nebezpečím, které by se ho vzápětí zřejmě zmocnily. Jeho uzdravení nekončí někde na půli cesty. On jeho životu dává novou náplň, nový smysl. Náš příběh končí až tímto vykročením uzdraveného chlapce do nového života s Ježíšem.

Milí bratří a sestry, krásný příběh, ale k čemu je nám dobrý, když my jsme na tom spíše jako ti učedníci, kteří se sice o něco snažili, ale neúspěšně? Pro nás, milí přátelé, je tu naštěstí ještě ten závěr: ‚Když vešel do domu a jeho učedníci s ním byli sami, ptali se ho: „Proč jsme ho nemohli vyhnat my?“ Řekl jim: „Takový duch nemůže vyjít jinak než modlitbou.“‘ V čem je tedy zakopaný pes? Jak můžeme dosáhnout na tuto účinnou Boží pomoc? Pro Ježíše je to jednoduchá odpověď: „Nejde to jinak než modlitbou.“ Zdánlivě jednoduché a jasné. Jenže o jaké modlitbě to tu Pán Ježíš mluví? V jiných příbězích uzdravení máme něco jako náznak toho, že se Pán Ježíš pomodlí a pak nemocného uzdraví, ale v tomto dnešním příběhu zrovna nic takového nebylo. O nějaké nabádání učedníků k tomu, že by se před takovým uzdravením měli hodně modlit tedy zřejmě nejde. Kde v tom dnešním příběhu máme tu modlitbu? A kdo se tu modlí? Ano, zřejmě už tušíte. Modlitba tu je, a je to ono zvolání nešťastného otce: „Věřím, pomoz mé nevíře!“

Milí bratři a sestry, v tomto krátkém otcově zvolání je celé tajemství uzdravení nemocného chlapce. Otec v něm vyjeví stav svého nejhlubšího nitra v celé své nahotě: „Věřím, ale také nevěřím!“ Takoví, milí bratří a sestry jsme! Nesmyslné a trapné jsou naše hádky a diskuse, ve kterých hájíme svou víru a neumíme přiznat, že jsme, jak to v jedné písní zpívá Sváťa Karásek, „dobří i potvory.“ Hrajeme si na věřící, ale působíme tím tak akorát hádky a posměch, protože nic z toho, co si okolní svět pod pojmem věřící představuje, v praktickém životě nepředvádíme. Na začátku dnešního příběhu byl součásti oněch diskusi zákoníků s učedníky i ten nešťastný otec. Zřejmě i on tam obhajoval své názory na víru, na Ježíše, ale fakticky zůstával ve své bídě a ve svém trápení. Když se ale setkal tváři v tvář s Ježíšem, odhodlal se k něčemu neuvěřitelně velkému. Přestal si na něco hrát. Přiznal barvu. Vyznal, ano Pane, věřím, ale také trochu i nevěřím. Takový jsem. Neumím si sám pomoct! Hledám! Milí přátelé, jak vnímáme sami sebe my? Jsme tu jako ti křesťanští bojovníci, jako ti propagátoři víry, nebo umíme přiznat svou bídu? Věříme, ale i nevěříme. Nemáme nic na svou obhajobu. V čem se vlastně lišíme od těch, kteří si říkají nevěřící? Máme právo se od nich distancovat? Není tomu spíše tak, že zatímco my sice hlásáme, že věříme, ale ve skutečnosti pouze občas věříme a občas nevěříme, tak nevěřící sice hlásají, že nevěří, ale ve skutečnosti možná většinou nevěří, ale když jim pak teče do bot, pak zase věří a modlí se. Jedni občas věří a občas nevěří, druzí občas nevěří a občas věří.

Ale jaký je tím pádem mezi námi vlastně rozdíl? Umíme si v hloubí srdce přiznat, že žádný? Víra v Ježíšově podání je něco jako naše vztažená ruka, ale ke skutečnému povstání z naší bídy potřebujeme, aby On tu naši vztaženou ruku uchopil a nás pozvedl. Víru nevlastníme. Víra je akt vztahu k tomu, který nám dokáže pomoct. A víra je doprovázena sestrou nevírou. Tak to vyznal otec nemocného chlapce v našem příběhu a Pán Ježíš právě toto jeho vyznání označuje jako podstatné, co nakonec způsobilo uzdravení jeho syna. Tento příběh ukazuje na jiné dělení lidí, než na ty věřící a nevěřící. On rozděluje lidi na ty, jak říká pan prof. Halík, zabydlené a hledající. Ti zabydlení si na svých přístupech zakládají, dokážou o nich hodiny diskutovat, přít se, obhajovat své postoje, a je jedno, zda jsou to postoje ateistické, či evangelické, katolické, budhistické, či co já vím jaké. Kromě nich jsou tu ale také ti hledající, kteří vnímají život jako cestu hledání pravdy, jako cestu, na které se učí pokoře a lásce. Tito lidé pak mohou být častokrát z různých kultur, mohou mít různé světové názory, alo umí jít spolu, protože se nepovažuji za vlastníky všeho moudra. Jsou hledající. Jsou to ti, kteří si umí přiznat, že sice věří, ale občas pochybují, nevěří, tápou, anebo sice tvrdí, že hlavně nevěří, ale zároveň umí přiznat, že i oni hledají, i oni občas svou ruku vztahují a čekají na Boží uchopení a pozdvihnutí.

Jaká modlitba, milí bratři a sestry, vychází z našeho srdce? Jak vnímáme sami sebe? Nepatříme náhodou mezi ty zabydlené, kteří sice rozdávají rozumy na potkání, ale nezakouší zázrak Boží pomoci, Božího uzdravení? Kéž v sobě usebereme odvahu přestat si hrát ať už na křesťany, či na ateisty, a přiznat si, že všichni oscilujeme mezi vírou a nevírou a všichni toužíme po životě, plném, po životě, který není neustále zmítán mezi ohněm a vodou, který s námi nehází, ale který je radostný, plný neustálého objevování s ostatními hledajícími na cestě do království pokoje a lásky, do království Božího. Amen.

3. píseň       684 (Učiň mne, Pane, nástrojem)
Přímluvná modlitba + Otčenáš.
Ohlášky     
Poslání:       Římanům 10, 9-11
Požehnání:   Požehnej vám Hospodin a ostříhej vás.                            
                     Osvěť Hospodin tvář svou nad vámi a buď vám milostiv.          
                     Obrať Hospodin tvář svou k vám a dej vám svůj pokoj. Amen.
4. píseň       489 (Tvé požehnání, dobrý Otče)