Milí bratří a sestry,
milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho a Pána Ježíše Krista.
Introit:          Žalm 98
1. píseň:      98 (Zpívejte Pánu nové písně)
Modlitba
1. čtení:       Matouš 21, 10-17
2. píseň:      648 (Kristus je má síla)

Kázání:       Matouš 21, 18-22
18 Když se ráno vracel do města, dostal hlad. 19 Spatřil u cesty fíkovník a šel k němu; ale nic na něm nenalezl, jen listí. I řekl mu: „Ať se na tobě na věky neurodí ovoce!“ A ten fíkovník najednou uschl. 20 Když to učedníci viděli, podivili se: „Jak najednou ten fíkovník uschl!“ 21 Ježíš jim odpověděl: „Amen, pravím vám, budete-li mít víru a nebudete pochybovat, učiníte nejen to, co se stalo s fíkovníkem; ale i kdybyste této hoře řekli: ‚Zdvihni se a vrhni se do moře‘ – stane se to. 22 A věříte-li, dostanete všecko, oč budete v modlitbě prosit.“

Milí bratři a sestry,

V prvním a druhém čtení jsme si přečetli opět jeden z těch biblických textů, které vzbuzují nemalé kontroverze. V několika verších se vystřídá tolik situací a postojů, že to připomíná spíše počasí posledních dnů než stabilní, konzistentní postoj Božího Syna, Pána Ježíše, o kterém tu neděli, co neděli kážeme. Alespoň tak se to může jevit na první pohled. Ježíš pomáhající a uzdravující, Ježíš populární, Ježíš partnersky se vztahující k těm nejmenším, a nakonec Ježíš proklínající. Ježíš milosrdný a Ježíš bezohledný.
Není tomu tak dávno, co jsme si na květnou neděli, týden před Velikonocemi, četli příběh o tom, jak Pán Ježíš vjel na oslátku do Jeruzaléma. To, co jsme četli dnes na tento příběh bezprostředně navazuje. Pán Ježíš se vydá spolu s tisící dalších poutníků na svátky Pesach, tedy na svátky, kdy si židé připomínali vyjití z Egypta. Přichází do chrámu, tedy do místa, kam směřovaly kroky všech, kteří očekávali duchovní povzbuzení, kteří chtěli nakrmit svá srdce nasloucháním těm slavným příběhům o Boží věrnosti a lásce, o vysvobození z egyptského otroctví. Jenže namísto duchovního pokrmu jim už příchod na chrámové nádvoří připomněl opět pouze všednost, kterou dobře znali, tržiště plné obchodníků, nikde žádné duchovní povzbuzení.
A přece se tentokrát přítomní poutníci setkali s nejedním nevšedním zážitkem. Tak předně se nestačili divit, jak se Pán Ježíš tváři v tvář těm chrámovým obchodníkům zachoval. Jak víme, pozpřevracel jejich stoly a z chrámového nádvoří je vyhodil. To vše k nelibosti těch, kteří měli být primárně strážci posvátnosti těchto svátků. Jak jsme ale dnes četli, tato destruktivní Ježíšova činnost nebyla tím hlavním, čím Pán Ježíš na sebe upozornil. V prvním čtení jsme také četli: „I přistoupili k němu v chrámě slepí a chromí, a on je uzdravil.“ O tom to, milí bratři a sestry, je. Pán Ježíš nebyl primárně pouze kritikem existujících poměrů. Jasně pojmenovat a odhalit pokrytectví a prázdnotu náboženských praktik, propletených s obchodními zájmy lidí, kteří si s Izraelským Bohem nijak nelámali hlavu, bylo něco, co jistě kromě Ježíše i mnozí další cítili, ale málokdo měl odvahu na to upozornit. Pán Ježíš ovšem nabídl i pokračování. On měl pro trpící a nemocné skutečnou pomoc. On, na rozdíl od tehdejších strážců Božích tajemství, od rabínů, zákoníků a farizejů, vnímal tu bídu, trápení a únavu obyčejných lidí, kteří klesali pod tíhou svých nemocí, kteří byli na konci svých sil a vyhlíželi pomoc od Hospodina. Právě k těm se sklonil, právě jim pomohl a uzdravil je. To bylo něco neslýchaného! To se nedalo přehlédnout! Četli jsme: „Když velekněží a zákoníci viděli jeho udivující činy i děti volající v chrámě „Hasana Synu Davidovu“, rozhněvali se a řekli mu: „Slyšíš, co to říkají?“ Ježíš jim odpověděl: „Ovšem! Nikdy jste nečetli: ‚Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu?‘“  Je pozoruhodné, že oni se vlastně nehněvají na Ježíše. Oni se jdou s ním dohodnout, aby jaksi ty spontánní dětské projevy usměrnil. Oni jako by chtěli říct: „uzdravuješ v chrámě, pomáháš potřebným, jo, jo, to je správné, ale vše musí být v určitých mezích. Kam bychom došli, kdybychom tu nechali každého projevovat se, jak se mu líbí? A obzvlášť dětí. Vždyť ony přece ani nemohou chápat, o co tu jde.“  Milí přátelé, jak často i my takto vnímáme naše děti. Copak ony mohou něčemu rozumět? Jsme to přece my, kdo je teprve všemu naučí. Je až neuvěřitelné, jak jinak už před dvěma tisíci lety vnímal dětí Pán Ježíš. Dnes se respekt k těm nejmenším, partnerský vztah k dětem pokládá za objev moderní psychologie. Žijeme v zajetí svých konvencí a zvyků. Neustále se ohlížíme na to, co na to řeknou ostatní. Ať už se jedná o naši vlastní spontánnost, či na projevy našich dětí. Neustále máme pocit, že všechno víme nejlépe. Jenže ty děti se mnohem více učí pozorováním. Naše slova častokrát ani nevnímají a když tak pouze v kontextu našich činů. Veškeré naše pokrytectví, nedůslednost, lží, prosazování svého, prázdné sliby, to je to, co utváří jejich budoucí charaktery. Proto je dnešní svět takový, jaký je. Proto je v něm tolik bezohlednosti, pokrytectví, lží a násilí. U Ježíše měly děti možnost pozorovat něco jiného. Něco, na co běžně nebyly zvyklé. Proto jásaly. Co dětem nabízíme my? Co u nás vidí? Mají nějaký důvod k jásání? Proč dnes mnozí křesťané mají za to, že křesťanství není pro malé děti. že by je to mohlo vystresovat? Proč se mnozí pokrytecky hájí tím, že děti k víře nevedou proto, aby si jednou mohly vybrat samy, jakou cestou chtějí jít? Budou si pak mít tyto děti vůbec z čeho vybírat? Vidí na nás Boží skutky?
Pán Ježíš přinesl do tehdejšího náboženského světa pořádný zmatek. Urazil vážené církevní hodnostáře, naboural letité zvyky, pomohl nemocným a nešťastným, rozjásal dětí. Zkrátka jen málokdo se o těchto svátcích v Jeruzalémě nudil. A na toto všechno navazuje onen těžko pochopitelný příběh o Ježíši, který proklíná. Zdánlivě to vůbec nejde dohromady s tím, co jsme si právě řekli. O co tam šlo? V našem textu jsme četli, že po rušném dni se Pán Ježíš s učedníky odebral k přenocování do nedaleké Betanie. Na druhý den, když se opět vracel do města, měl po ránu přirozeně hlad. Na tom by nebylo nic neobvyklého. Chtít se najíst fíků se tak jeví jako docela přirozené. Bohužel však narazil na fíkovník, který ne sobě žádné fíky neměl. To je sice nepříjemné, ale Ježíšova prudká reakce nás zmrazí. Ten láskyplný, milosrdný Ježíš a on se najednou tak rozčílí, že se tomu ani nechce věřit. Ano, celé je to hodně divné. „Spatřil u cesty fíkovník a šel k němu; ale nic na něm nenalezl, jen listí. I řekl mu: „Ať se na tobě na věky neurodí ovoce!“ A ten fíkovník najednou uschl.“ Copak to bylo nutné, tak ničit přírodu? Vskutku podivné chování člověka – pána tvorstva. Tak přece nejedná Bůh?! Ano, milí bratři a sestry, to všechno jsou legitimní úvahy, které nás napadají při čtení. Zřejmě v tom byl také Ježíšův záměr. Máme tu před sebou něco jako hádanku, podobenství, zasazené zároveň do reálného příběhu. Pán Ježíš nám tímto příběhem – podobenstvím chce říct, něco hodně podstatného. Opravdu hodně podstatného. Proto to takřka provokativní jednání. Četli jsme, že Pán Ježíš měl hlad a chtěl se najíst. Podobně jako tisíce poutníků, kteří vážili dlouhou cestu do Jeruzaléma, aby se duchovně nakrmili, aby nalezli ten pramen živé vody a ten věčný chléb pro svou duši. A co v chrámě nalezli? O tom byl ten přechozí popis. Pouze samé listí. Pouze prázdné náboženské projevy. Pouze věcí na efekt. Žádný skutečný pokrm. A k čemu je chrám, který je tu pouze na efekt? Má smysl jej udržovat? Copak je pro hladového řešením, aby čekal rok a pouze doufal, že snad příště se na fíkovníku nějaké to ovoce objeví? Copak by to dávalo smysl?
Milí bratří a sestry, jak by se asi zachoval Pán Ježíš, kdyby namísto chrámu navštívil náš sbor, naši církev? Pán Ježíš se vždy stavěl na stranu těch potřebných, nemocných, hladových, chudých. On jim rozuměl. Nic pro něj nebylo důležitější než pomoct právě jim. A tímto příběhem – podobenstvím nám říká, že naprosto chápe, že tito lidé na náboženství zanevřeli, že ho ve svých srdcích prokleli. Nic jim totiž nedávalo. Pán Ježíš nás tu konfrontuje s drsnou realitou našich prázdných kostelů. A paradoxně, namísto aby nás potěšil, že ať si to tak nebereme, že ono přece není všem dnům konec, že se to určitě zase jednou změní a podobně, nám říká, že naprosto chápe ty nevěřící a že plně souhlasí s jejich názorem, že tu ty naše kostely nemají co pohledávat, když lidem nic nenabízí. V tomto příběhu je zdrcující kritika také dnešní církve. Je to krajně nepříjemná realita. Naštěstí ale platí, co jsme si řekli na začátku a to, že Pán Ježíš se ani tehdy neomezil pouze na kritiku poměrů a na destruktivní převrácení stolů překupníků. Jak jsme si řekli následovalo něco, co rozjásalo všechny kromě těch obránců starých poměrů. On se na rozdíl od nich ujal díla a potřeby těch chudých, ztrápených a nemocných začal naplňovat. A on to činí i dnes. O tom svědčíme! To zvěstujeme! Modleme se, milí bratři a sestry, abychom i my byli u toho, když Pán Ježíš začne v dnešní době konat své dílo. Buďme připravení na jeho působení. Otevřeme mu svá srdce a vpusťme jej dovnitř. Náš dnešní text končil slovy: „věříte-li, dostanete všecko, oč budete v modlitbě prosit.“ On i dnes, podobně jako kdysi v Jeruzalémě, má pro nás uzdravení a povzbuzení. On chce naše srdce naplnit radosti a pokojem. To je radostná zpráva, to je evangelium pro dnešní den. Amen.
3. píseň       384 (Pomoz mi, můj Pane)      
Ohlášky
Přímluvná modlitba + Otčenáš.
Poslání:       Zjevení 15, 3b-4
„Veliké a podivuhodné jsou tvé činy, Pane Bože všemohoucí; spravedlivé a pravdivé jsou tvé cesty, Králi národů. Kdo by se nebal tebe, Pane, a nevzdal slávu tvému jménu, neboť ty jediný jsi Svatý; všechny národy přijdou a skloní se před tebou, neboť tvé spravedlivé soudy vyšly najevo.“
PožehnáníPožehnej vám Hospodin a ostříhej vás.
                      Osvěť Hospodin tvář svou nad vámi a buď vám milostiv.                
                      Obrať Hospodin tvář svou k vám a dej vám svůj pokoj. Amen.

4. píseň       256 (Ježíši krásný)