Milí bratří a sestry, zdravím vás slovy apoštolskými: Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi Vámi.
Introit:        Žalm 22, 2-3
1. píseň:      311 1;4-6 (Kristus příklad pokory)
Modlitba:   
1. čtení:       Izajáš 53, 1-9
2. píseň:      25 Svítá (Byl jsi tam?)

Kázání:       Lukáš 23, 26-28; 32-43
26 Když vojáci Ježíše odváděli, přinutili cestou jednoho muže, aby nesl Ježíšův kříž. Byl to Šimon z Kyrény, který právě přicházel z pole. 27 Odsouzeného sledoval zástup lidí a mnohé ženy nad ním plakaly a naříkaly. 28 Ježíš se k nim otočil a řekl: "Ženy, nade mnou neplačte, ale nad sebou a svými dětmi. 32 Spolu s Ježíšem byli vedeni na popraviště ještě dva zločinci. 33 Když je dovedli na místo, kterému se říká Golgota – Lebka, ukřižovali tam Ježíše i ty dva zločince; jednoho po Ježíšově pravici, druhého po levici. 34 Ježíš se modlil za své nepřátele: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co dělají!" Vojáci losovali o jeho šaty. 35 Kolem stál a přihlížel dav. Ozval se i posměch, který podněcovali přítomní členové nejvyšší rady: "Pomáhal jiným, ať pomůže teď sobě. Mesiáš poslaný od Boha by to dokázal!" 36 Také vojáci se přidali k posměchu. Nabízeli mu svoje kyselé víno a říkali: 37 "Jsi-li skutečně židovský král, zachraň se sám!" 38 Nad jeho hlavou byl upevněn nápis v řečtině, latině a hebrejštině: "Král Židů." 39 Také jeden z ukřižovaných zločinců se Ježíšovi posmíval: "Co jsi za Mesiáše, když nepomůžeš sobě ani nám!" 40 Ale ten druhý ho okřikl.“ Ani ve chvíli smrti se nebojíš Boha? 41 My si to všechno zasloužíme, ale tenhle člověk určitě nespáchal nic špatného a trpí nevinně." 42 Pak se obrátil k Ježíšovi a řekl: "Pane, vzpomeň si na mne, až přijdeš do svého království." 43 Ježíš mu odpověděl: "Slibuji ti, dnes budeš se mnou v ráji."

Milá sestro, milý bratře,

„Byl jsi tam, když byl křižován můj Pán?“ Ano, vím, že příběh, který jsme si právě přečetli se stal před téměř dvěma tisíci léty. Přesto si i dnes položme ještě jednou tuto otázku. V ten den, kdy byl Pán Ježíš ukřižován tam bylo mnoho různých lidí. Se kterými bychom se mohli ztotožnit my? Poznáváme v některých z nich také sebe? Je pro nás ukřižování Pána Ježíše pouze jedna, i když samozřejmě velmi důležitá informace, kterou jsme se z Bible dozvěděli, nebo jsme vtažení do děje? Je to tak, že ten příběh pouze známe, anebo se nás to dotýká? V tom je velký rozdíl. Znát příběh o Ježíši, nebo s Ježíšem žít, to je ten základní rozdíl, který určuje naši víru. „Byl jsi tam, když byl křižován můj Pán?“ A když ano, tak v jaké roli?
Milí bratři a sestry, ne, nechci vás do ničeho vmanipulovávat. Příběh, který si dnes připomínáme se stal, nějak proběhl a naše zaangažování či nezaangažování v něm, na něm už nic nezmění. Z Boží strany bylo dokonáno. Měnit se ale stále může náš život. Může se měnit právě pod vlivem tohoto dva tisíce let starého příběhu. Když Pán Ježíš vypráví podobenství o posledním soudu, když lidi rozděluje na ovce a kozly, tak tím, podle čeho je rozděluje byl vztah k němu, ale jak to tam Pán Ježíš vysvětluje? „Co jste neučinili jednomu z těch nepatrných, mne jste neučinili.“ A dál pak vysvětluje, co tím míní. Ti nepatrní, to byli ti věznění, hladoví, žízniví, ti, kteří jsou často přehlížení, nad kterými společnost ohrnuje nos a raději se tváří, že je nevnímá. Naše účast na Kristově příběhu se tak dosvědčuje na našem vztahu k těm, s nimiž se potkáváme. Pokud je přehlížíme, je naše víra pouze mrtvá relikvie. A vztah k těm „nepatrným“, jak je Pán Ježíš pojmenovává, k těm, kteří potřebují pomoc, to je něco, čemu se nevyhneme. S nimi se ať chceme, či ne, v životě potkáváme. A v tomto smyslu jsme účastni děje. Proto ta otázka, „byl jsi tam, když byl křižován můj Pán?“, vlastně není otázkou. Svým každodenním postojem, milí přátele, dosvědčujeme, že vtažení do děje jsme, ať se nám to líbí, nebo ne. Ať tomu věříme, nebo ne. Jde tedy pouze o to, v jaké roli v tom příběhu figurujeme. Když se náš bližní dostal kvůli své věrnosti do úzkých a tmy jsme u toho byli, v jaké roli jsme tam byli? Když jsme slyšeli, že ho zatýkají, co jsme udělali pro to, abychom mu byli nablízku? Když ho všichni opustili, když před ním radši přecházeli na druhý chodník, co jsme dělali my? Když se od něho distancovali jeho vlastní, aby je do toho nebezpečného konfliktu také nezatáhl, a my jsme tam byli, jak jsme se zachovali? Když ho vláčeli veřejnými sdělovacími prostředky, zůstali jsme mu nablízku? A co jsme dělali? Otočili jsme se, zavřeli noviny, vypnuli televizi, přeladili na jinou stanici, abychom ty hrůzy neviděli a neslyšeli? Když se jeho cesta ukázala jako slepá ulička, když láska prohrála a triumfovala pýcha a nabubřelost? Byli jsme tam, když klesal pod tíhou okolností, a pomohli jsme mu nést jeho kříž? A když ano, tak proto, že jsme chtěli při něm stát, nebo proto, že nás k tomu donutily okolnosti, podobně jak vojáci donutili onoho Šimona s Kyrény, o kterém jsme v četli našem příběhu? Nebylo to jenom proto, že jsme stejně neměli na vybranou? A co jsme dělali, když se čekalo na naše rozhodnutí, na to, ke komu se přidáme? Čekali jsi až rozhodnou jiní, abychom se svezli s davem? Nebo jsme dokonce v duchu sympatizoval s těmi, kteří cítili zadostiučinění nad konečným řešením, kterého se jim ve vztahu k Ježíši podařilo dosáhnout?
Milí přátelé, ne, to není otázka, to je fakt. My všichni jsme dennodenně svědky setkání s lidmi nešťastnými, trpícími, nemocnými, slabými, těmi, kteří si neřešitelnou situaci způsobili sami, ale i těmi, kteří se stali oběti zvůle. Boží otázka tedy vlastně nezní, zda jsme u toho byli, ale v jaké roli jsme se tam byli. A ta otázka míří na nás všechny. Podobně jako tehdy pod křížem byli mnozí lidé s různým postojem k tomu, čeho byli svědky, jsme i my dnes v různých životních situacích, účastníme se jich, protože nedokážeme prožívat život v absolutní izolovanosti od druhých lidí. Odpověď tedy je: „My jsme tam byli a my tam jsme.“ Podstatné ale je, v jaké roli. Ne, nemá smysl hrát si na hrdiny. Těch v našem příběhu mnoho nenajdeme. Byl tam zástup, byly tam ženy, které nad ním plakaly a naříkaly, ale Ježíš to neocenil. Ani dnešní trpící nepotřebují naše litování a mělký soucit. Setkání s trpícími odhaluje skutečnou podstatu naši lítosti, která je častokrát i slyšet a snad i vidět, ale zároveň nám nijak nebrání v tom, abychom díky své rozumnosti, šikovnosti a odstupu sami dokázali vždy uniknout a proplout. Tragické není utrpení, tragická je mělkost, prázdnota života, se kterou dokážeme proplouvat. „Ne moje, ale vaše cesta je k pláči“, říká oněm ženám Ježíš. Byli tam vojáci, tedy ti, kteří pouze konali svou povinnost a programově se vyhýbali tomu, aby si na celou událost udělali vlastní názor. Vyhovovalo jim, že se mohou skrýt sami před sebou za závoj pracovních povinnosti. Byli tam zvědavci, kteří bažili po silném zážitku, a kterým bylo vlastně jedno, kvůli čemu se celé to peklo děje. Podstata je nikdy nezajímala. Stačilo jim vzrušení. Byli tam určitě ale i ti, kteří byli na dně. Jejich naděje umřela. Ten, se kterým spojili svůj život, právě končil na kříži. Někteří z nich byli blíže kříži, jiní možná uprostřed davu, ale ať blízko, či dál, jejich život se hroutil. Byli tam náboženští předáci, zbožní mužové, kteří tam paradoxně byli v roli vrahů. Ale byli tam i zločinci. Ti, kteří skončili stejně jako Ježíš. A i oni, ač v posledních minutách svého žití, měli svůj postoj k Ježíši. Jak neuvěřitelně vyznívá prosba jednoho z nich. Odsouzenec, který má před sebou stejnou budoucnost jako Ježíš, se k němu obrací s prostinkou prosbou: „Vzpomeň si na mne, Pane.“ On jediný v celém tom příběhu vyjadřuje snad nejvýstižněji postoj pokory, víry a naděje.
Milí bratři a sestry, tento příběh nám nastavuje zrcadlo, ve kterém se každý můžeme najít. Nejsme hrdinové, nejsme ale ani pouze lumpové. Ať už se vidíme v té či oné roli v příběhu Ježíšova ukřižování, naši naději jsou slova, kterými se Pán Ježíš před svou smrti, když už visel na kříži, modlil: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co dělají!" A milí přátelé, ta slova nejsou adresovaná lidem, kteří poznali svůj omyl a hluboce ho litovali. Ne, to jsou slova modlitby za vojáky, kteří na pokání neměli pomyšlení. To je, bratří a sestry na celém příběhu Ježíše Krista to největší tajemství. Tajemství Boží lásky a odpuštění. To je přece až za hranou toho, co si umíme připustit. Odpuštění i pro ty, kteří o ně vůbec nestojí, kteří konají nepředstavitelné zlo? Jak tomu máme rozumět? Logicky vzato, je odpuštění v tak širokém rozsahu holý nesmysl. Tisíckrát si můžeme zdůvodňovat, že hřích, to je vlastně pouze pojmenování skutku, který se nám nepovedl, že jde pouze o to, že jsme se spletli, že jsme minuli cíl. To všechno je pravda, ale, milí přátele, dnešní příběh nám říká, že těmi svými omyly, ať už činěnými z lehkomyslnosti, či nevědomky, či záměrně, jsme spoluaktéry mnohého utrpění na tomto světě, a to je problém. Svými činy tak způsobujeme, že druzí jsou zatvrzelí, ztrácejí naději, umírají, trpí. Bez Ježíšovy modlitby "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co dělají!", bychom jen stěží mohli klidně spát. Bez Ježíšovy modlitby za naše odpuštění, by nás sice zdatní psychologové dokázali přesvědčit, že si máme odpustit, ale pak bychom jednou stejně mohli drsně procitnout, když bychom uviděli film svého života, ve kterém by nám byly odhaleny všechny důsledky našich selhání. Ježíšova prosba "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co dělají!", je tu právě proto, aby nás od toho drsného procitnutí uchránila. Odpuštění bez podmínek, to je, bratří a sestry, nad lidské chápání. To se totiž ani pochopit nedá. Můžeme tomu ale uvěřit. Pakliže jsme se v tom příběhu uviděli, pak ať jsme se uviděli v jakékoliv roli, můžeme si být jistí, že modlitba, kterou se Pán Ježíš modlil na kříži, platí i za nás. Ať si uvědomujeme dosah svých selhání a postojů, nebo žijeme v iluzí vlastní spravedlnosti, či jsme ke zvěsti o Boží lásce lhostejní, Ježíšova prosba zaznívá k nebeskému Otci i za nás.
V tom spirituálu, který jsme před kázáním zpívali, se opakovala slova: „Nezapomeň na tu chvíli, kdy ho všichni opustili.“, a o tom, to, milí bratři a sestry je. Všichni ho opustili. Nikdo neobstál, a tak nakonec nikoho nezachránily jeho kvality, síla či věrnost. Pravá záchrana přišla z milosti. Je to záchrana díky bezbřehé Boží lásce. A to je velkopáteční evangelium pro každého z nás. Amen.
3. píseň       267 Svítá (Proč jen mlčíš, Pane)
Modlitba + Otčenáš: Vzýváme tě, Pane náš. Tvou smrt zvěstujeme, tvé vzkříšení vyznáváme, na tvůj příchod čekáme. Dobrořečíme ti za společenství stolu, které jsme nyní směli prožit mezi sebou i s tebou; děkujeme za Ducha svatého, kterého nám dáváš; děkujeme za čas pokoje i za všecky dobré dary, které z tvé dobrotivé ruky každý den přijímáme. Děkujeme jeden za druhého, ale i za všecky tvé služebníky a služebnice, kteří o tobě vydávali svědectví, dokonali svůj běh a jsou v pokoji u tebe. Dej, abychom následovali jejich dobrého příkladu a jednou spolu s nimi byli účastni tvého království. Svatý Bože, slyš nás, když k tobě nyní takto voláme: Otče náš…
Ohlášky
Poslání:
       Židům 13, 12-14
Požehnání:  Požehnej vám Hospodin a ostříhej vás.
                     Osvěť Hospodin tvář svou nad vámi a buď vám milostiv.
                     Obrať Hospodin tvář svou k vám a dej vám svůj pokoj. Amen.

4. píseň       331 (Má víra pohlíží)