1. neděle po Trojici

Introit: Pane, v tvém milosrdenství doufám, moje srdce jásá nad tvou spásou. Budu zpívat Hospodinu, neboť se mne zastal. (Ž 13,6)

Písně: 167,1-5; 371; 554,1-3; 554,6-7

1. čtení: Dt 10,12-21a

text kázání: L 16,19-31 „Most přes propast“

Milí bratři a sestry,

Pán Ježíš tu staví před oči dvě scény: „světskou“ a „zásvětnou“.

1. scéna: Vedle sebe žijí dva muži, bohatý a chudý, dokonce velmi bohatý – a velmi chudý. Žijí vedle sebe, a přece to jsou úplně odlišné životy, jakoby každý žil na jiné planetě. Na tom prvním vidíme nádherné šaty z jemných látek – tělo druhého pokrývají hnisající a svrbící vředy. Ten první skvěle hoduje. To, co obvykle lidé pořádali k oslavě mimořádných příležitostí, si tento člověk dopřává jako denní chléb. Ten druhý – neříká se vůbec co jedl, zda vůbec něco – jen toužil nasytit se tím, co spadlo ze stolu toho boháče. – Abychom si to uměl představit: při takových hostinách si hosté třeba utírali umaštěné ruce do kousků chleba, které pak házeli pod stůl, a tam je s jinými zbytky žrali psi. O psech tu také slyšíme, že k tomu chudákovi přicházeli a lízali mu jeho vředy. Těžko říct, jestli v tom lízání vředů máme vidět projev příchylnosti, jíž se tomu chudákovi od lidí nedostalo a zmírnění jeho bolesti, či spíš obtěžování, jemuž se ten zbědovaný žebrák nebyl schopen ubránit. Ať tak či onak: jen to zdůrazňuje jeho bídu. Boháč a žebrák. Dva úplně odlišné životy – a přece tak blízko vedle sebe. Ten bohatý toho druhého neviděl na stránkách zahraničních rubrik svých novin nebo v televizních zprávách, on mu ležel u brány jeho domu. Kdokoli šel ven nebo dovnitř, hosté i domácí pán, musel toho ubožáka minout, možná dokonce obejít či překročit. Dva úplně odlišné životy, a přece tak blízko sebe. Co je vlastně od sebe tak neprostupně dělilo?

Teď přichází 2. scéna. Tady už to není o chudém a bohatém. Zato jsou tu daleko výrazněji, opravdověji dva různé světy. Ten první člověk, kdysi boháč, se ocitá v „pekle“, Lazar v „lůně Abrahamově“. První je v trápení a v mukách, druhý v „utěšení“. Tu ten z pekelných muk volá, ale na všechny žádosti dostává beznadějně zamítavé odpovědi. Ne, nejde to, tyto dva světy jdou od sebe odděleny nepřekročitelnou propastí. Lazar k němu nemůže přijít, aby zmírnil jeho muka. Ne, nejde to, Lazar nepůjde varovat jeho bratry, aby činili pokání a změnili svůj život, dokud ještě mohou. Strašlivá beznaději prostupuje tuto druhou scénu. S ničím už nelze pohnout, nic už nelze změnit. To je peklo: touha, která nemůže být splněna, pohled z dálky do „lůna Abrahamova“, do místa utěšení a odpočinutí. Věčná žízeň, která nedojde utišení.

Také ty dvě scény stojí proti sobě. V té druhé je všechno jinak, ano naopak, než v té první. Jakoby se barvy obrátily do negativu (nebo spíš negativ do pozitivu), co bylo černé, je nyní bílé – a opačně. Ten, který se denodenně veselil, se teď trápí, ten který trpěl, je nyní utěšen. Jakousi osou, v níž se ta první scéna překlápí v druhou, předělem, za nímž je pak všechno jinak, je smrt. Oba muži z první scény, boháč i ubožák Lazar, zemřeli. Smrt padá jako opona za tou první scénou, za oběma životy. Smrt tvoří hranici toho, co lze běžně vidět a popsat. Podobenství nám však dává nahlédnout za tuto hranici.

Smrt sama ještě nic nemění. Boháč zemřel jako boháč, Lazar jako nemocný žebrák. (Avšak po smrti Lazarově čteme, že jej „andělé přenesli k Abrahamovi“.) Po smrti boháčově – stále je bezejmenný – slyšíme, že byl pohřben. Asi to byl obřad nádherný jako ty každodenní hostiny a že ho uložili do honosné hrobky, kterou si sám připravil. Ale tím to končí, zemřel a byl pohřben. Tak byla jedině potvrzena jeho smrt. Krutá realita. Lazar se vší pravděpodobností žádný pohřeb neměl, jeho tělo nejspíš prostě odklidili na náklady obce. Ale když nám Ježíš dá nahlédnout za to, co lze běžně vidět a popsat, najednou je všechno jinak: „andělé jej přenesli k Abrahamovi.“ Je to jinak, než se zdálo. Jinak, než to až do smrti vypadalo.

Proč nám to však Ježíš říká, proč nám otevírá pohled na to „jinak“? Na ten kontrast, na ten zvrat? Proč máme počítat s nějakým „oním světem“? Máme tu snad slyšet: teď je to tak, ale pak to bude naopak? Smrt všechno obrátí naruby – takže je lepší si odříkat, aby si to člověk „potom“ mohl vynahradit? Máme slyšet a věřit, že je lepší být chudý a nemocný než být zdravý a bohatý? Ale naslouchejme pozorně! Tady přece není řeč o nějaké automatické výměně negativu v pozitiv! Však se tu neříká nic o tom, že by bohatý zchudl a chudý zbohatl. Už jsme si všimli: smrt sama neobrací, tvoří tu opravdu jen hranici, není žádnou bránou k ničemu. Ježíš tu také ani náznakem neříká, že Lazar nejdříve musel trpět své utrpení, aby se dostal do lůna Abrahamova. Je pravda, že někteří tak křesťanské víře rozuměli a vůbec o náboženství říkali, že je to „opium lidstva“. Prý působí jako uspávací droga, která udržuje na světě nespravedlivé pořádky. Ale tohle tu Ježíš neříká. Neobhajuje ani v nejmenším ten pořádek, v němž Lazar ležel jako odpadek u brány svého úspěšného bližního!

Nicméně – to nemůžeme zamlčet – útěcha pro Lazara a jemu podobné tu je! Ježíš neříká: teď trp, aby ses pak měl dobře. Říká však: trpíš-li, není to ještě konec. Ježíš svědčí o Bohu, který si umí najít ztracené a ujímá se jich. On sám – pošle anděly, když se lidé k pomoci nenajdou. Ještě i ve smrti a po ní si umí člověka podle jména najít. Boháč sice jistě měl vytesané jméno na hrobce. Ale v podobenství Ježíšově je to člověk bezejmenný. Zatímco Lazar, to je Eleazar, což znamená „Bůh je pomoc.“ Za jeho života to mohla být ironie pro přihlížející: tak „Bůh ti tedy pomoz“! Mohli se mu vysmívat podobně jako Ježíši na kříži. Ale nakonec to žádná ironie nebyla, Bůh mu opravdu pomohl. Ten přehlížený Lazar opravdu u Boha našel pomoc. Pro něho je nepřehlédnutelný. Bůh je opravdu pomocí těch, kdo jinou pomoc, jinou radost, jinou naději nemají. Bůh, který vzkřísil z mrtvých Ukřižovaného – to není žádné opium.

Avšak Ježíš to podobenství vypráví hlavně jako varování pro boháče. O toho tu jde především, on je tím, kdo tu má problém. On se nakonec octne v té zcela bezvýchodné situaci, oddělen od „lůna Abrahamova“ nepřekonatelnou propastí, přes niž se může jen zdálky dívat. Proč vlastně? Jen proto že byl bohatý? Že už si své užil, jak mu připomíná Abraham? Opět: čtěme, naslouchejme pozorně! Ten bývalý boháč hledá v rozhovoru s Abrahamem nějaké východisko – nejdřív úlevu pro sebe, pak aspoň pomoc pro své bratry. My můžeme hledat s ním. Ty kontrasty jsou vlastně bariéry, přehrady! A jak se cesty, jimiž se boháč pokouší proniknout, postupně uzavírají jako slepé uličky, směruje podobenství i naši pozornost k tomu jedinému, co zbývá. Ta Abrahamova „ne!“ pomáhají i nám vystřízlivět. My se snad tomu boháčovi nepodobáme v té okázalosti bohatství, ani v té naprosté netečnosti vůči bližnímu. Ale řekla bych, že všichni máme sklon spoléhat na to, nač on spoléhá, hledat řešení podobně jako je hledá on. Tedy, nejdřív se ukazuje, že ta propast, přes niž musí boháč z dálky hledět k Abrahamovi, je skutečně nepřekonatelná. My se často chlácholíme takovým „nějak bylo, nějak bude“. Ano, naše zkušenost je taková, že zatím to vždycky ještě nějak šlo dál. Tahle představa, tohle přání, aby to tak bylo, je v nás, moderních lidech, tak silné, že dalo vzniknout novým formám víry o převtělování duší, podle níž to, co člověk jednou v životě pokazí, může napravit v dalším. Tak tedy, ne! Jednou ta možnost všechno měnit skončí. Je tu určitá mez.

A to druhé „ne“: „neposlouchají-li Mojžíše a proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ To je také iluze, jíž snadno propadáme. Zdá se nám, že máme málo. Že málo vidíme. Že by pomohlo nějaké přesvědčivé, nezpochybnitelné svědectví. Něco, aby to člověka šokovalo a on už nemohl uhnout a musel všechno napravit. Aby musel uvěřit, činit pokání a změnit svou špatnou cestu. Třeba, kdyby se zjevil někdo, kdo už umřel a pověděl nám, čeho je třeba. Kdyby bylo vzkříšení takovou mocí! Kdyby ten Vzkříšený aspoň občas k někomu přišel a třeba trochu postrašil ty, kdo se dopouštějí těch nejhorších věcí. To by pak konečně ubylo bezbožnosti. To by se i nám lépe věřilo. To by byl svět jiný. – To tedy také ne! Slyšme, že nic takového nepotřebujeme. Nechybí nám nic, co k odpovědnému životu potřebujeme. „Mají Mojžíše a proroky“ – mají Bibli. To stačí, abychom v životě věděli, co a jak. Žádná šokující zjevení nepotřebujeme – a ani by nám nepomohla.

Co tedy zbývá? Slyšeli jsme o protikladech, o třech dvojicích navzájem oddělených světů. A o tom, že ve dvou z nich je ta bariéra nepřekonatelná. Mezi oním světem a tímto světem stojí hradba smrti – a ani vzkříšení na tom nic nezměnilo, ani po vzkříšení se svět nestal plnějším zázračných jevů, které by člověka nutily k víře a lásce. A tak nás tedy ta Abrahamova „ne“, uzavírající falešné naděje a představy, vedou zpět do té první scény, ze „zásvětna“ na tento svět a do našich všedních dnů.

Ta nepřekonatelná, veliká propast mezi místem kde je boháč a místem, kde je Lazar, má totiž svůj zárodek v první scéně. Už jsme si všimli, také v té první scéně byl mezi těmi dvěma velký rozdíl; až propastný. V žádném případě však ne nepřekonatelný. Tehdy je od sebe dělila jen vzdálenost od boháčova stolu k bráně jeho domu – cesta, kterou procházel i několikrát denně. Tady na té cestě od jeho stolu k bráně domu, je most přes onu propast. Most, po němž však boháč nikdy nepřešel, když to ještě bylo možné. Promarnil tu šanci svého života. Z jeho nechuti, lhostejnosti, tvrdého srdce vyrostla ta propast, nakonec nepřekročitelná.

Záleží tedy na tom, ano věčně záleží, jak si budeme počínat na cestách od svého stolu k bráně svého domu – a k těm, které tam možná najdeme. Záleží na tom, zda najdeme cestu k bližnímu. Pomysleme na to se vší vážností: z promarnění této šance může vyrůst velká a hluboká, nepřekročitelná propast. A slyšme také: nalézt tu cestu k bližnímu je nakonec docela prosté. Co k tomu potřebujeme, máme. Máme Mojžíše a proroky. Ba máme přece i něco víc. Máme Vzkříšeného, který k nám sice nechodí jako strašidlo ze záhrobí, aby nás nutil k nápravě, ale ustanovil si v tomto světě jiná znamení své přítomnosti. Třeba svůj stůl, k němuž – spolu s námi – také zve a přivádí lidi všelijak potrefené a zbídačené, a tak nám pro ně otvírá oči i srdce. Ano, máme Vzkříšeného, který nám prošlapává tu důležitou cestu k bližním – cestu, která dnes může vypadat jako obyčejná a vedlejší pěšinka, ale možná už zítra se ukáže jako most přes propast.

Modlitba: Vzkříšený Pane, tvým učedníkům hořela srdce, když jsi jim otvíral Písma. Ty máš moc otevírat, co je uzavřené. Prosíme, otevírej naše oči, tak jako jsi je otevíral slepým, a proměňuj naše srdce, abychom nepromarnili své dny, ale chodili po tvých cestách, abychom se neoddávali tomu, co pomine, nýbrž tomu, co vytrvá na tvé věčnosti. Amen.