Introit: Hospodin praví: Bude mě volat a já mu odpovím, v soužení s ním budu, ubráním ho a obdařím slávou. (Ž 91,15)

Text: Mt 4,1-11

Milí bratři a sestry,

1. Ježíš je pokoušen
Ale kdo jej postavil do situace, v níž na něj ďábel mohl? – Duch Boží! To je první překvapení. V předchozích verších evangelista napsal, že Duch Boží při křtu na Ježíše sestoupil a Boží hlas k němu promluvil: Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil. Je tu milovaný Syn Boží a Duch Boží první co udělá, že jej vyvede na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Bůh tedy, dozvídáme se, vystavuje svého Syna, kterého miluje, zkoušce. Vyvede jej na poušť, kde je 40 dní a 40 nocí pod mimořádným tlakem, pod tlakem nouze i lákavých možností. Je to tedy zkušební období, do něhož Bůh vydává úmyslně svého Syna. Proč? – Kvůli nám, všem lidem. Kvůli nám se má ukázat, kdo Syn Boží je a jak on se rozhodl tváří v tvář takové situaci. My bychom si snadno mohli myslet, že pro něho bylo všechno v životě jiné než pro nás. Jako Boží Syn byl vybaven zvláštními schopnostmi a všechno dopředu věděl, proč tu je a co se má stát. A myslíme si, že kdybychom my tak věděli a byli zvláštně nadáni, také bychom to všechno jinak prožívali a jinak bychom se se vším vypořádali. Jenomže synovství Boží není v tom – o tom právě svědčí tento příběh, který zaznamenávají tři evangelisté. Máme být ujištěni, že Ježíš opravdu zakusil všechna pokušení jako my (jak jsme četli v epištole) a rozhodně se nedá z evangelií vyčíst, že to všechno dopředu věděl. Mohl však přece něco, co my nemůžeme. Jako Boží Syn mohl využít moci, která se mu nabízela. Mohl se jí chopit, kdy on by chtěl, kdy sám by se rozhodl. A nebo to my také můžeme? Nenamlouvá nám snad také pokušitel, že tohle přece nám Bůh všechno při křtu slíbil? Tak tedy...

2. V čem je pokušení?
Trojí lákání jakoby zástupně předkládá základní scestí, na která by se Ježíš mohl svévolně vydat, kdyby se přestal držet Božího slova a kdyby se přichýlil na stranu druhou – ďábelskou. Tím je ďábel, satan, příznačný. Láká jej, aby víc důvěřoval jeho řečem než slovu Božímu. Přičemž hraje na strunu, která nám zní libě, protože to, co nabízí pokušitel přirozeně více vyhovuje lidským sklonům. Proto, že je to snadnější. Kdo by to nechtěl mít snadné? Kdo by nechtěl mít v životě předem odstraňované překážky, kdo by si nechtěl žít svou víru blahobytně? Ano, stále se tu ta druhá cesta nabízí a jeví se také být cestou Boží! Tady nejde o atheismus! Ďábel je rafinovanější. Cituje Písmo. Jen je však mírně upravuje po svém, překrucuje a posouvá smysl. To však zkraje vůbec nemusí tak vypadat. Jeho nabídky často působí velmi zbožně a pochopitelně.
Ta první: „Syn Boží, ten který je Bohem milovaný, přece nemá hladovět! To by Bůh nemohl chtít. Bude to jinak. Dává ti moc, udělat si pro sebe zázrak. Zaopatřit sebe tak, jak to jiní nedovedou. Nemohou, protože Bůh si je přece nevyvolil tak jako tebe.“ A tu stojí Ježíš před prvním lákadlem: Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby. Tady vůbec nejde o to, jestli takové kouzlo je možné. Chléb si ten, kdo se sám chopí moci a na druhé nehledí, může přece opatřit často neuvěřitelnými způsoby, ale o to tu opravdu nejde. Jde o to, že Ježíš, ač sám hladový, nesouhlasí s takovou nabídkou. Ve své odpovědi dává jídlu jeho správné místo v životě člověka. Chlebem je člověk živ, ale ne jenom chlebem. Kdo by na tohle zapomněl, ten už je na té druhé straně. Na straně jen fyzického materiálního zabezpečení. Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst. Tak je psáno! V Bibli tedy je na to odpověď, která slouží jako opora proti sklouznutí k pouhému materiálnu, k „pochlebování“ tomu, kdo člověku nabízí každodenní zabezpečení. Ale už nic víc.
Druhé pokušení fundamentalismu. Bible má přece pravdu! Bůh mi musí dát za pravdu, když něco sám jednou vyhlásil. Tam směřuje ďábel, když vyvede Ježíše na vrcholek chrámu ve svatém městě Jeruzalémě a biblickým veršem zdůvodňuje svůj návrh: Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen! To je citát z 91. žalmu o nadpřirozené ochraně Božího vyvoleného. Proč to Ježíš nevyužije? Nemysleme si. Nejde o to vysmát se takovému cirkusáckému návrhu. Za tímto pokušením jsou odvěké lidské touhy po tom, aby Pán Bůh konečně potvrdil svou moc. Ať to konečně svět vidí, že když já mu věřím, tak on mi to potvrdí, prokáže to zázrakem, viditelným důkazem. Copak člověk v upřímné víře v Boha netouží po tom, aby se to potvrdilo, že věřím správně? A jak lépe to dokázat, než viditelným mimořádný jevem? Každý jiný spadne a zabije se, ale já skočím a nezabiju se! Ježíš však na takové pokušitelské úvahy odpovídá: Je také psáno: „Nebudeš pokoušet Hospodina, Boha svého.“ Jiným biblickým místem zvrátí to první, které bylo zneužito. Odhaluje tím, jak se Bible dá ďábelsky snadno zneužít, pokud ji užije člověk ve svůj soukromý, sobecký prospěch. Syn Boží neužívá zázraky, aby dokázal, že má Boha na své straně.
Ve třetím případě již ďábel odkrývá karty: Toto všechno ti dám, padneš–li přede mnou a budeš se mi klanět. Jakoby už neměl co ztratit a otevřeně žádá o poctu pro sebe. O to mu celou dobu šlo. Nabízí za to hodně: světovládu. Z vrcholu hory ukáže Ježíši všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: Toto všechno ti dám. Není toho snad Syn Boží hoden? Kdo jiný by měl být vládcem světa? Stačila by kapka ješitnosti, dnes bychom řekli „zdravého sebevědomí, asertivity“ a zkusil by to štěstí. Ale touto cestou uchvácení moci Ježíš jít nechce. Vědomě odmítá nabídku tak, že jednoznačně odmítá pokušitele. Oslovuje jej tak, jak mu to patří. Demaskuje ho. Vykazuje ho do jeho mezí. On mu nemá co nabízet: Jdi z cesty, satane, neboť je psáno: „Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat. Ježíš dal najevo, že s takovým ďábelským handlem on nechce nic mít. V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho.
On to dokázal! Jednou pro vždy? To se nedá říct. Pokušení přišla znovu a možná ještě v záludnějším přestrojení: když nejbližší Ježíšův učedník Petr mu rozmlouval cestu utrpení a nakonec ještě i na kříži volali: Sestup z kříže, jsi-li Syn Boží! Ježíš pokaždé odmítá, ačkoli tehdy už musí vědět, do čeho jde, docela jistě. A k takové pokorné a poslušné odpovědi se Bůh přiznal. Andělé přicházejí teprve, když Bůh sám potvrzuje Ježíšovo synovství. Nikdy to není předem. Bůh mu neulehčil ani rozhodování, ani tu zvolenou cestu.

3. Co to znamená pro nás?
Jednak to, že máme takového Spasitele, o kterém víme, že nemusel, ale vybral si být hladový s hladovými. Který věřil i bez vidění zázraků, nenechal si potvrdit Boží slovo zázračnými divy. A odolal sáhnout po moci a mocenské pozici, když se mu nabízela. Čteme-li evangelium dál, zjistíme, že po této zkoušce, v které obstál, odešel Ježíš sloužit do krajin Galileje, o které se píše, že tam lidé sídlí v temnotách a ve stínu smrti, protože jsou to kraje polopohanské. Jako ostatně i ty naše. Nic tam lidé nepotřebují tolik jako „světlo“. A Ježíš tam jde, protože to ví, že tam je jeho služby třeba. Ví, že jej potřebujeme i u nás, mezi námi. Když přichází, smíme vědět, že je to ten, který nehledal ani pohodlí, ani umetenou cestičku, ani vlastní moc a slávu. Přišel, aby hledal a zachránil, co zahynulo. Jak bychom mohli nyní přemýšlet o Synu člověka jako o lhostejném mocipánu, který si hledí jen svého? Vždyť tím, že odmítl pokušitelské nabídky, jasně se rozhodl pro druhou cestu, cestu Boží. Víme, že tahle cesta jej vedla na kříž.

4. Doba postní
40 dní před velikonocemi je zvláštní příležitost soustředit se na to. Přečtený oddíl z evangelia nás vede i k myšlence, že Bůh i pro nás může chtít, abychom prošli obdobím zkoušek, které mají posloužit k našemu posílení a utvrzení ve víře. Pomyslíme-li na to, že Boží Syn raději, než aby se dal do spolku s ďáblem, zvolil nedostatek chleba, nezajištěnou víru a že se nechopil pozic v tehdejším politickém ani náboženském světě, je to přece pro nás signál. Bůh se přiznal právě k jeho nezajištěnosti, skromnosti a poslušnosti. Tato Ježíšova cesta, cesta Syna člověka, končí u jeho prázdného hrobu vzkříšením a Božím oslavením. Nekončí v marnosti a věčné smrti, jako nutně končí ta, kterou klamavě nabízel pokušitel. Pomyslíme-li na to, pak i my třeba ve chvíli nedostatku, nezajištěnosti, ponížení uvidíme příležitost rozhodnout se a říct ďáblovi „ne“! Ježíš, Syn Boží, jde před námi. Jemu nebeský Otec odevzdal veškerou moc na nebi i na zemi. V něm je záruka smyslu cesty, která je zvnějšku nezajištěná, bezmocná a bezbranná, ale jako taková vítězná!

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, ty sám jsi nám pokrmem i lékem proti smrtelné škodlivost toho zlého. Tys nám otevřel cestu k Bohu. Děkujeme ti za to. Amen.