Introit: „Oči mé vždycky patří k Hospodinu, on zajisté z leči vyvodí nohy mé.“ (Ž 25,15 Kral)

Text: Mt 26,14-29

Milí bratři a sestry,

kdo by neznal tu větu „...jeden z vás mě zradí.“ Ježíš tu větu řekl v kruhu svých nejbližších. Ve společenství u stolu s přáteli, se svými učedníky. Událost u stolu, kde byl Ježíš pomazán k pohřbu střídá událost u stolu při velikonoční večeři. Večerní hod beránka. Připomínka noci velikého vysvobození a Hospodinovy smlouvy s Izraelem. Uprostřed tohoto důvěrného hodu však Ježíš začne mluvit o zradě. Musí o ní mluvit, protože Jidáš, jeden z dvanácti, již má svůj skutek předplacený. Již je o Ježíši rozhodnuto. To je smutná okolnost Ježíšova smutného konce. Že na jeho smrti musel mít podíl jeden z jeho nejbližších. Jeho učedník, přítel. „Co mi dáte, když vám ho zradím?“ „Co mi dáte, když…?“, zaskřípe v našich vztazích a dosud hladký běh života se zadrhne, jako když do soukolí nasypete písek. – Jak často se to stává, že lidé obětují jeden druhého kvůli zisku! Ale jaký tohle byl zisk? Asi již nevypátráme, proč to Jidáš udělal. Prý miloval peníze. Ale kdo nemá rád peníze? Kdo je nepotřebuje? Někdo zase vysvětluje, že tím chtěl Ježíše vyprovokovat k akci. Aby konečně jednal, ujal se vlády, vedl povstání. Kdo ví. „Oni mu určili třicet stříbrných.“ – To je však směšný obnos. S tím by si Jidáš moc nepomohl. A přece to udělal.

Velikonoce začínají a Ježíš si nechá připravit místnost v nějakém jeruzalémském domě, aby mohl se svými učedníky jíst velikonočního beránka. Velikonoční večeři bychom částečně mohli přirovnat k naší večeři štědrovečerní. Žel, na velikonoce podobné domácí stolování se zavedenými rituály, stolování v důvěrném kruhu blízkých, nemáme. To jen, abychom se vžili do atmosféry, která vládla v předvečer velkého svátku. Ulice města jsou liduprázdné. Každá rodina sedí kolem společného stolu. V takové chvíli Ježíš svým přátelům řekne: „Amen, pravím vám, že jeden z vás mě zradí. – Velice je to zarmoutilo a začali se jeden po druhém ptát: Snad to nejsem já, Pane?“ Ukazuje se, že to může být opravdu kdokoliv. Učedníci nezačnou obviňovat jeden druhého. Ani to, co Ježíš řekl, nepopírají jako nemyslitelné. Ne, oni se začnou ptát: „Snad to nejsem já?“ „Nebo já?“ „Nebo já?“ Copak do společné mísy si chléb nenamáčejí všichni? Nikdo si sebou není jistý. Všimněme si toho, že tu nejde o označení a vyobcování jednoho zlosyna, od kterého se ti dokonalí chtějí očistit. O činu zrady se tu mluví jako o něčem, před čím nikdo není chráněn. Copak jsme si jistější než Ježíšovi učedníci? Nikdo z nás si nemůže být jistý, že by jej nezradil. Nikdo si nemůže být jistý, že už to neudělal. Že to nedělá! Přiznejme si, že jsme zvyklí mluvit o Jidášovi jako o nějakém odstrašujícím monstru, které jakoby ani nebylo z lidské společnosti. Jak mohl prodat Pána!? Všechno je to kvůli němu!
Ale když si evangelistovo podání přečteme pozorně, zjistíme, že Jidášův čin se jeví jako něco málem banálního. Jak málo mu stačí, aby se vzdal Ježíše, pro kterého se kdysi rozhodl, jemuž slíbil, že  se stane jeho učedníkem a bude jej následovat.
Všechno není kvůli němu. Ježíš sám to říká: „Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno; ale běda tomu, kdo Syna člověka zrazuje. Pro toho by bylo lépe, kdyby se byl vůbec nenarodil.“
Nepřátelé by si Ježíše stejně našli. Vždyť se již proti němu uradili. Nebylo nutné jim to ještě usnadňovat. Ale on, Jidáš, si tím činem zrady na sebe nakládá něco, co neunese. Kazí si tím život, který s Ježíšem tak dobře začal.
Tak byl bolestně a trapně přerušen hod beránka, památka na Boží záchranu a vyvedení z otroctví. Sami vysvobozeni z říše smrti, chovají se tu synové Izraele značně nejistě, nevěrně a nevděčně. Jako by slavili jen formálně, ale srdcem již ne. Zapomněli, co je to milovat Hospodina i bližního jako sebe samého. Nejsou si jisti sami sebou. Jedí beránka, který byl obětován místo nich, ale vina jakoby se jich držela dál. V domě je dusno. „Snad to nejsem já, Pane?“
Co na to Ježíš? – Ježíš hostinu přerušuje a na místo beránka se začne s učedníky dělit o to, co je jeho. Sám sebe jim začne rozdávat. Požehnal chléb, lámal a dával jim se slovy: „Vezměte, jezte, toto jest mé tělo.“ Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: „Pijte z něho všichni. Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.“

Nová hostina uprostřed hostiny staré nebo spíš pradávné. Nová hostina na odpuštění hříchů, které tíží jeho spolustolovníky. Vůči hříchům jsou tak bezbranní, jak jen to jde – nejsou si sebou jisti, že by je nemohli spáchat. Kdykoli. Kdykoli znovu. Tak poctivě se před svým Pánem otvírají a přiznávají, jak na tom jsou. Nemohlo by se každému stát, že prodá Ježíše za mizerný peníz? Za cenu otroka nebo pole? Třicet stříbrných, to není zajištění existence. Stačí však na to, aby svou existenci člověk ztratil. Nemusí to udělat. Mohl by se tomu pokušení postavit, bojovat a odmítnout. Hřích číhá na prahu, až přijde chvíle slabosti. Jeden z dvanácti. Mohu to být dnes já. Co s tím?

Pán, s jehož láskou se tu tak hazarduje, nebouchne dveřmi a neodejde. On dál jí a pije s hříšníky u jednoho stolu. A ještě na tom nemá dost. Dělí se s nimi o svůj chléb a dává jim napít ze svého kalicha.“Pijte z něho všichni!“ Všech dvanáct. Tedy i ty, Jidáši! A Jidáš – není důvod si myslet, že ne – i on pije Ježíšův kalich, který se stává kalichem trpkým, protože Ježíš prolije svou krev a Jidáš tomu pomůže. Ještě stále by nemusel hřích  dokonat. Je snad cinkání třiceti stříbrných v kapse lákavější než Ježíšovo odpuštění? Ještě stále by mu Jidáš mohl padnout k nohám a ze všeho se vyznat. „Běda tomu, který Syna člověka zrazuje. Pro toho by bylo lépe, kdyby se byl vůbec nenarodil.“ Je to jeho rozhodnutí. Tady se nenaplňuje nějaký osud. Zmaří svůj život jako zrádce, který prodal jedinečnou Boží lásku za pár korun? Nebo se nechá zachránit?

Tady vidíme, bratři a sestry, co znamená odpuštění. Co stojí lidská vina. Stojí krev Pána, který se vzdává všech radostí a potěšení, na které měl nárok. Pána, který vyměňuje svou nevinu za naši vinu. „Již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy …“
Při ustanovení svaté večeře Páně, jsme na tomto místě zvyklí slyšet slova „na mou památku“. Tato hostina však nemá být slavena jen na památku Pánovy smrti, kterou způsobila lidská proradnost. On podává kalich a dává nám z něj napít také na znamení budoucnosti. Nejen trpké minulosti. Ale i radostné budoucnosti. Ona budoucnost je tu ohlášena jako „království Ježíšova Otce“. Boží království. „Toho dne budu s vámi pít kalich nový“! „S vámi.“ – Znovu to říká všem: zrádci i jedenácti nejistým. Ti všichni jsou s ním u stolu. Ti všichni tam patří. Pijte z něho všichni, hříšníci, za které Ježíš prolil svou krev. Bůh se nezřekl těch, kdo se zřekli jeho. Přijme zrádce takovou milost? Amen.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, ani my si sebou nejsme jisti. Hřích i nás přemáhá a stále znovu láká. Jak nevýslovná je tvá láska k nám! Děkujeme ti, že i my smíme patřit k tvému stolu. Dej, abychom s vděčností přijímali každé tvé pozvání nyní; i jednou v království tvého Otce. Amen.