Milí bratří a sestry, zdravím vás slovy apoštolskými:

Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a přítomnost Ducha Svatého se všemi Vámi.
Introit:   Tvoje milosrdenství, Hospodine, sahá až k nebi, tvoje věrnost se dotýká
              mraků.
              Tvoje spravedlnost je jak mocné horstvo, propastná tůň nezměrná jsou
              tvoje soudy; zachraňuješ lidi i dobytek, Hospodine.
              Jak vzácný skvost je tvé milosrdenství, Bože! Lidé se utíkají do stínu
              tvých křídel.  
                                                                             Žalm 36,6-8
1. píseň:      25 (K tobě duše pozdvihuji)
Modlitba
1. čtení:       Lukáš 9,57-62
2. píseň:      176 (Někdo mě vede za ruku)

Kázání:       1. Petrova 1,13-21
13 Odhodlaně se tedy připravte ve své mysli, buďte střízliví a celou svou naději upněte k milosti, která k vám přichází ve zjevení Ježíše Krista. 14 Jako poslušné děti nedejte se opanovat žádostmi, které vás ovládaly předtím, v době vaší nevědomosti; 15 ale jako je svatý ten, který vás povolal, buďte i vy svatí v celém způsobu života. 16 Vždyť je psáno: ‚Svatí buďte jako já jsem svatý.‘ 17 Jestliže ‚vzýváte jako Otce‘ toho, kdo nestranně soudí každého podle jeho činů, v bázni před ním žijte dny svého pozemského života. 18 Víte přece, že jste z prázdnoty svého způsobu života, jak jste jej přejali od otců, nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, 19 nýbrž převzácnou krví Kristovou. On jako beránek bez vady a bez poskvrny 20 byl k tomu předem vyhlédnut před stvořením světa a přišel kvůli vám na konci časů. 21 Skrze něho věříte v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a dal mu slávu, takže se vaše víra i naděje upíná k Bohu. 

Milí přátelé,

když se tak občas probírám svým životem, zjišťuji, že se mnohé mé názory s přibývajícím věkem pozoruhodně mění. Vzpomínám, jak v době, kdy jsem se oženil a odstěhoval poměrně dál od svých rodičů, jsem mnohdy nelibě nesl, že se jim stále zdá, že je navštěvuji příliš zřídka a když se nám pak narodily děti, tak opět jsem byl z toho neustálého připomínání, že bychom měli k mým rodičům zajet z vnoučaty častěji, dost nervózní. Nyní už mé děti dorostly a bydlí ještě dál od domova, než tomu bylo u mě a já tak s odstupem času mnohem hlouběji chápu, jak to ti moji rodiče kdysi prožívali, když mne dlouho neviděli. Nyní už jsem několikrát dědečkem a nejednou se přistihnu, jak přemýšlím o tom, jak by se to dalo zařídit, abych se ze svými nejbližšími mohl vídat častěji. Život přináší nová a nová poznání a člověk se vlastně stále učí. Učí se lépe rozumět těm druhým, lépe vnímat jejich trápení a bolesti, škoda jenom, že v té životní škole častokrát děláme tak pomalé pokroky.
Jinou oblasti, kde se můj dnešní pohled v mnohém liší od pohledu, který jsem měl v mládí, je vnímání některých biblických textů, obzvlášť těch novozákonních, konkrétně některých apoštolských listů. Mnohé texty mi kdysi připadaly tak trochu přitažené za vlasy a někdy snad přímo moralistické. Jedním z takových textů byl i ten dnešní, který jsem vybral jako základ ke kázání. Výzvy k tomu, aby člověk neustále hlídal své myšlenky, aby byl neustále střízlivý, poslušný, nepřizpůsoboval se tomuto světu, tak takové výzvy zní mladému člověku velmi často staromódně. Záměrně říkám „mladému člověku“ a ne „dnešnímu mladému člověku“, protože tyto texty patrně zněly staromódně i našim prababičkám, když byly mladé. Problém totiž není v té dnešní době, ale v tom mladém věku.
Mladý člověk neustále zkouší, co všechno zvládne, co ještě si může dovolit a co se mu ještě podaří změnit. Mladý člověk nemá rád, když slyší jakákoliv slova omezení, protože má za to, že plynou ze zbabělosti, strachu, rezignace těch dospělých. Ono je těžké se na to zlobit. Jedná se o normální lidský vývoj. Důležité je si uvědomit právě to, že se jedná o přirozený vývoj. Doba jej ovlivňuje jen velmi omezeně. Apoštol Petr psal lidem, kteří ač v jeho době mohli být mladí, ve vztahu k nám jsou přece jenom poněkud prehistoričtí, a přece už jim bylo třeba říkat totéž, co říkají starší lidé dnes lidem mladým.
Co to tedy je, co bychom měli pochopit, čemu bychom se měli naučit a co nám do té naší hlavy leze tak hrozně pomalu? Když se naše mysl ztiší a my začneme číst Boží Slovo bez předsudků, je možné, že nám začne znít docela jinak.
Dnešní text začínal slovy „Proto přepásejte bedra své mysli, buďte střízliví, dokonale upněte svou naději k milosti, která je vám přinášena ve zjevení Ježíše Krista.“ Když je naše mysl začne parafrázovat, slyšíme něco jako: „Vezměte rozum do hrsti, nepodléhejte iluzím a mnohem více používejte shovívavost, jak ji smíte poznávat z příběhů o Pánu Ježíši“. V tom je, bratří a sestry, smysl neustálého opakovaného naslouchání Božímu slovu, že normálně jsou naše životy trvale pod špinavými tlaky sobectví, netrpělivosti, nenasytné touhy po tom mít víc, být důležitějším, stále někoho poučovat, rozkazovat, řídit. Stále se za něčím honíme, jenže někde jsem četl jednu moudrou větu, že „všechno, za čím se v životě honíme, nám stejně uteče“. Když se nám pak nedaří, máme pocit, že jsme slaboši a že se nám nějak život vymyká z rukou. Ve skutečnosti je to jenom poblouznění, kterému podléhá tu více tu méně každý z nás a jediné, co nás z takového poblouznění dokáže vyvést, je zaposlouchání se do příběhu o životě a cestě našeho Pána Ježíše Krista. Když se v hloubi srdce zamyslíme nad takovými slovy jako: „pšeničné zrno musí nejprve umřít, aby mohlo vzklíčit a přinést mnohonásobný užitek“, nebo, „lépe je dávat nežli brát“, nebo „netrapte se, co budete jíst a co budete pít, pohleďte na lilie a na polní kvítí, cožpak nejste pro svého Otce o mnoho vzácnější než ony?“ říkáme si, „No jo, ono by to tak asi mělo být, ale život je přece jenom o něčem jiném.“ Ano, bratří a sestry, život je o něčem jiném, ale právě proto, že nebereme vážně Boží Slovo. Vzít vážně tyto zdánlivě nerealistické řeči, to je právě to nejrealističtější, co můžeme udělat. Právě k tomu nás dnes apoštol Petr vybízí, když říká, „přepásejte bedra své mysli“, jinými slovy, „zamyslete se nad tím“, „vezměte rozum do hrsti, uvažujte střízlivě, nedělejte si iluze“, copak nejsou tato slova pravdivá? Není snad pravdou, že se může zasít až to zrno, které uschlo? Nejsou snad v přírodě určité zákonitosti, které naprosto spolehlivě platí a mohly by být pro nás velmi poučné, ale chce to vzít je na vědomí? Není spíše bláhové to neustalé plahočení se za přeludem, boj o pozice, o moc, o vliv? Není snad trapné to, jak se lidé dokážou exhibicionisticky předvádět, když touží po moci? Co všechno dokážou naslibovat a jak spasitelsky dokážou vystupovat v předvolebních kampaních? Letos si toho, jak se zdá, užijeme víc než dost. Na druhé straně, vzpomeňme na velké muže našeho národa, jakými byli Jan Hus, či Jan Ámos Komenský, copak se tito lidé stali velikány díky své touze po moci? Copak je charakterizoval neustálý nářek, jak že jim ti druzí ubližují a jak je ten svět vůči nim nespravedlivý? Je snad z jejich slov cítit ublíženost a nedocenění? Jistě že ne. Tito lidé v žádném případě nebyli ani snílci, ani žádní sebemrskači. Tito lidé nesčetněkrát prokázali, že přemýšlejí racionálně. Moudrost jejich slov častokrát přerůstá naši schopnost vnímání. Ne, nebyli to snílci, a právě proto zvítězili. Jejich vítězství nebylo v tom, že by si podrobili druhé, ale v tom, že se pro ně stali světlem. Byli to následovníci Kristovi a za Kristové následovníky se přece považujeme i my. Mnohé naše žádosti mládí jsou poznamenány neznalosti a nepochopením života. Moudrost života je mnohem stabilnější než módní vlny. Proto jsou slova apoštolova pro nás stejně aktuální, ačkoli žijeme v naprosto jiné době.
Četli jsme „Buďte svatí, nebo já jsem svatý, říká Bůh.“ Jak tomu máme rozumět? Co si máme představit pod svatým životem. Říká se, že mnozí svatí, které známe ze svatých obrazů, si už svým zjevem přímo koledují o to, aby se stáli mučedníky, protože je jisté, že pro svou suchost budou dobře hořet. Tak ne o takovou svatost jde v našem textu. Ono není vůbec jednoduché nadefinovat obsah slova „svatý“. Spíše si umíme představit, co se míní tím, když o někom řekneme, že „tomu člověku už není nic svaté.“ Je snad někdo takový tím, se kterým bychom chtěli jít životem? Jistě cítíme odpudivost takové charakteristiky lidského života. Bible nás zve k opaku. Bible nás zve k životu, který bude pro ty ostatní magnetem. Pán Bůh chce, aby nás lidé vyhledávali, aby jim s námi bylo dobře. Svatost v Bibli nemá nic společného se suchosti, nepřirozenou vážnosti, nudnosti a jim podobným vlastnostem. Svatost je opakem bezohlednosti, kariérismu, pýchy, soběstřednosti. Svatost, ke které jsme zváni, stojí na naprosto racionálních kořenech uvažování. Svatost, o které mluví Bible je životním postojem, který respektuje odvěké platné zákonitosti života.
Často vzpomínám na slova svého kamaráda, který byl lodním kapitánem na říčním remorkéru. Ten mi jednou vyprávěl, jak lze stejnou cestu lodi uplavat bezmála s dvojnásobnou spotřebou paliva. Říkal, „víš, to je skoro typické pro mladé kapitány, chtějí plout svižně a rychle, tak říkajíc stále plnou párou. Nenaučili se však nic o zákonitostech vodních proudů.“ Řeka má své proudy a když se je člověk naučí využívat, jeho loď pluje s poloviční spotřebou energie a velmi často rychleji než, když kapitán nerespektuje zákonitostí přírody a myslí stále jenom na tu rychlost.
V dnešním textu jsme také četli, že náš nebeský Otec nikomu nestraní. Ano, to je, bratří a sestry, velmi důležitá pravda. Boha si nikdo na svou stranou nemůže naklonit, a to ani za cenu toho, že by se 24 hodin denně modlil. Svatost, ke které jsem zvaní, není životem, ve kterém bychom se snažili získat si Boží přízeň. Svatost, ke které jsem zvaní, je životem, ve kterém, jsme vzali rozum do hrsti a řekli jsme si v hloubi srdce, že chceme brát vážně odvěkou Boží moudrost, zjevenou v životě našeho Pána Ježíše Krista. Svatost, ke které jsme zváni, je životem, ve kterém jsme nadřadili věčné hodnoty, jakými jsou pravda, spravedlnost a láska těm hodnotám pomíjitelným, jakými je stříbro zlato, majetek, moc, kariéra, vliv a co já vím co ještě všechno. Tyto pomíjitelné hodnoty jsou pouhým přeludem, za kterým se člověk žene jako za fata morgánou, aby nakonec klesl unavený a zahořklý, přemožený pod tíhou neustálých proher.
Bratří a sestry, dokud žijeme, dokud máme schopnost vnímat Boží Slovo, do té doby můžeme zrát a dospívat. To je to krásné, to je ten magnet, který nás táhne ke stolu Páně, k jeho Slovu a k jeho lidu. To je ta cesta, která nás proměňuje a dává nám poznávat, že Boží Slovo není slovo mentorské. Boží slovo nás nepoučuje a neomezuje, ale naopak nás uvádí do pravé svobody Božích dětí. Kéž sám Pán Bůh otevírá naše očí a dává nám srdce vnímavé na to, co skutečně osvobozuje, co je skutečně pravé a co přetrvá. Amen.
3. píseň       377 (Ach, obnov mne, věčné světlo)
Přímluvná modlitba + Otčenáš.
Ohlášky
Poslání:       List Jakubův 1, 2-4
Požehnání   Požehnej vám Hospodin a ostříhej vás.
                     Osvěť Hospodin tvář svou nad vámi a buď vám milostiv.
                     Obrať Hospodin tvář svou k vám a dej vám svůj pokoj. Amen.

4. píseň       487 (Amen, Otče, rač to dáti)