Milí bratří a sestry,

milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho a Pána Ježíše Krista
Introit:  “Pro útlak ponížených, pro sténání ubožáků teď povstanu,“ praví Hospodin, „daruji spásu tomu, proti němuž svévolník soptí.“
Co vysloví Hospodin, jsou slova ryzí, stříbro přetavené do kadlubu v zemi, sedmkráte protříbené. Žalm 12, 6;7
1. píseň:       Žalm 71 (V Tebe doufám, Hospodine)
Modlitba
1. čtení:        Lukáš 15, 11-24
2. píseň:       203 (Pán Bůh je láska)
Kázání:        Lukáš 15, 1–10
1 Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. 2 Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“ 3 Pověděl jim toto podobenství: 4 „Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? 5 Když ji nalezne, vezme si ji z radosti na ramena, 6 a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: „Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.“ 7 Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání než nad devadesáti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují. 8 Nebo má-li nějaká žena deset stříbrných mincí a ztratí jednu z nich, což nerozsvítí lampu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? 9 A když ji nalezne, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: „Radujte se se mnou, poněvadž jsem nalezla peníz, který jsem ztratila.“ 10 Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“

Milí bratří a sestry,

Pozoruhodnou situaci nám tu popisuje evangelista Lukáš: Ježíš jako magnet pro hříšníky a celníky. „Do jeho blízkosti přicházeli sami celníci a hříšníci, …“ – začínal náš text. Spravedlivé a důstojné lidi jako by příliš neoslovoval. Všude sami celníci a hříšníci. Jen si to představme. Vyhovoval by nám takový Bůh? Oni Tam přece jenom několik těch důstojných farizeů a zákoníků bylo, ale jim se ta situace ani trochu nelíbila. Skoro se chce říct, že se jim ani nelze divit. Jedna věc je nepohrdat druhými kvůli tomu, že jsou třeba méně vzdělání, nebo chudí, nebo nechodí hezky a čistě oblečení, ale přitahovat k sobě pouze různá pochybná individua, to už je přece moc. Vždyť ten Pán Ježíš byl přece také Rabín, učitel zákona. Vždyť on promlouval v synagógách. Jak je jen možné, že se k němu hrnou právě ti, kterým se slušně vychovaný člověk vyhýbá? A nejen že jej takoví podivní lidé vyhledávají, on ještě dává najevo, že se mu to líbí, že je mu s nimi dobře. Známé přísloví nám říká: "Řekni mi, kým se obklopuješ, a já ti řeknu, jaký jsi". Schválně, co bychom asi řekli my o takovém Ježíši, kdybychom viděli, kým se obklopuje? Můžeme si myslet o těch farizejích a zákonících cokoliv, ale obávám se, že kdybychom se tam tehdy nacházeli my, že by nám jejich zneklidnění nad Ježíšovým chováním přišlo docela pochopitelné. Říká-li někdo o sobě, že je poslán od Boha, tak bychom čekali, že bude umět ocenit ty, kteří se snaží žít spravedlivě a svatě a že bude umět nekompromisně odhalit všechny ty nečestné, podlé, nepořádné a co já vím jaké všechny lidí. Ježíš tu však působí jako magnet právě na ty, od kterých by se přece měl slušný člověk jednoznačně distancovat.

Ježíš se ale hájí dvojím prostinkým vyprávěním: „Kdyby někdo z vás …, kdyby některá z vás …“ Příběhy ze života, do kterých si každý může vmyslet sám sebe. Pastýř, který má na starosti sto ovcí, a jedna se mu zatoulá. Co udělá? Myslím, že situaci dokážeme poměrně snadno domyslet. Zřejmě bychom zavřeli těch devadesát devět do bezpečí, vzali ovčáckého psa a šli tu ztracenou hledat. Jenže už tu Ježíšovo vyprávění poněkud vybočuje z běžných zvyklostí. Pán Ježíš říká: „což nenechá těch devadesát devět na pustém místě …“ Ježíšův přístup je tu pozoruhodně jiný než přístup většiny z nás. Pastýř, o kterém Pán Ježíš vypráví nechává devadesát devět ovcí bez dozoru a jde za tou jedinou ztracenou ovečkou. To přece není normální! Jak je možné, že pro tohoto pastýře vyvážila cena jedné ovečky cenu zbylých devadesáti devíti? A tak tu máme na první pohled velmi jednoduchý příběh – kratičké podobenství; něco jako Boží hádanku, na které zdánlivě není nic nepochopitelného, ale přesto je to příběh, který při hlubším zamýšlení provokuje. Farizeové a zákoníci byli na podobenství zvykli. Židovská kultura podobenství hojně používala. Oni dobře věděli, že v podobenství je potřeba hledat skrytou zvěst a oni se jistě také hned snažili Ježíšovým slovům porozumět. Jenže jak? Koho si mají do jednotlivých roli dosadit? Kdo je tím pastýřem? Koho představuje těch devadesát devět neztracených ovcí a kdo je ta ztracená ovečka? Pastýři byli přece oni, farizeové, ale myslí si to o nich i Pán Ježíš? Šli by oni tu ztracenou ovečku hledat? Kdyby šlo o doslovnou situaci, pak by se nejpravděpodobněji zachovali tak, jak to Pán Ježíš popsal, jenže asi ne tak úplně. Zřejmě by šli nejprve zahnat těch zbylých devadesát devět ovcí někam do ohrady. Dobře, řekněme, že to je detail. Určitě by ale šli a ztracenou ovečku se snažili najít. Potud byli s Ježíšem ve shodě. A myslím, že ani my bychom neuvažovali jinak.

Pán Ježíš hned vypráví jiný kratičký příběh. Žena – hospodyně, má v domácnosti všeho všudy deset mincí. Když se jí jedna ztratí, copak ji nezačne hledat? Hledá a hledá, vymetá kouty, až se ztracená mince zablýskne a zazvoní. A všechny ženy, které Ježíše poslouchají vědí: „To bych udělala zrovna tak.“ Ano i my jsme to, tuším včera přesně tak dělali doma, když jsme zjistili, že nám chybí kreditní karta. To bylo najednou hledání! A ta úleva, když jsme ji přece jenom našli a nebylo třeba nikam volat a blokovat ztracenou kartu a pak složitě zařizovat novou a čekat, až ji vyrobí a dodají. Ano, hledat ztracené věcí, či hledat ztracenou ovečku, to si umíme představit.

Ještě ale krátce k té myšlence, že Pán Ježíš nechává těch zbylých devadesát devět ovcí na pustém místě. Farizeové si zřejmě uvědomili, že oni v tom podobenství nejsou tím pastýřem. Že by byli tou ztracenou ovečkou, to si také určitě o sobě nemysleli. Pak už ovšem na ně zbylo pouze těch devadesát devět neztracených ovcí. Ano, to zřejmě budou oni, ti, kteří neriskují, neutíkají od stáda, chovají se způsobně a vzorně. Jenže co to tu Pán Ježíš o nich říká? Pastýř od nich odchází a jde hledat tu ztracenou. Oni, ti důstojní, samo spravedliví, dokonalí, oni se najednou, aniž by si to uvědomovali, ocitají na pustém místě, a navíc ještě bez pastýře. A to se těm farizeům a zákoníkům určitě nelíbilo. Pán Ježíš tu na jejich adresu říká, že aniž by si to uvědomovali, jsou duchovně na vyprahlé poušti, na pustém místě, a navíc bez Boží přítomnosti, zatímco co ta ztracená ovečka, tedy lidé, kterými tito farizeové pohrdali, jsou v Boží náruči, tedy v bezpečí a na cestě k dobré pastvě. To se těm farizeům neposlouchalo příjemně. To člověka naštve.

Nicméně zpátky k těm příběhům o hledání ztracené ovečky a mince. Pastýř hledá ztracenou ovečku, žena ztracenou minci. Ano, i vy, když něco ztratíte, všichni takto jednáte, říká Pán Ježíš. A nám to přijde jasné a přirozené. Proč ale nám to přece jenom nějak nesedí s tím Ježíšovým chováním se k lidem hříšným, nepřizpůsobivým, k těm, kteří jsou spíše takovou skvrnou ve společnosti?

Milí bratři a sestry, my máme ty lidi rozškatulkované jinak. My, křesťané je máme často rozdělené, podobně jako ti farizeové, na ty věřící a ty nevěřící. Ti věřící, to jsme přece my, co patříme Bohu a Pán Bůh po nás chce, abychom z těch nevěřících nadělali co nejvíce věřících, a pokud se někdo na víru nehodlá obrátit a trvá si na tom, že chce zůstat nevěřící, pak bychom se od něj měli dostatečně jasně distancovat. Ti nevěřící, to přece nejsme „my“, to jsou „oni“! Tak si to nejednou myslíme. Proto sice chápeme, že hledat ztracenou ovečku, či ztracenou minci je v pořádku a normální, protože nechceme přijít o něco, co patří nám, ale hledat ztraceného hříšníka, to přece je něco jiného. Ten není náš. Ten k nám nepatří. Jenže Pán Ježíš nám v těchto dvou kratičkých podobenstvích přece říká něco úplně jiného! On Ty nevěřící, ty hříšníky, ty celníky vnímá, podobně jako onen pastýř ztracenou ovečku, tedy jako svoje. Ano, Pán Bůh všechny lidi vnímá jako svoje. On má všechny lidi rád! On pouze, na rozdíl od nás, ví, že se nám častokrát náš život nedaří. Že se cítíme v tomto světě ztracení, nešťastní, že naše hříšnost a vzdor je ve skutečnosti častokrát pouze zoufalým voláním o pomoc a on nám, milí přátelé, přišel pomoct.  Pro Pána Ježíše jsme stále jeho ovečky. Nikdy jsme pro něj nebyli pouze bezejmenní „ONI“. On má každého člověka rád. To bylo to, co na rozdíl od farizeů a zákoníků, dokázali rozpoznat a zavnímat ti hříšníci a celníci. Proto za Ježíšem přicházeli.

V jaké roli se, milí bratři a sestry, cítíme být v těchto dvou kratičkých podobenstvích my? Nebojme se přiznat, že se nám nedaří, že jsme častokrát sami ze sebe nešťastní, že nezvládáme své emoce, že nám věcí přerůstají přes hlavu, že jsme častokrát ve stresu a na pokraji svých sil. Nebojme se to našemu Pánu přiznat a vyznat. Pamatujme, že za každých okolnosti patříme jemu, jsme jim milování. On nás na našich cestách hledá a chce jít po nich s námi. On po nás touží. Radujme a veselme se v něm! Amen.
3. píseň        422 (Ó světlo světa, Ježíši)
Modlitba
Ohlášky
      
Přímluvná modlitba + Otčenáš.
Poslání:        I. Timoteovi 1, 15–17
Požehnání:   Požehnej vám Hospodin a ostříhej vás.                                     
                     Osvěť Hospodin tvář svou nad vámi a buď vám milostiv.          
                     Obrať Hospodin tvář svou k vám a dej vám svůj pokoj. Amen.
4. píseň        510 (Ó Pane můj, pokoj ať Tvůj)