Postavení křesťana ve světě

Text: 1 Pt 3,14b-16a                                                                                                                 1. čtení: Iz 60,1-5a; Mt 13,44b-46a

Introit: Kéž ti vzdají chválu, Hospodine, veškeré tvé skutky, kéž ti tvoji věrní dobrořečí! (Ž 145,10)

Milí bratři a sestry,

postavení křesťana v dnešním světě jistě není snadné. Ba, je znepokojivé. Připomeňme si, jak lidé dnes nejčastěji pohlížejí na církev: Podceňují ji, mluví o ní pohrdavě, nebo na ni ani nevzpomenou – je prostě mimo obzor jejich zájmu. Ale také: církev, která léta byla jen přežitkem minulosti, dnes se znovu zviditelnila především kvůli svým restitucím, což jí na dobré pověsti rozhodně nepřidalo. Bez ohledu na to, že špatný pohled na ni v této věci zavinila především populistická politika části našich představitelů. Obraz církve je tedy značně pošramocený a také nejednoznačný, což lidi asi dost mate. Mají se jen odvrátit, nebo přece jen projevit zájem?
Těžké to mají rodiče, kteří v této atmosféře vychovávají své děti. Musí je vpodstatě vést proti proudu, ve kterém plují jejich současníci. Jakmile vyjdeme ze svých kostelů a rodin, jsme v ovzduší cizím, téměř mrazivém, někdy nepřátelském. Sami se musíme velmi těžce bránit vlivům, které na nás působí ze všech stran. Už to ani nejsou vlivy vědecké, jako tomu bývalo. Spíše jednoduše vlivy společnosti, která žije proto, aby co nejvíce zkonzumovala a co nejvíce si užila. A to je v základu odlišné od křesťanského následování Krista, které vede k sebeodříkání, sebeobětování, věrnosti a poslušnosti. Naše doba houfně pochybuje o samotných základech křesťanské mravnosti. Hlasatelé individualistického sobeckého přístupu jsou tak hlasití a tak viditelní, že je těžké všimnout si, že jsou tu i poctiví a slušní lidé. Není divu, jestliže i mnozí z nás zakolísají. Mnoha křesťanů se zmocňuje pocit méněcennosti. Zdá se nám, že se na nás valí hrozná vlna, které je těžko se ubránit, těžko neutonout. Vstupuje do našeho srdce strach? Dáváme se zastrašit těmi početnými a hlučnými hlasy?
Mnozí již potichu, ale přece mluví o tom, že to je jen předehra ke skutečné bitvě. Že zápas o vítězství či porážku křesťanské víry se teprve odehraje. Ale naše srdce již jakoby předem bylo ochablé, poraženecké.
Je-li tomu tak, pamatujme, že to není poprvé. Křesťanská víra musela vždy těžce zápasit s odporem a nevěrou. V různé podobě – ale boj to je prastarý. Čteme-li pozorně Bibli, najdeme řadu podobných situací. Právě v první epištole Petrově tomu tak je. Její spisovatel hodně přemýšlí o poměru křesťanů k okolnímu světu. Tehdy se nad ještě mladým křesťanstvím začala stahovat mračna. Mračna nenávisti, odporu, posměchu a pronásledování. První křesťané se setkávali u svého okolí s pohrdáním a neporozuměním jak u vzdělanců, tak u obyčejného lidu. A k tomu státní římská moc začala v tomto hnutí tušit něco velmi cizího, čemu se jakoby instinktivně začala bránit. Začínalo být jasné, že brzy dojde k velikému boji ze strany pohanské společnosti i státu proti křesťanství. V tomto dusném ovzduší byla psána naše epištola. Vidíme tu, jak se křesťané vyzbrojovali ke svému prvnímu rozhodnému zápasu o život. Sem patří i verš našeho textu. Najdeme v něm několik věcí, které i nám poví, jak my se máme vyzbrojit k tomu zápasu, který nastává nám. „Strach z nich ať vás neděsí, ani nezviklá a Pán Kristus budiž svatý ve vašich srdcích.“
To je to první, co si museli tehdejší křesťané dát povědět; a to si musíme nechat říct také my. Koneckonců, prostá věc: Nedejme se zastrašit! Nedejme se zmást hlukem a sebevědomím těch, kteří se strojí na pohřeb křesťanství. Nepropadněme panice. Tento hlas zaznívá často v dějinách církve: „Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte!“ Už sám ten fakt, že takovéto situace byly v dějinách mnohokrát; že hlučné hlasy odpůrců triumfovaly i dříve než ve 20. a 21. století a že na jejich předpovědi nedošlo; už ten fakt by nás měl uklidnit a upevnit. Ono vůbec platí, že zjevy a hnutí velmi hlučná a sebevědomá nemívají trvalý význam a vliv. Ten, kdo chce vážně pracovat, neohlíží se příliš na poslední módu a jde svou cestou za svým cílem. A jestli to platí v životě vůbec, pak tím více, když jde o naši víru. Je to příliš vážná věc, než aby mohla rozhodovat chvilková nálada. „Strach z nich ať vás neděsí...!“ Musíme mít odvahu odmítnout všechny hlasy, stavící se proti naší naději a proti základům křesťanského života – odmítnout statečně, určitě, nekompromisně. To nám mnohdy chybí. Příliš dáme na jejich zastrašování a raději děláme kompromisy, abychom si své spoluobčany neznepřátelili. Je to asi proto, že Pán Bůh není dost středem našeho života, není v našem životě „svatý“. Máme větší strach, abychom se neprovinili proti poslední módě, než abychom neurazili jeho svaté jméno. Svým způsobem se musíme naučit protestovat, vzdorovat. Protože víra je do jisté míry vzdor – proti hříchu, smrti, beznaději. Vzdor proti tisícerým hlasům, které nám našeptávají, že naše naděje je marná. Vzdor proti pokušení, poddat se pudům a žádostem žít lehce bez Boha na světě. Ještě jednou tedy: víra znamená vždy jít proti proudu.
Ale apoštol pokračuje: „Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte!“ Pisatel epištoly myslel asi hlavně na případy, kdy věřící budou stát před pohanským soudcem. Nemají mu zůstat dlužni odpověď, na čem spočívá křesťanská naděje. My dnes nestojíme pro svou víru před soudem jako úřadem, ale jistě před myšlenkovým soudem jiných lidí. Máme mnoho příležitostí, kdy se naše víra setkává s jinými názory; dnes jsou to nejčastěji záležitosti mravní a morální. Na ně máme dát určitou odpověď. Nerozuměli bychom dobře první části našeho textu, kdybychom si mysleli, že máme protikřesťanské hlasy prostě ignorovat, zavírat před nimi oči. To by asi nebylo znamením síly, nýbrž slabosti. Jistě to vyžaduje dostatek síly, vnitřní pevnosti i znalostí. Ale o to právě jde!
„Ale čiňte to s tichostí a uctivostí.“ Na tomto závěru mnoho, snad všechno záleží. Je to vlastně překvapivé. Stále se mluví o statečnosti, o tom, jak je třeba dát odpověď a tu najednou zas o tichosti a dokonce o bázni! Ale bez tohoto závěru by apoštolské napomenutí nebylo úplné. Jde zřejmě o jinou bázeň: ne z lidí, nýbrž z Boha! To má křesťan cítit. Bázeň, aby jméno Boží nebylo pro moje viny posmíváno a neupadlo v pohrdání mezi nevěřícími. Svět dává dobře pozor, kdo jsou ti, kteří chtějí hlásat Krista. A má velmi jemný smysl pro neupřímnost a nevěrnost. Nejde vůbec o to – na to pamatujme! – abychom my to vyhráli, aby se ukázala naše bystrost a byla oslavena naše ctnost. Jde o to, aby jméno Boží bylo posvěceno a lidé byli přiváděni ke spasení. Žádná pýcha, žádné sebevědomí, ani pohrdavé odbývání těch, kdo jsou jiného názoru, se sem nehodí. Ano, je potřeba statečnosti. Ale nemůžeme zamlčet, že velké škody Kristovu jménu způsobí křesťané, kteří jsou sice určití, ale přitom povýšení, tvrdí a pyšní. Pomůže jen tichost, láska k lidem a pokora. Musíme pamatovat, jak snadno lidé zabloudí, jak těžké je dnes najít správnou cestu. Musí z nás být cítit, že opravdu chceme pomoci. I my jsme přece zápasící lidé, kteří, i když vědí, že nalezli převzácnou perlu, přece na to nejsou pyšní a povýšení. Musí být jasné, že nehledáme slávu pro sebe, ale že každého chceme od sebe odvádět k slávě a lásce Boží. Náš hlas nesmí znít: Pojďte a učte se od nás, nýbrž pojďte spolu s námi a učte se od toho, který je tichý a pokorný srdcem a přijměte spolu s námi jeho jho.
To jsou, bratři a sestry, podmínky toho, abychom zvítězili v té velké bitvě o víru, která nás čeká – čeká nás jako jednotlivce i jako celé církve. Potřebujeme statečnost, potřebujeme určitost víry, ale potřebujeme s tím vším také tichost a pokornou bázeň Boží. Jen tak zvítězíme, tak bude uchována a rozmnožena veliká a slavná naděje, jež platí v životě i ve smrti. Amen.

Modlitba: Pane Ježíši Kriste, tys přijal podobu člověka a přece jsi byl jiný než ostatní lidé. Uč i nás přijímat podobu tvého lidství. Dej, ať tomuto světu nedlužíme odpověď o tobě. Amen.