Milí bratří a sestry,

milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho a Pána Ježíše Krista.
Introit:        „Hospodine, slyš a smiluj se nade mnou, buď mi pomocníkem, Hospodine.
                    Můj nářek jsi změnil v taneční rej, Vysvlékls mě z žíněného roucha, opásal jsi mě radosti,…“

                                                                                                                                          Ž 30, 11-12
1. píseň:      25 (K tobě duše pozdvihuji)
Modlitba
1. čtení:       2. Královská 5, 1-14
2. píseň:      433 (Otče náš, milý Pane)
Kázání:       Jan 4, 43-54
43 Po dvou dnech odešel Ježíš odtamtud do Galileje. 44 Sám totiž dosvědčil, že prorok nemá vážnost ve své vlasti. 45 Když přišel do Galileje, Galilejští jej přijali, protože viděli všecko, co učinil v Jeruzalémě o svátcích, které tam také slavili. 46 Přišel tedy opět do Kány Galilejské, kde předtím proměnil vodu ve víno. V Kafarnaum byl jeden královský služebník, jehož syn byl nemocen. 47 Když uslyšel, že Ježíš přišel z Judska do Galileje, vydal se k němu a prosil ho, aby přišel a uzdravil jeho syna, který byl už blízek smrti. 48 Ježíš mu odpověděl: „Neuvidíte-li znamení a zázraky, neuvěříte.“ 49 Královský služebník mu řekl: „Pane, pojď, než mé dítě umře!“ 50 Ježíš mu odpověděl: „Vrať se domů, tvůj syn je živ!“ Ten člověk uvěřil slovu, které mu Ježíš řekl, a šel. 51 Ještě když byl na cestě, šli mu naproti jeho sluhové a oznámili mu: „Tvůj syn žije.“ 52 Zeptal se jich, v kterou hodinu se mu začalo dařit lépe. Odpověděli mu: „Včera hodinu po poledni mu přestala horečka.“ 53 Tu otec poznal, že to bylo právě v tu chvíli, kdy mu Ježíš řekl: „Tvůj syn je živ.“ A uvěřil on i všichni v jeho domě. – 54 Toto druhé znamení učinil Ježíš opět v Galileji, kam přišel z Judska.

 „Prorok nemá vážnost ve své vlasti“, ano, milí bratří a sestry, a tak se s Ježíšem setkáváme opět v Galileji, tedy v oblasti, kterou pravověrní židé pohrdali a považovali ji za zemi pohanskou, tudíž nečistou. Galilejci byli pro ně druhořadí lidé, nevzdělaní balíci – rybáři a zemědělci, promíchaní s pohany, lidé, kteří se s židy jen stěží mohli srovnávat. Ježíš se tedy vrací do Galileje, ale Galilejci jej, na rozdíl od židů v Jeruzalémě, přijali, a všimněme si, proč; „…protože viděli všecko, co učinil v Jeruzalémě o svátcích, které tam také slavili.“ Ano, tak to častokrát chodí. Ti druhořadí, z pohledu židů ti obyčejní nevzdělaní pohané, si na rozdíl od pravověrných židů, všimli toho všeho, co Ježíš učinil v Jeruzalémě o svátcích. Všimli si jeho podobenství, všimli si zázraků, které tam učinil, ale všimli si zřejmě také toho, jak se rozčílil a pozpřevracel překupníkům stoly na chrámovém nádvoří. Jak je možné, že si toho nevšimli ti pobožní židé? Oni si toho zřejmě všimli i ti židé, ale kromě toho, že je to občas rozčílilo, jim to vlastně, na rozdíl od návštěvníků Jeruzaléma, kteří tam přišli z Galileje, nic neříkalo. Ty galilejské Ježíš svými činy prokazatelně oslovil. Jak je to s námi, milí bratří a sestry? Do jaké skupiny patříme my, věřící evangelíci, častokrát už ve třetí, či čtvrté generaci, lidé pokřtění, spjatí s kostelem pomalu od narození? Vnímáme ještě vůbec Boží skutky ve svých životech? Nebo je už pro nás všechno samozřejmosti a na Boží hlas jsme otupěli, ne-li přímo zanevřeli? Bible nám tu ukazuje, že na stejném místě, za stejných podmínek mohou jedni prožívat úžas nad přítomnými Božími skutky, zatím co druzí vnímají pouze všednost. Co je na tom nejvíce znepokojující je to, že to varování před nepochopením jednajícího Boha je směřováno na adresu právě těch nábožensky správně orientovaných lidí, což tam tehdy byli právě ti židé z Jeruzaléma.
Ježíš tedy přichází do Galileje a tam si jej vyhledá královský služebník z Kafarnaum. Z hlediska postavení v tehdejším Izraeli šlo jistě o velmi významného člověka, nicméně z druhé strany musíme pamatovat na to, že Izrael byl tehdy okupován Římany, a tak vysoce postavený úředník určitě nepatřil mezi ty oblíbené. Tehdejšími židy byl vnímán jednoznačně jako kolaborant, jako zaprodanec okupantům. Jak si ovšem ještě za chvíli ukážeme, nebyl to zřejmě žádný despota. Tento člověk měl ve svém soukromém životě velký problém a tím byla těžká nemoc jeho syna. Četli jsme, že situace byla do té míry vážná, že tento nemocný chlapec už by „blízek smrti“. Královský služebník se dozvídá o Ježíši, a aniž by váhal, vydá se za ním, aby u něj hledal pomoc pro své dítě. Z našeho textu je patrné, že to nebylo zrovna blízko. Musel urazit minimálně den cesty. Den cesty tam a den cesty zpátky v situaci, kdy syn umírá, to není úplně samozřejmé, obzvlášť, když z dalšího textu je patrné, že sám měl služebníky, a mohl za Ježíšem poslat je, aby mohl být se svým synem a držet jej za ruku, když se už blížil jeho konec. To všechno by přece bylo plně pochopitelné jako čin láskyplného otce vůči svému dítěti. On ale za Ježíšem neposílá své služebníky. On riskuje, že se už se synem nerozloučí a vypraví se na cestu sám. Chce se s Ježíšem setkat osobně. On pochopil, že jsou v životě situace, kdy nás nikdo zastoupit nemůže. A tato situace v jeho životě právě nastala. O to více nás překvapí, jak drsně Ježíš reaguje na jeho prosbu. Na prosbu otce, který je v koncích a k Ježíši upírá svou poslední, a v tu chvíli jedinou naději, Ježíš řekne: „Neuvidíte-li znamení a zázraky, neuvěříte.“ Musíme si ovšem uvědomit, že zřejmě tato odpověď není určena pouze onomu královskému služebníku a spíše to vypadá, že primárně ani není určena jemu. Jednoznačně ale ukazuje, na podstatu Ježíšovy zvěsti. Ježíš opravdu nechce být vnímán jako léčitel, šarlatán, či kouzelník. On nechce, aby svými skutky inicioval sáhodlouhé diskuse o tom, zda je či není prorokem, zda koná své skutky z Boží moci, či zda je lze vysvětlit i jiným způsobem, on ale ani nechce, aby to byly zázraky, které v lidech nakonec probudí víru. Častokrát ty mimořádné situace totiž v lidech jakousi víru probudí, ale Ježíš dobře ví, že víra založená na zázracích je vrtkavá, chatrná, málo trvanlivá. Jakmile nadšení ze zázraku pomine, upadá a ztrácí se i ta víra. Člověk dojde domů a v tom stereotypu života už Boží přítomnost tolik neprožívá. Tam, kde se proměňuje voda ve víno, kde život plyne podle našich nejlepších představ, prožíváme radost z Boha téměř samovolně. Ale v každodenních všedních povinnostech a starostech je to složitější. A což teprve, když přijde nějaká krize, když se výborné víno našeho života mění zpátky ve vodu, když ztrácíme radost, když přichází nemoc, slabost, únava – kde tolik potřebnou víru vzít? V té chvíli se ukáže, jak mnohem šťastnější jsou lidé, kteří svoji víru nestaví na viditelných zázracích.
Onen královský služebník ale vskutku do této kategorie lidí hledajících za každou cenu hlavně zázraky nepatří a dokazuje to hned svou reakci. On jako by ta tvrdá Ježíšova slova ani nevnímal, on je nijak nekomentuje, ani na ně nereaguje a pouze opakuje svou jedinou prosbu: „Pane, pojď, než mé dítě umře!“ A my v té prosbě můžeme zaslechnout: „Pane, sestup se mnou tam dolů k moři do Kafarnaum do mé bídy, do mého trápení. Sestup z výšin, kde teď jsi, a vstup do starostí jedné rodiny postižené nemocí a blízkostí smrti. Pane, my tě moc potřebujeme.“ Objeví-li se nemoc, či jiné utrpení, ztrácí i fakt vysokého postavení královského služebníka jakýkoli smysl. Těžké životní situace nás všechny srovnávají a my se najednou stáváme stejně ubohými trpícími, jako ti, kterými jsme možná ještě včera pohrdali. Tím se ovšem paradoxně dostáváme do mnohem nadějnější situace. Zařazujeme se mezi trpící, a stáváme se tak přímými adresáty Božího požehnání, jak to známe z Ježíšova kázání na hoře. Utrpení a bída se tak často stává jakýmsi průchodem do úplně nových dimenzí našeho života. Ten, kdo nic nepotřebuje, může lehce přehlédnout skutečnost toho, že Bůh je mu zrovna nyní velmi blízko. Královský služebník pod tíhou strachu o život svého syna včas poznává, že mu teď jeho postavení nijak nepomůže. A tu Ježíš odpovídá naprosto nečekaně a překvapivě. „Vrať se domů, tvůj syn je živ!“ Takovou cestu vážil královský služebník za Ježíšem jenom proto, aby vyslechnul, že jeho syn žije? My sice díky evangelistovi víme, že v té chvíli se stal zázrak. Ale královský služebník to v tu chvíli nevěděl. Jsme spolu s prosícím otcem postaveni před pouhé Ježíšovo slovo. „Tvůj syn je živ“. Má tomu věřit? Může jít domů ve víře, že je jeho syn není na pokraji smrti? Královský služebník zjistil, že si nemůže dovést Ježíše za ruku až domů. Do Kány šel s nadějí, že Ježíše přivede ke svému synovi. Teď už ví, že půjde zpátky s prázdnou. Nemá nic, jen to Ježíšovo slovo. Nic dalšího, co by ho ujistilo, že se situace jeho dítěte změnila. Pouhé slovo Boží, na to jsme odkázáni. Nic víc k dispozici pro svou víru nemáme. Jak je nám ten královský služebník najednou blízký! I my jsme možná jako on slyšeli o úžasných Ježíšových činech a chtěli bychom, aby totéž činil i u nás. Ale máme jenom Ježíšova slova, dnes zpečetěná jeho obětí. Přesto – věříme?
Ten člověk uvěřil slovu, které mu Ježíš řekl, a šel.“, četli jsme v našem textu. Zkuste si to představit. On jde domů dlouhou cestu, a věří, že jeho syn je zdráv. Neviděl žádný zázrak. Je na cestě jen s Ježíšovým slovem a svojí vírou. Až se přiblíží k domu, pak díky svým aktivním služebníkům pozná, že nevěřil nadarmo. To je, bratři a sestry, náš život. Jdeme životem, jak věříme, do „nebeského domů“ a nemáme nic, jen to Boží slovo a darovanou víru, kterou můžeme ve společenství, v modlitbě a četbě Písma rozvíjet. Doma snad poznáme, že jsme uvěřili pravdě. Ale teď je to napínavé. Někdo to napětí nevydrží a Božího lana se pustí a trápí se. A kdyby nás nikdo ve víře neutvrzoval a nepodpíral, kdoví, zda bychom si my tu víru uchovali. Proto docela důležitou roli v tom příběhu hrají právě ti sluhové, kteří šli uvěřivšímu královskému služebníku naproti. Tady bych pouze rád upozornil na fakt, že to, že služebníci onoho královského služebníka cítili potřebu jít svému pánu vstříc s dobrou zprávou o synově zdraví ukazuje, že onen královský služebník byl zřejmě mezi svými služebníky oblíbený. Že i když z pohledu židů byl kolaborantem a přisluhovačem okupantů, jako člověk byl zřejmě dobrý a laskavý.  Tito služebníci tedy vycházejí vracejícímu se svému pánu vstříc, aby mu sdělili dobrou zprávu. Ano, nejednou je to tak, že Bůh nám posílá do cesty ty, kteří nám pomáhají. Možná ne vždycky přicházejí s tak radostnou zprávou, ale přicházejí, abychom ve svých krizích nebyli sami. Jak by to bylo pro člověka těžké, kdyby musel jít se svou vírou až do cíle sám. A jaká to může být pomoc sdílet se ve víře, a podotýkám, i v pochybnostech. Tolik potřebujeme potkávat se na cestě, sdělovat si své zkušenosti a neztrácet zájem o to, s čím zrovna kdo zápasí.
Věříme, že Ježíš otevírá pohled a klestí cestu i za horizonty, na které sotva dohlédneme. Jeho boj se smrtí a vzkříšení nás mohou posílit, i když se nám nedostává těch nejlepších zpráv o zdraví nebo svobodě našich blízkých nebo nás samých. Se zvěsti Janova evangelia vyplývá, že kdo věří v Božího syna, má život věčný. Přijměme to tak, i když zůstanou otázky, zda stopy života věčného jsou znát už tady a teď. Platí, že život je nám skrze víru zaslíben. Proto snad věta „Tvůj syn žije“ znamená víc, než „Tvůj syn je zdráv“. My zatím pokračujeme na cestě životem podobně jak onen služebník, když se vracel domů. Nemáme nic, než víru a s touto vírou jdeme k cíli. S touto naději můžeme jít domů a věřit. Amen.

3. píseň       553 (Můj Pane, srdcem tě i rty)
Ohlášky
Přímluvná modlitba + Otčenáš.
Poslání:       Žalm 130, 7-8
Čekej, Izraeli, na Hospodina! U Hospodina je milosrdenství, hojné je u něho vykoupení, on vykoupí Izraele ze všech jeho nepravostí
Požehnání:  Požehnej vám Hospodin a ostříhej vás.              
                     Osvěť Hospodin tvář svou nad vámi a buď vám milostiv.                
                     Obrať Hospodin tvář svou k vám a dej vám svůj pokoj. Amen.

4. píseň       419 (Mocný Bože, při Kristovu)