Introit: Jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení, vždyť jste okusili, že Pán je dobrý. Přicházejte tedy k němu, kameni živému, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je vyvolený a vzácný.
                                                                                                                                                                                            (1 Pt 2,2-4)
1. píseň:      161
Modlitba
1. čtení:       Iz 32,15-20
2. píseň:      334

Kázání:       J 20,19-29 Přišel a postavil se doprostřed.

Milí bratři a sestry,

Kristus byl vzkříšen!, připomínali jsme si minulou neděli. Kristus Pán vstal z mrtvých, zpívali jsme i dnes. Ale co to znamená? Co to znamená pro nás, když jsme se tu dnes shromáždili? To máme slyšet z dnešního evangelia:
Předně to znamená pro nás dnes totéž, co pro učedníky tehdy: Ježíš přišel a postavil se doprostřed. Vzkříšení znamená, že tu může být křesťanské shromáždění: učedníci spolu a Kristus uprostřed nich. To je možné jenom díky vzkříšení. Tak, jak ten oddíl začíná - je tu mnohé z toho, čím se křesťanské bohoslužby vyznačují. Je neděle (první den po sobotě), učedníci jsou pospolu - ale to nestačí. Není to ono. Čteme, že v tom jejich shromáždění hrál významnou roli strach - nevíme, jestli ze strachu měli jen zamčené dveře, nebo zda celé to shromáždění za zamčenými dvěřmi bylo ze strachu - ať tak nebo tak, strach měli. Ono, být Kristových učedníkem je těžké a někdy, abychom se opravdu báli svého okolí. Tak tedy: z této zvláštní, vystrašené sešlosti se stává křesťanské shromáždění teprve tehdy, když je v jejich středu ten, kdo z nich křesťanské shromáždění učiní, Ježíš Kristus. A ten je tam proto, že tam sám přijde a postaví se doprostřed. To znamená vzkříšení: Vzkříšený přichází a staví se doprostřed, a tak vzniká křesťanské shromáždění. I dnes: teprve tehdy bude z toho všeho, co jsme a co tu děláme, křesťanské shromáždění, když On přijde a postaví se doprostřed. To si nijak nezajistíme sami, to záleží jen na něm.
A patří také k významu vzkříšení, že přichází jaksi navzdory. On sám přichází. Ve svém příchodu překonává překážky. Nevchází do otevřených dveří, ale přichází, ačkoli byly dveře zamčené! Nevstupuje do společenství, které by ho s nadějí očekávalo, nýbrž do společnosti prostoupené strachem. Není to proto, že mu věřili, nýbrž On jim víru umožňuje, překonává nevěru, jak je to vidět na učedníku Tomášovi. Vzkříšení znamená, že Vzkříšený překonává, co mu brání. Ano, vzkříšení znamená, že všechny možné bariéry, které dělí člověka od Boží přítomnosti, jsou překonány. Zamčené dveře nemohou nic znamenat pro toho, který prolomil vrata smrti, bariéru daleko mocnější a jistější než ty nejlepší zabezpečovací systémy. Vždyť co je jistější, pevnější, nezvratnější než smrt? Vzkříšení znamená, že ten Vzkříšený může přijít a postavit se doprotřed, ačkoli pro něj není všechno uchystáno, jak by mělo být. To je nepochybně veliká úleva a radost i pro nás! A když ten Vzkříšený přijde a postaví se doprostřed, zazní také jeho slovo. Třikrát totéž se tu ozve - a přece pokaždé jinak. Třikrát Ježíš své učedníky pozdraví, a my cítíme, že je to víc než jen pozdrav. Když On zdraví Pokoj vám, znamená to, že jim pokoj nejen přeje, ale přináší. V tom je pokoj, když Vzkříšený stojí uprostřed svých učedníků.
S tím prvním pozdravem pokoje jim Ježíš přináší radost. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Ježíš nejen přichází navzdory jejich strachu, ale proměňuje ho v radost. My, kdo často nevíme, z čeho bychom se měli radovat a jsme daleko spíše nakloněni nejrůznějším strachům, dobře slyšme: Tam, kde se Vzkříšený postaví doprostřed učedníků, tam, kde se vytváří křesťanské shromáždění, tam je radost. To, že on je s nimi, je důvod k radosti. A je to radost hlubší než jen z toho, že se shledali s někým, o kom si mysleli, že ho už nikdy neuvidí. Slyšeli jsme, že jim Ježíš při tom prvním pozdravu Pokoj vám ukázal ruce a bok. Rozumí se ruce, za něž byl přibit na kříž, a bok, který mu probodl surový voják, když zjišťoval, zda je už mrtvý. Tím se jim představil, to je to první, co jim postavil před oči. I když Vzkříšený, stojí tu před nimi stále jako ten Ukřižovaný. Nebyl to jistě nijak příjemný pohled. A přece právě to zřejmě v učednících probudilo radost. Ježíš se i jako vzkříšený zná ke svému kříži. To je důležité: zná se ke své smrti, k níž byl přiveden nespravedlností svých soudců, ale již také dobrovolně přijal, jíž se nevzepřel - právě z lásky k nám, ano i ke svým nepřátelům. Jestliže vzkříšení ukázalo Ježíšovu moc, kříž ukázal jeho nezměrnou lásku, milost - a to zůstává v platnosti. Ano, právě to je Ježíšovým poznávacím znamením i po vzkříšení. A to je důvod k radosti. V bibli se často pokoj, který dává Bůh, pojí s odpuštěním. A tak je tomu i tady.
To druhé slovo pokoje je spojeno s posláním. I tady se děje s učedníky změna. Ty uzamčené dveře budou muset být odemčeny. Ježíš je posílá: Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás. A spolu s tím posláním jim dává Ducha svatého. Duch svatý, ta záhadná, těžko zachytitelná a přece skutečná Boží moc, je tu zobrazena jako Kristův dech. To, čím dýchá on, mají dýchat i jeho učedníci. A toto Kristovo dýchání je spojeno s posláním, s úkolem - tak jako on dýchal, žil jen svým posláním, tím kvůli čemu přišel. Když Vzkříšený vstoupil mezi své učedníky, přinesl jim pokoj a radost. Ale nevstoupil k nim jen proto, aby je uklidnil, aby oni, jen mezi sebou, jak tam byli shromážděni za zavřenými dveřmi, se mohli radovat. S jeho příchodem (s jeho vzkříšením) je také spojeno poslání, úkol. Zvláštní poslání. Čekali bychom asi příkaz k misii, jak je tomu jinde: Získávejte mi učedníky. Neste dál zvěst evangelia. - Avšak tady je řeč o odpuštění. To, kvůli čemu byl Syn poslán Otcem a s čím posílá teď své učedníky, je odpuštění. Zvláštní vahou, se zvláštní pravomocí je vysloveno: Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny; komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.
Teď se nebudeme věnovat tomu, jak snadno zneužitelná je taková pravomoc. Což nám tu Ježíš vkládá do rukou soud, jenž přece náleží jen Bohu? Což si Pán Bůh chce od nás nechat radit, komu smí a komu nesmí odpustit? Ale tady není řeč o nějakém rozhodování, co se smí a co nesmí. Tady Ježíš říká: na vás záleží. Vaše odpuštění je velmi vážná věc. Je bráno vážně i na nebi. Vaše odpuštění není jen prázdné slovo, nýbrž moc, kterou vás Ježíš obdařil. To si pamatujme: právě v odpouštění je naše poslání a náš úkol. Právě na tom Ježíši záleží, to on bedlivě sleduje. Máme ještě - a budeme mít - s odpouštěním všelijaké problémy. Ale slyšme, docela jasně a jednoduše - toto také znamená vzkříšení - že bylo odpuštěno, a proto může být odpuštěno a odpouštěno. K tomu nám Pán dává svého Ducha svatého. Od toho tu chce svoji církev mít. Tomu věnujme svou pozornost!
Ten třetí pozdrav pokoje je spojen s vírou. Nevěřící Tomáš nekonec mohl uvěřit, protože vzkříšený Kristus přišel ke svým učedníkům znovu. Nebylo to jen pro jednou, nebyl tam jen tehdy, když Tomáš chyběl, ale přichází znovu, kdy tam už Tomáš je. Jenom vyprávění druhých učedníků ho k víře nepřivedlo. Teprve když mu Ježíš sám řekne Nepochybuj a věř!, uvěří. Ježíš přichází znovu, a tak mohou uvěřit i další, ti kteří tam předtím nebyli. - Namítneme: ale Tomáš (stejně jako ostatní) vzkříšeného Ježíše viděl a mohl si dokonce ohmatat jeho rány (- ačkoli to nakonec zřejmě neudělal, stačilo mu Ježíšovo slovo). Ale právě proto smíme číst i o Tomášovi, který si pro víru klade své podmínky. Tomáš si mohl ověřit, ohmatat, že vzkříšení je skutečnost. Udělal to i za nás. K tomu, abychom uvěřili, není potřeba Ježíše vidět. Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili. A co je tedy potřeba? Aby ten Vzkříšený přišel a postavil se doprostřed. A to on činí, i když neviděn, až podnes. Přichází se svým pokojem, se svou radostí, vysílá a vybavuje nás svým Duchem, dává nám víru.
Modlitba: Děkujeme ti, vzkříšený Pane, že přicházíš i mezi nás dnes. Prosíme, dej ať nehledáme zvláštnosti ani důkazy, ale necháváme se poslat a sloužit podle tvého Slova, tak jako to udělali mnozí učedníci před námi. Amen.
3. píseň:      339   
Ohlášky
Přímluvná modlitba
Poslání
Požehnání
4. píseň:
      341