Milí bratří a sestry,

milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho a Pána Ježíše Krista.
Introit:        Já však chci být ustavičně s tebou, uchopils mě za pravici,
                    povedeš mě podle svého rozhodnutí a pak do slávy mě přijmeš.
                    Koho bych měl na nebesích?
                    A na zemi v nikom kromě tebe nemám zalíbení. 
            Žalm 73, 23-25
1. píseň:      23 (Hospodin ráčí sám pastýř můj býti)
Modlitba
1. čtení:       Lukáš 10, 25-37
2. píseň:      688 (Odpusť)

Kázání:       Lukáš 10, 38-42
38 Ježíš s učedníky pokračoval v cestě. V jedné vesnici je do svého domu pozvala žena jménem Marta. 39 Její sestra Marie se posadila a pozorně naslouchala Ježíšovým slovům. 40 Marta měla zatím plné ruce práce s pohoštěním. Za chvíli přišla k Ježíšovi s výčitkou: "Pane, nevidíš, co mám práce, a že Marie si jen tak sedí? Pošli ji, ať mi pomůže!" 41 Ježíš jí odpověděl: "Milá Marto, ty se moc staráš a příliš se namáháš pro věci, které za to nestojí. 42 Člověk potřebuje jen málo. Doopravdy vlastně jen jedno. Marie to pochopila, a to jí nikdo nevezme."

Milí bratří a sestry,
Právě jsme si přečetli text, jehož obsah nám zřejmě vůbec není cizí. Asi mi dáte za pravdu, že z podobných důvodů vznikají hádky v mnohých rodinách. „Já se tady mohu uštvat a ty si klidně sedíš u televize a mne nepomůžeš!“, nebo „Kdybys mi pomohl, už to mohlo být dávno hotové!“, a podobných situaci si zřejmě v tuto chvíli každý dokážeme vybavit mnohem víc. Je takové prokletí doby, že jsme unavení, uštvaní, cítíme se v koncích se svými silami a marně čekáme, byť jen na uznání, natož na to, aby nám někdo pomohl. A tak bychom čekali jinou reakci Pána Ježíše na podobnou situaci. Jak je možné, že se Marty nezastal? Kdo jiný, než on by měl mít pochopení pro naši únavu a přepracovanost? Zdá se to být nějaké divné. Zatímco jedna neví, kam dřív skočit, druhá si spokojeně sedí a nic nedělá, pouze si užívá návštěvy milého hosta. A to navíc nesmíme zapomenout i na to, že Marie proto, aby k nim Ježíš přišel na návštěvu, vlastně nic neudělala. V našem textu jsme četli, že Ježíše pozvala Marta. Je proto naprosto pochopitelné, že jako správná hostitelka, nechtěla nechat hosta o hladu. Její chování nám přijde naprosto správné, logické a pochopitelné. Podobně správné a pochopitelné by se nám jevilo, kdyby si obě sestry tu práci trochu rozdělily, aby vše nezůstalo pouze na jedné z nich. Jak tomu příběhu tedy máme rozumět?
V prvním čtení jsme četli dobře známý příběh o milosrdném samaritánovi. Přepadený člověk leží zbitý u cesty a kolem procházejí nejprve kněz, pak levita a nakonec Samaritán. Ti první dva se u onoho polomrtvého člověka ani nezastaví, protože možná také pospíchají na nějakou bohulibou přednášku, kterou si nechtějí nechat ujít. A Pán Ježíš v tomto příběhu přece vyzdvihuje právě toho Samaritána, který jistě také měl své plány a také mohl někam pospíchat, ale při pohledu na člověka, který potřeboval pomoc, šly všechny jeho plány bokem, a on se soustředil na praktickou pomoc potřebnému. Pojmenování pro pomoc, kterou Samaritán poskytl potřebnému, je převzato z řeckého originálu, a my ho známe jako „Diakonie“. To bychom chápali. Zde Pán Ježíš jasně ukazuje na nezbytnost praktického projevu naší lásky. Jednoznačně onen čin lásky vyzdvihuje před duchovními aktivitami kněze, či levity. Jenže to stejné slovo Diakonie je použito i v našem příběhu o Marii a Martě. Pravda, Pán Ježíš tam není zbitý a polomrtvý, ale mohl být unavený, žíznivý a hladový. Nevíme, jaký kus cesty měl za sebou. Posloužit návštěvě bylo přece také důležité. Proč to Pán Ježíš neocenil? Měl snad jiný názor na pohostinnost? Nebo tu snad šlo pouze o takové to obvyklé upejpáni se, jako že, „Nedělejte si se mnou starosti, já nic nechci, já nemám hlad, já stejně zase hned půjdu.“? To asi také známe. Ono to často pak mívá pokračování, když se z podobné návštěvy vrátíme domů a hned ve dveřích hlásíme: „Tak představ si, oni mi tam nakonec ani to kafé neudělali!“
Milí bratři a sestry, ne náhodou máme tyto dva příběhy vedle sebe. Na základě toho prvního jasně vidíme, že služba, či diakonie má v životě člověka obrovský význam a že se stále máme čemu učit, abychom v tomto světě žili s otevřenýma očima a vnímali potřeby lidí okolo sebe. Náš problém je ale častokrát v něčem jiném. Nejednou máme pocit, že všechno je jen a pouze na našich bedrech. Že bez nás by se ten svět neobešel. Že všechno musíme stihnout a tato svá měřítka na to, co všechno je nezbytné, abychom udělali, pak aplikujeme na své nejbližší. Výsledek je, že se cítíme jako oběť, které nikdo nepomůže, naši nejbližší mají zase jiná kritéria pro to, co by se mělo, či nemělo udělat a nás považují za líné a nevstřícné, a tak se neustále točíme v bludném kruhu nespokojenosti a konfliktů. Každý máme pro svůj postoj dostatek argumentů a stav trvalé nespokojenosti už považujeme za nezbytnou součást našeho života.
Pojďme si proto ještě jednou přečíst, co na to Ježíš: "Milá Marto, ty se moc staráš a příliš se namáháš pro věci, které za to nestojí. Člověk potřebuje jen málo. Doopravdy vlastně jen jedno. Marie to pochopila, a to jí nikdo nevezme." Cítíte tu něžnou a láskyplnou reakci. On Martu nekritizuje, on dává najevo, že toho nesporně dělá hodně a že chápe, že je unavená, ale zároveň se ji snaží přivést k jinému možnému nahlížení na všechny ty nekončící úkoly, o kterých si myslíme, že by se bez nich svět neobešel. Milí přátele, připusťme do svého srdce toto Ježíšovo napomenutí a radu, že někdy je mnohem užitečnější sedět a naslouchat, a ne pořád kmitat od jedné služby ke druhé. Ježíš v tomto příběhu brání a rehabilituje tu chvíli spočinutí, kdy člověk se vším ustane. Občas je důležitá právě tahle nepraktičnost, která k ničemu upotřebitelnému hned nevede. Připusťme, že nejednou je zapotřebí odložit všechnu tu naši upachtěnou přičinlivost a pustit ze zřetele všechno, čeho jsme sami schopni, co nás naplňuje. Ježíš brání Marii v nás před námi aktivními a od Boha málo čekajícími Martami. Ta naslouchající Marie v nás má dostat prostor. Je-li totiž Kristus přítomen, důvěřujeme-li mu, máme-li ho za rozhodujícího, pak je v prvé řadě třeba se posadit a dát se oslovit, soustředit se na jeho Slovo, nechat se provětrat jeho Duchem, otevřít se tomu, co není z nás, co přichází od něho. Není možné mít předem všechno jasné, je třeba stále se ptát na směr, neotupět ve své vnímavosti. V případě Samaritána tím jediným, co bylo třeba, bylo pomoci potřebnému. Přesně takový čin si žádala situace. Kněz a levita se ovšem oslovit nenechali. Měli to předem jasné. Myslili, že je přednější kostel a pospíchali tam. Ale v tu chvíli byla jejich cesta na bohoslužbu hříchem. Sešli z cesty milosrdenství a soucitu. V druhém případě je to ovšem aktivní a úslužná Marta, která se oslovit nenechala a měla pocit, že sama ví nejlépe, co je třeba. Podle sebe jednala a byla vedle. Měla pocit, že je to ona, kdo Ježíše domu pozvala, a že proto je na ní, aby mu posluhovala. Uniklo ji, že je to vlastně naopak, že tím, kdo každého zve k sobě, je Ježíš, a že je to proto také On, kdo slouží. Taková představa byla ovšem pro Martu nepřijatelná. Podobně jako, když Pán Ježíš umýval učedníkům nohy a Petr se vzepřel, že „to tedy nikdy!“ Zřejmě chtěl Ježíši umýt nohy on. A i na něj tehdy Pán Ježíš zareagoval podobně: „Jestliže ti neumyji nohy, nebudeš mít se mnou podíl.
Milí bratři a sestry, chceme-li mít podíl, na plném životu, na životu prodchnutém Boží láskou a pokojem, musíme umět upozadit své nekonečné snažení. Naše víra v Krista se nemůže scvrknout na víru ve vlastní aktivitu. Musíme umět připustit, že jsme to my, kdo potřebujeme pomoct, ne Pán Ježíš. Pán Ježíš dobře věděl, proč vyzdvihuji to Mariino spočinutí. I my se musíme naučit vypnout a napojit se na toho, kdo jediný je zdrojem síly, pokoje a radosti. I kdybychom jednou všechno stihli, co jsme si naplánovali, pak nám stejně naše upachtěnost kýžený pokoj a klid nepřinese. Marta to svou stížností prozrazuje: „nikdo mi nepomůže, jsem na to sama.“ Ale proč? Není to proto, že pro nic jiného, než pro sebe nemám oči? Že kvůli sobě nevnímám ani přítomnost toho, který může přinést odpočinutí mojí duši? Že se štvu sám kvůli sobě? Že to je vlastně jen útěk? Marta je přičinlivá, je v jednom kole možná proto, že se v skrytu duše děsí své prázdnoty, kdyby spočinula. Drží se té své role hostitelky možná proto, že se bojí, že by to najednou nebyla ona, kdo je Paní domu a Paní svého života. Nemá ráda mlčení a otazníky nad svou aktivitou. Má možná strach z té chvíle hledání, z toho zmatku, kdy by to všechno najednou nebylo jasné, protože by to už nezáleželo jenom na ní.
A tak je plná výčitek a sebelítosti. Její dobré skutky jsou jako kameny, které má dobře spočítané a navěšené na hrdle. Neslyší Krista, který říká: Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá pravice, co činí levice... a tak se od nich nemůže osvobodit. Takové dobré skutky se pak paradoxně stávají příčinou výčitek a moralizující tyranie, namísto, aby byly zdrojem požehnání.
Ale pozor, abychom se nenechali strhnout příliš levnou kritikou Martiny aktivity. Mějme na paměti, s jakou láskou, jemnosti a citlivosti Pán Ježíš Martu oslovuje. Jeho slova nejsou odsudkem, ale pomocí, projevem lásky. Láska neznamená vždycky vyhovět a podpořit, ale přát skutečně dobré a někdy i nesouhlasem a slovem syrově přímým zápasit, aby se člověk sám nepřipravil o to, co přetrvá. O naše činy i o naše meditace a duchovno nás mohou situace života připravit. V jejich světle se může ukázat, že jsme jednou ve své aktivitě a jindy zase ve svém mudrování byli vedle. Vyhledávejme proto aktivně ony chvíle spočinutí u Ježíšových nohou. Prakticky to je, milí bratři a sestry, o tom, abychom si našli čas na Bibli, na modlitbu, na zastavení se a ztišení, abychom nalezli opět to málo, a vlastně jen jedno: Pokoj pro svou duši. Amen.

3. píseň       176 (Někdo mě vede za ruku) 
Ohlášky
Přímluvná modlitba + Otčenáš.
Poslání:       1. list Petrův 3, 8-9
8 Na závěr se obracím k vám všem; buďte jednomyslní, mějte porozumění jeden pro druhého a milujte se jako Boží rodina. Mějte citlivá srdce a pokornou mysl. 9 Zlo neoplácejte zlem, urážky urážkami, ale naopak prokazujte dobro. Vždyť jedině tak vám Bůh může požehnat.
PožehnáníPožehnej vám Hospodin a ostříhej vás.                
                     Osvěť Hospodin tvář svou nad vámi a buď vám milostiv.                
                     Obrať Hospodin tvář svou k vám a dej vám svůj pokoj. Amen.

4. píseň       203 (Pán Bůh je láska)