Milí bratří a sestry,

milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho a Pána Ježíše Krista.
Introit:        Hospodin prohlásil: Mé myšlení je zcela odlišné od vašeho a také způsob, jakým jednáte, je mi úplně cizí. Tak jako nebesa převyšují zemi, jsou i mé záměry vyšší než vaše a mé myšlení vysoko přesahuje vaše chápání.                                                                      Izajáš 55, 8-9
1. píseň:      36 (Hřích vábí duše bezbožných)
Modlitba
1. čtení:       Jan 6, 5-15; 26-33
2. píseň:      142 Svítá (Kdekdo čeká na zázraky)

Kázání:       Jan 6, 55-65
55 Neboť mé tělo je pravý pokrm a má krev pravý nápoj. 56 Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. 57 Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. 58 To je ten chléb, který sestoupil z nebe – ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude navěky.“ 59 To řekl, když učil v synagóze v Kafarnaum. 60 Když to jeho učedníci slyšeli, mnozí z nich řekli: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“ 61 Ježíš poznal, že učedníci na to reptají, a řekl jim: „Nad tím se urážíte? 62 Co až uvidíte Syna člověka vystupovat tam, kde byl dříve? 63 Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život. 64 Ale někteří z vás nevěří.“ Ježíš totiž od počátku věděl, kteří nevěří a kdo je ten, který ho zradí. – 65 A řekl: „Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“

Milí bratří a sestry,

Co se životem? Jak máme správně žít? Odkud brát sílu k radostnému životu? Jak tyto otázky souvisí s naším dnešním textem kázání? Na první pohled to může vypadat, že nijak. My se ale nespokojíme s prvním pohledem a pokusíme se hlouběji zamyslet nad tím, o čem ta 6. kapitola Janova evangelia vlastně je. Základem nám bude právě přečtený text, ale abychom mu lépe porozuměli, přiblížíme si v krátkosti, do jaké situace a ke komu Pán Ježíš tato svá slova říká.
V prvním čtení jsme slyšeli příběh o nasycení 5 tisíců lidí. Četli jsme, že k tomu Pánu Ježíši stačilo 5 chlebů a 2 ryby. A také jsme četli, že toto zázračné nasycení přítomný zástup nadchlo do té míry, že chtěli dokonce Ježíše provolat králem. Řekli bychom – úžasný úspěch. Co víc by si mohl Pán Ježíš přát? Co bychom my dali za to, kdybychom dokázali takto oslovit dnešní lidi? Kdybychom ve čtení naší šesté kapitoly pokračovali, dozvěděli bychom se, že Pán Ježíš na tuto popularitu ovšem reagoval opačně. Nijak na nadšení zástupu nenavázal, ale naopak se vytratil, přesněji řečeno on jim přímo utekl. To mu ovšem pomohlo pouze částečně, protože zástup si jej nakonec stejně našel a prokazatelně chtěl pokračovat v podobně nadšeném duchu, v jakém se neslo ono zázračné nasycení. Pán Ježíš je ovšem hned svou první větou dost drsně zpraží, když jim řekne: „Vy mne nehledáte proto, že jste viděli Boží znamení, ale že jste se zadarmo najedli. Mně šlo ale o něco úplně jiného.“ To je, milí bratři a sestry něco hodně typického pro celé Janovo evangelium, že ať už Pán Ježíš mluví s jednotlivci, nebo se zástupy, či pouze se svými učedníky, stále se je snaží posouvat na jejich cestě krůček za krůčkem dál. Nikdy jim nedovolí, aby pod vlivem sebezázračnějších prožitků na své cestě ustrnuli. Tak je tomu i v našem dnešním příběhu. Přítomní židé se ale nenechají odbýt a pokračuji: „Jak tedy máme jednat, abychom konali skutky Boží? A jak máme správně poznat, že své skutky konáš z Božího pověření? Jaké nám dáš znamení, že jsme u Tebe na správné adrese?“ O těch znameních jsme mluvili před dvěma týdny. Tehdy jsme si řekli, že otázkám na legitimitu svého působení musel Ježíš čelit hodně často. V dnešním příběhu se zdá, že ani nebyly míněny zlomyslně. Že těm přítomným opravdu šlo o hlubší porozumění Božím cestám. Nechtěli ovšem naletět. Sami jakoby Pánu Ježíši pomáhají a říkají: „Naši otcové jedli manu na poušti. Tu jim dál Mojžíš. Jsi Ty také někdo jako Mojžíš? Tvoje zázraky dosahují podobných parametrů. Máme Tě také vnímat jako jeho? Jsi snad skutečně podobně velký jako Mojžíš, náš vysvoboditel s Egyptského otroctví?“ Pán Ježíš ovšem opět reaguje nečekaně podivně, když říká: „Tak říkáte, že já jsem pro vás někdo jako Mojžíš? Ne, ne. Opět vedle. Když už připomínáte ten příběh z putování poušti, pak já nejsem Mojžíš, já jsem ten chléb, který padá z nebe. To, co vám na poušti zachránilo život nebyl Mojžíš, ale právě ten chléb z nebe. Mojžíš byl pouze zprostředkovatel záchrany, ale já jsem ten záchrance. Na poušti jste přežili ne díky Mojžíšovi, ale díky chlebu, který vám dal sílu k dalšímu putování.“ A Pán Ježíš pokračuje dál slovy, která jsme si četli v našem dnešním textu kázání: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já mám život z Otce, tak i ten, kdo mne jí, bude mít život ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe – ne jako jedli vaši otcové, a zemřeli. Kdo jí tento chléb, živ bude na věky.“  Jak jsme ale četli, taková slova to už bylo moc i na učedníky. Četli jsme: „Když to jeho učedníci slyšeli, mnozí z nich řekli: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?““. Ano kdo to má poslouchat? Vždyť to je řeč takřka kanibalská! Copak se to ještě dá pochopit? A opět tak můžeme v našem textu sledovat, jak nadšení z Ježíše pomalu opadá a jde to tak daleko, že už to je moc i na ty, kteří byli Ježíšovi nejblíž. Kteří s ním sympatizovali a všude s ním chodili. Samozřejmě, Pán Ježíš tato svá slova nepronáší někde uprostřed přírodních národů v hluboké Africe, kde byl v té době rozšířený kanibalismus, a proto ani jeho slova nelze takto chápat. Jsou to slova, která odkazuji na Ježíše Boha, ale zároveň plně člověka.
Pán Ježíš zde říká: „Pozorujte mne, naslouchejte mi. Celý můj život to je něco jako Bůh v praxi. Že jste se včera dobře najedli, to je pravda, ale abyste byli napojení na skutečný zdroj života, je potřeba, abyste přijímali i to, že mi lidé nejednou nadávají, že jsem často nepochopen, že se mne stále častěji chtějí zbavit, že jim moje přítomnost vadí.“
Milí Bratři a sestry, ono to nebylo lehké ani pro učedníky, brát Ježíše se vším všudy. Byla to náročná škola a učedníci se tomu, jak mají správně žít, učili krůček po krůčku. Ani jim to nešlo jaksi najednou. I pro ně to někdy bylo příliš. A nejinak tomu je i u nás. Je dobré, abychom si uvědomili, že když máme pocit, že jsme něco z Božích pravd pochopili, určitě je to opět pouze malý krůček k plnému porozumění života s Bohem. Ježíš je víc než Mojžíš. Pán Ježíš nepřišel na tento svět jako zprostředkovatel záchrany. On je tím zachráncem. On na nikoho neodkazuje. On je přímo Božím Synem. On nás nechce pouze učit, jak máme žít. On se chce stát zdrojem života. Mojžíš, coby zprostředkovatel záchrany pro Židy, jim zajistil, aby měli co jíst. Aby měli chléb. Když se tedy lid najedl, Mojžíš jim zůstal, pouze ta mana, ten chléb zmizel. Ježíš nebyl na tento svět poslán, aby tu zůstal jeho pomník, nebo obraz, který bychom mohli oslavovat. Jíst jeho tělo a pít jeho krev znamená, celým srdcem přijmout jej v jeho lidství a postupně, krůček za krůčkem se učit rozumět intenci, úmyslu, který za jeho lidskými projevy stál. „Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život.“, říká Pán Ježíš. Jíme-li jeho tělo a pijeme-li jeho krev, pak obrazně řečeno, Ježíš mizí, jako ten chléb, který pojídáme. Zmizí v nás a není ho vidět. My ale dostáváme novou sílu a můžeme žít. Tomuto světu nechybí billboardy s Ježíšem. Tento svět očekává lidi plné síly, radosti, ochotné ku pomoci potřebným. Lidi s chuti vést užitečný život. A to všechno v tomto světě šíříme, pokud se přestaneme zabývat pustými teoriemi o životě, ale začneme přijímat, tedy brát vážně Boha v jeho lidství, jak se nám dal poznat v Ježíši Kristu. Proto čteme Bibli. Proto se ji učíme porozumět a hledáme její smysl pro dnešní dobu. Učíme se v ní nacházet směr, kterým by se náš život měl ubírat. Učíme se obrazně řečeno jíst Ježíše, tedy brát jej se vším všudy. Jako křesťané totiž věříme, že jeho život a jeho činy mají vždy hlubší smysl, než je ten prvoplánový. Že když čteme o nakrmení pěti tisíců lidí, jde o víc než o to, že pět tisíc lidí přestalo mít hlad. Pakliže se nám daří alespoň částečně porozumět onomu Duchu Ježíšových činů, té intenci, úmyslu, pak je náš život obnovován věčnou sílou a energii a my tak můžeme v každém novém dni zakoušet kousek věčnosti.
Milí přátele, bratři a sestry, jak ale máme rozumět závěru našeho dnešního textu, kde Pán Ježíš říká, „že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“? Máme tu co do činění s nějakou predestinaci? Je tu snad řeč o tom, že někomu je to dáno a někdo má prostě smůlu? Jak tomu máme rozumět?
Když Pán Ježíš po svém vzkříšení mluví se svými učedníky a vysvětluje jim, proč je dobré, aby odešel k Otci, uvádí jako hlavní důvod to, že pokud On odejde, vznikne pro tento svět nová situace. Pán Bůh pošle na tento svět utěšitele, onoho Ducha pravdy, říká na jiném místě evangelista Jan. „Co dává život, je Duch“, říká Pán Ježíš, a my věříme, že tohoto Ducha Bůh vylil na náš svět. Že splnil to, co zaslíbil skrze proroka Joela, když řekl: „Vyleji svého ducha na každé tělo.“ Ten Duch chce působit v každém lidském srdci. Nikdo není předem vyloučen. Nikdo se nemusí sžírat strachem, otrávenosti z každodenní všednosti a nesmyslnosti všeho lidského pachtění. Nikdo nemusí propadat malomyslnosti, že by snad o něj Pán Bůh nestal. Každé tělo, každý člověk je v Božím hledáčku. Nikdo není vyloučen ze záběru Boží lásky, nicméně to, že člověk porozumí Bohu, nikdy není důsledek lidské šikovnosti a chytrosti. Spasení, osvobození od strachu, lží, nenávisti a lidské pýchy, to je vždy dílo Boží v člověku. To je vždy důsledek onoho přijímání Pána Ježíše se vším všudy, tedy, jak on sám obrazně říká, je to důsledek jezení jeho těla a píti jeho krve. Nikdy to není důsledek lidské snahy zavděčit se Bohu. V tom smyslu platí, že nikdo nemůže přijít k Bohu, pokud mu to není dáno od Otce.  
S Ježíšem Kristem se pro každého bez výjimky naplnilo, co píše prorok Izajáš v 55. kapitole od 1. verše: „Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko! Proč utrácíte peníze, ale ne za chléb? A svůj výdělek za to, co nenasytí? Poslechněte mě a jezte, co je dobré, ať se vaše duše kochá tukem! Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi!“ Amen.
3. píseň       671 (Dej mi, Pane, bdělé srdce)
Ohlášky
Přímluvná modlitba + Otčenáš.
Poslání:       2. Korintským 13, 11
PožehnáníPožehnej vám Hospodin a ostříhej vás.                                         
                    Osvěť Hospodin tvář svou nad vámi a buď vám milostiv.                  
                    Obrať Hospodin tvář svou k vám a dej vám svůj pokoj. Amen.

4. píseň       448 (Sláva buď tobě, Bože náš)