Milí bratří a sestry,

milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho a Pána Ježíše Krista
Introit:        Bůh je naše útočiště, naše síla, pomoc v soužení vždy velmi
                   osvědčená.
                  Proto se bát nebudeme, byť se převrátila země a základy hor se pohnuly v srdci moří.                                                       Žalm 46, 2;3  
1. píseň:      66, 1-4 (Nuž pojďte a Bohu plesejte)
Modlitba
1. čtení:       Matouš 25, 1-13 
2. píseň:      192 (Dobře staví, kdo zná a ví)
Kázání:       Lukáš 12, 42-48

42 A Pán řekl: "Kdo tedy je věrný, rozumný správce, jehož Pán ustanoví nad svým služebnictvem, aby jim v pravý čas dával příděl potravin? 43 Blahoslavený ten otrok, kterého jeho pán po svém příchodu nalezne, že tak činí. 44 Vpravdě vám pravím, že ho ustanoví nade vším svým majetkem. 45 Kdyby však onen otrok řekl ve svém srdci: ,Můj pán dlouho nejde', a začal by bít sluhy i služky, jíst a pít a opíjet se, 46 tu pán toho otroka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou nezná, oddělí ho a určí mu díl s nevěrnými. 47 Ten otrok, který znal vůli svého Pána, a přece všechno nepřipravil a neudělal podle jeho vůle, bude velmi zbit. 48 Kdo ji však neznal a učinil něco, co si zaslouží rány, bude zbit méně. Od každého, komu bylo hodně dáno, bude také hodně očekáváno, a komu svěřili hodně, od toho budou žádat více." 

Milí bratří a sestry,

Zdali pak si někdo z vás uvědomil, že dnešní neděle je něco jako takový církevní silvestr. Přiznám se, že mně to pokaždé trochu překvapí. 26. listopadu a ona tu je poslední neděle církevního roku. Od příští neděle začne nový církevní rok. Vždy to přijde nějak náhle.

A tak už to, drazí přátelé, v životě bývá; ani se nenadějeme a je tu další milník, další předěl, nebo někdy i konec?! Novým zákonem se táhne jako neviditelná niť zvěst o konci věků, o opětovném příchodu našeho Pána, o nadcházejícím zúčtování. Apoštolové i evangelisté počítali s tím, že vše bude dokonáno ještě za jejich života. Proto, když pak jeden po druhém umírali a ono se jaksi globálně nic nedělo, padla na ně krize. Naléhavost tohoto očekávání se v dějinách pravidelně vrací. Z historie víme, že ji podlehli mnozí husité, ale podobně s napětím očekávali lidé i příchod nového tisíciletí. Slova o konci jsou pak často mnohými lidmi zlehčována a zpochybňována a jako potvrzení o své pravdě, tito lidé rádi připomínají právě tu skutečnost, že se zatím nikdy nic nestalo a že tudíž mluvit o nějakém konci je naivní a bláhové.

O připravenosti na konec mluvil i sám Pán Ježíš a my jsme si jeden z takových textů četli právě dnes v prvním čtení a druhý jsem pak vybral jako základ k dnešnímu kázání. Zkusme se tedy nad právě přečteným podobenstvím zamyslet.

‚Pán řekl: "Kdo tedy je věrný, rozumný správce, jehož Pán ustanoví nad svým služebnictvem, aby jim v pravý čas dával příděl potravin? Blahoslavený ten otrok, kterého jeho pán po svém příchodu nalezne, že tak činí.‘

Nějaký mocný pán zde hledá správce – v řeckém originále je správce nazván „oikonomos“, dnes bychom tedy řekli, že se onen pán shání po ekonomovi, nebo po schopném manažérovi, který by jej zastoupil. Být takovým manažérem, mít postavení a rozhodovací pravomoc, to je něco, po čem mnozí lidé touží. A nejen ti, kteří se skutečně o taková místa ucházejí, ale i mnozí z těch, kteří tuto svou touhu ventilují pouze občas, když nad skleničkou filozofují se svými přáteli o životě. Když už nemáme to štěstí, abychom bohatství podědili, zdá se nám být lákavé získat alespoň nějakou tu pozici, ve které bychom mohli realizovat své ambice. A jaké že to jsou ambice? No přece být bohatý, mít tak více možností, mít větší vliv, nemuset brát ohledy. Bible o této touze ví a hned na začátku nám ji přibližuje v příběhu o Adamovi a o Evě, když nám popisuje příběh z ráje. Už tam Adam a Eva podlehli ďábelské touze ‚být jako bohové‘.

Bratří a sestry, každý z nás známe to pokušení mít víc, moct rozhodovat, nemuset přepočítávat každou korunu, být tak takovým ‚oikonomos‘. A my jsme si v dnešním podobenství přece četli, že i onen pán, který tu představuje Boha, hledal takového správce. Ano, je to tak. Bible nám neříká, že je něco principiálně špatného na tom, chtít být správcem. Naopak, Pán Bůh takové správce hledá. Není nic špatného na tom, když člověk má moc. Onen pán správce hledal, našel a jmenoval. Potud je vše v pořádku. Nezdravý vývoj to vzalo až následně. Onen správce se totiž začal chovat tak, jako kdyby nebyl pouze správcem, ale jako by se stal pánem a nebojme se říct: přímo pánem Bohem. Jak je to ale možné? Odkud ta bláhovost onoho manažéra? On si to, drazí přátelé, trochu popletl. On zapomněl, že je vlastně stále služebníkem, přesněji řečeno, otrokem. On jaksi přehlédl, že mu pozice správce byla pouze propůjčená. Že mu jeho pán dal spolu s mocí i odpovědnost. On úplně pozapomněl, že zůstal jedním z těch, za které převzal odpovědnost. Že je pouze něco jako prvním z otroků. Jak k tomu mohlo dojít? V našem podobenství jsme četli: „Onen správce si řekl: ‚Můj pán dlouho nejde.‘“ Ano, pán dlouho nejde, a tak už asi ani nepřijde. Jednoduchá dedukce! A jak běžná v dnešním světě! Jaképak ohledy na Boha! Ten už nikdy nepřijde. Mám moc, vliv, proč bych měl mít ohledy? A na koho? Na Boha? Vždyť jsem se ke svému postavení dopracoval vlastně sám. Jistě mi dáte za pravdu, že se v dnešním světě až příliš často setkáváme s bezohledností, se zneužíváním moci, s nadutou pýchou. Ale odkud se to vlastně bere? Komunismus jsme přemohli, zla je tu ovšem stále jakoby více. Z čeho to pramení?

Vraťme se k oné krátké větičce, která nám umožňuje nahlédnout do myšlení tohoto správce. ‚Můj pán dlouho nejde.‘ V kontextu toho, jak se následně začal správce chovat, slyšíme v této větě ještě něco víc. Jako by zněla: ‚Můj pán už nepřijde.‘, nebo ‚Už s tímto pánem nepočítám. Já vlastně už žádného pána nemám. Jediným pánem jsem tu dnes já.‘ Manažér přestal očekávat svého pána, zapomněl, že je vlastně otrokem a pro ostatní otroky tak začalo utrpení. Jenže je dost možné, že tito otroci začali jednat v rámci svých pravomocí podobně, a tak se najednou zrodilo utrpení tolik, že začalo být těžké je unést. A všechno to začalo zdánlivě nevinnou větičkou ‚Můj pán dlouho nejde.‘ Snad je v ní cítit i kus zklamání. Něco, co dobře známe: ‚Kdyby byl Bůh, tak by to přece muselo dopadnout jinak‘, nebo ‚Kdysi jsem také věřil, ale pak jsem teprve pochopil, že žádný Bůh není‘, atd., atd.

Představuji si to nějak tak, že čerstvě jmenovaný správce začal dobře. Nejprve se musel seznámit se vším, co mu jeho pán dal k dispozici, pak se všemi, o které se měl starat. Zjistil jistě také, že má spoustu úkolů. Snad i ti spolu-otroci si ze začátku nemohli stěžovat. Vše klapalo, ale pouze do doby, kdy onen správce začal pochybovat o návratu svého pána. Možná to byl smutek a následné zklamání, co původně prožíval, možná ani nepočítal s tím, že se začne chovat jinak. Postupně ovšem začal zapomínat na úkoly a na odpovědnost mu svěřenou a stále více si začal uvědomovat své možností. A to už byl jenom krůček k tomu, aby je začal zneužívat.

Milí bratří a sestry, je to zvláštní. Jakmile ten správce přestává vnímat Boha nad sebou, ztrácí soudnost v jednání s ostatními. Ano, Pán Ježíš nám v tomto podobenství chce dnes s velkou naléhavosti připomenout, že je velmi nebezpečné, přestat očekávat svého pána. Zřejmě se shodneme na tom, že lidé, kterým chybí autorita, se začínají chovat nepředvídatelně, a to hlavně v tom negativním slova smyslu. Jak se ovšem vypořádat s faktem, že nás Bible nabádá k nějakému očekávání, které se přece evidentně již mnohokrát nenaplnilo? Skutečně má pravdu Marx, když říká, že náboženství je opium lidstva? Jde tu opravdu o to, pomoci strachu z Boha držet lidí na uzdě?

Drazí přátelé, obávám se, že pokud jde o chápání očekávání návratu Božího Syna, panuje mezi lidmi velké nedorozumění. Od lidí nevěřících slyšíme ‚Více než dva tisíce let uplynulo a nic se nestalo‘, ale ptejme se, bratří a sestry, zda se skutečně nic nestalo. Byli snad všichni tito lidé, kteří odolali pokušení sebezbožštění, kteří si zvolili raději trpět pro pravdu, než aby ji pošlapali, kteří na svých bedrech nesli tíhu odpovědnosti za druhé, byli všichni tito pouze naivní snílci? Opravdu si to myslíme? Neukazuji nám snad skutky takových lidí, jako byl František s Assisi, či Jan Hus, nebo Jan Ámos Komenský a mnozí další, na určitý přesah v chápání hloubky života, díky kterému nepodlehli pokušení zneužití moudrosti a moci, která jim zde byla dána? Já tomu rozumím tak, že je možné, že jako lidé nechápeme správně všechna podobenství a biblické obrazy a častokrát si tak sami způsobujeme následné zklamání, když se pak věci nevyvíjejí podle těchto našich představ. Svým nedokonalým chápáním ovšem nikdy nezměníme skutečnost a tou je blížící se návrat našeho Pána, a to osobně pro každého z nás. Moudré je na to nezapomínat.

Konec církevního roku mne také, jak jsem řekl, pokaždé tak trochu překvapí. Pokud náhodou na tuto neděli kážu, uvědomím si to častokrát až v souvislosti s přípravou kázání. Pokud jdu pouze do kostela naslouchat, zaregistruji to většinou až v případě, že se o tom v kázání zmíní pan farář. Církevní rok uběhne, aniž si to uvědomíme a najednou jsme v adventu. Podobně je to i s našimi životy. Ani se nenadějeme a přijde zúčtování. Zatím nikoho neminulo a bylo by bláhové si myslet, že budeme první, které mine. Nemine. Náš pán se vrátí. Pokud tato víra žije v našich srdcích, je tu naděje, že nebudeme pro své spolu-otroky pouze bezohlednými správci, ale naopak, se pro své okolí staneme pravým požehnáním. Kéž sám Pán Bůh otevře naše očí a probudí pravou víru v našich srdcích. Amen.
3. píseň       360 (My čekáme, kdy zavítáš)
Ohlášky     
Přímluvná modlitba + Otčenáš.
Poslání:       Zjevení 21, 1-7
Požehnání:       Požehnej vám Hospodin a ostříhej vás.                            
                        Osvěť Hospodin tvář svou nad vámi a buď vám milostiv. 
                        Obrať Hospodin tvář svou k vám a dej vám svůj pokoj. Amen.
4. píseň       510 (Ó Pane můj, pokoj ať Tvůj)