Milí bratří a sestry,

milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho a Pána Ježíše Krista.
Introit:        Pro předního zpěváka. Žalm Davidův. Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. Svoji řeč předává
                   jeden den druhému, noc noci sděluje poznatky. Není to řeč lidská, nejsou to slova, takový hlas od nich nelze slyšet.
                  Jejich tón zvučí celičkou zemí, zní jejich hovor po širém světě.
                                                         Žalm 19, 1-5a
1. píseň:      101 (Své žalmy zpívat budu, Hospodine)
Modlitba
1. čtení:       3. Mojžíšova 23, 34-43
2. píseň:      443 (Přijď králi věčný náš)

Kázání:       Jan 7, 37-38
37 V poslední, velký den svátků Ježíš vystoupil a zvolal: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! 38 Kdo věří ve mne, ‚proudy živé vody poplynou z jeho nitra,‘ jak praví Písmo.“

Milí bratři a sestry,

„V poslední, velký den svátků …“ - evangelista Jan uvedl Ježíšovou krátkou řeč vskutku impozantně. Je to něco jako když významní státníci pronášejí závěrečná komuniké, či shrnují závěry častokrát celé týdny, či měsíce trvajících jednání. V našem případě šlo o závěrečnou řeč při příležitosti svátků, které trvaly několik dní. Jelikož zde není řečeno, o jaké svátky se jednalo, je potřeba říct, že v Izraeli slavili tři významné tzv. potní svátky, tedy svátky, kvůli kterým všichni židé putovali do Jeruzaléma. Byly to svátky Pascha, pak Letnice a svátky Sukot neboli svátky stánků. Svátky Pascha připomínaly židům vysvobození z egyptského otroctví. Svátky letnic pak odkazovaly na Boží zákon vypsaný na kamenných deskách, které dal Hospodin svému lidu na hoře Sinaj. Svátek stánků připomínal putování Izraele na poušti, kdy žili ve stanech, bez jakéhokoliv hmotného zajištění a museli spoléhat pouze na Boží věrnost, že je nenechá na poušti zahynout, když už jim daroval svobodu a v Mojžíšově zákoně jim daroval sepsaná pravidla, jak mají v prostoru svobody žít, aby se opět nedostali do otroctví. Tyto svátky byly také nazývány časem radosti a trvaly sedm dní, na které navazoval ještě jeden další sváteční den. Tyto svátky byly zároveň nejoblíbenější. Byly veselé, a jelikož se s nimi zároveň pojilo něco jako díkůvzdání za úrodu, byly to i svátky hojnosti. Z těch důvodů se často neoznačovaly názvem, ale když se řeklo pouze, že budou svátky, bylo jasné, že je řeč o svátcích stánků neboli svátku Sukot. O těchto svátcích je tedy řeč i v našem textu. Pán Ježíš se zřejmě účastnil spolu se svými učedníky všech sedmi dnů těchto svátků. Je zajímavé, jaký tyto svátky měly průběh. Řekli jsme si, že to byly svátky plné veselí, ale pozoruhodné bylo i to, že všichni po celou dobu bydleli ve stanech a ty stany nesměly být postavené na veřejném prostranství, tzn. musely stát vždy na nějakém soukromém pozemku. Zdánlivý detail, který ale hrál nesmírně důležitou roli. Má-li se člověk opravdu veselit, nevystačí si k tomu sám. Potřebuje být ve společenství. Musí-li si svůj stan postavit na něčím pozemku, musí s majitelem navázat kontakt a stává se tak jakýmsi jeho hostem na příštích sedm dní. Nikdo tedy nemohl zůstat bokem, každý byl díky tomuto organizačnímu pravidlu zahrnut do společenství a měl se s kým radovat. Radovat se a zároveň si připomínat, že svoboda to je putování, to je závislost na Bohu, to je život, kde se ctí pravidla, kde se bere ohled na druhého. Ke svobodě není potřeba hodně mít, důležité je nebýt sám.

Tuto atmosféru zřejmě vnímal a prožíval tehdy Pán Ježíš i se svými učedníky a jak víme, z příběhu o svatbě v Káni Galilejské, Pán Ježíš nebyl žádný suchar, či škarohlíd, který by někde z povzdáli pozoroval ostatní a sám se jejich veselí neúčastnil. Naopak, jsem si jist, že i on se dobře bavil. Přesto ale zřejmě neuniklo jeho pozornosti, že navzdory všem pravidlům, jak se tyto svátky mají slavit, aby si je člověk užil, jim přece jenom něco chybí. Lidé sice pod vlivem atmosféry dokážou do značné míry zapomenout na všednost a užívat si radosti, ale jakmile svátky pominou, ta všednost se neúprosně vrátí, vyprahlé srdce zůstane opět vyprahlé, problémy, které člověka ničily, opět vyvstanou a dál jej pronásledují. Minulý týden jsme navštívili pouť v Letohradě. Nikdy před tím jsem tam nebyl, a byl jsem rozsahem i atmosférou přímo ohromen. Dá se říct, že tou pouti žilo celé městečko. Bylo to ve všech ulicích. A ty neskutečné atrakce, kterých tam také bylo plno. Od těch pro malé děti, po ty pro dospělé. Každý si mohl přijít na své. A i nakoupit se tam dalo spoustu příjemných a zajímavých věcí. Přes to všechno nás to po pár hodinách začalo unavovat a to tak, že jsme pospíchali k autu a těšili se, že se opět vracíme do klidu. Zábava je příjemná věc a je určitě v životě důležitá, ale často to bývá pro člověka pouze dočasná úleva. To, co člověka trápí, se zábavou nevyřeší. Nevyřeší se to ani rozptýlením se, či nákupem příjemných zbytečnosti. Problémy se nevyřeší ani povzbudivými látkami, ať už pitím, či spoustou chutného jídla. A přátelé, ti jsou sice na tu dobu svátků nezbytnými souputníky, aby si člověk mohl užít, ale po týdnu se opět stan zabalí, lidé se rozloučí a každý si jde po svém. To je zřejmě to, co Pán Ježíš dobře vnímal, a to bylo nejspíše důvodem jeho závěrečného vystoupení, těsně před tím, než se všichni měli rozejít.

„Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!“ Ne. Pán Ježíš nikoho nemasíruje a nevnucuje mu něco proti jeho vůli. On připouští, že ne všichni žízní. Ne všechny ničí vyprahlost jejich srdcí. On ale dobře ví, že těch, kterým se tu radostnou atmosféru nechce opouštět, protože se bojí, jak na ně opět dolehne všednost a problémy nadcházejících dní, je tam také dost. A těch mu bylo líto. Bylo mu jich líto, protože věděl, že by jim mohl pomoci. Věděl, že jejich situace je řešitelná. A, milí bratři a sestry, on to ví i dnes. On ví, co nám chybí. On ví, co by nám pomohlo. Možná si teď vzpomínáte na rozhovor Pána Ježíše se Samařskou ženou, který nám popsal ve svém evangeliu také evangelista Jan. Jak ona Samařánka přišla ke studni pro vodu a Pán Ježíš s ní začal mluvit o vodě, která jedině dokáže skutečně uhasit žízeň. I tehdy Pán Ježíš přirovnal zvěst o Boží lásce, kterou tomuto světu přinesl, k živé vodě, která dokáže natrvalo vyřešit problém vyprahlosti našich srdcí, problém vyhoření, problém stresu a depresí, který dnešního člověka tolik sžírá. My si myslíme, že jedině většími a většími výkony a námahou se snad jednou dopracujeme k tomu, že všechno stihneme udělat podle svých předsevzetí a představ. Ve skutečnosti ovšem zabředáme do větších a větších problémů a máme pocit, že se všechno semklo proti nám, že nám život akorát hází klacky pod nohy, namísto aby k nám byl alespoň občas shovívavý. Řídíme se tím, co se od nás očekává a nedbáme hlasu svého srdce, který se nám zoufale snaží sdělit, že jsme na této zemi jen poutníky, že tím, komu na nás opravdu záleží, kdo nám daroval svobodu a chce, abychom si ji užívali, je náš Bůh. Že on se o nás dokáže postarat a nevyžaduje po nás žádné ohledy kromě života v lásce. Trpělivě nás zve, abychom mu už konečně uvěřili, abychom přestali spoléhat na svou příslušnost, či nepříslušnost k té či oné církvi, ale abychom vzali vážně jeho slova o tom, že spasení pro nás už je vybojováno, že se nemusíme obviňovat ze svých nedostatků, že máme právo mít se rádi, a to ne pro svou dokonalost, ale proto, že takto nás má za všech okolností a bez jakýchkoliv podmínek rád náš Bůh, náš nebeský otec. Nikdo nám tedy tento život ve svobodě nemůže upírat. To je, milí bratři a sestry radostná zvěst, která ke každému vyprahlému a znavenému srdci zaznívá z Bible. To je zvěst o lásce, která je silnější než smrt. O lásce, která nejen uhasí naši žízeň, občerství naše vyprahlá srdce, ale která se stane v nás zároveň zdrojem nové síly, nového života. Stane se v nás pramenem. To je, milí přátelé, to, čím Pán Ježíš pokračoval. Co tehdy řekl hned v následující větě: „Kdo věří ve mne, ‚proudy živé vody poplynou z jeho nitra,‘ jak praví Písmo.“ Život v Boží svobodě je nakažlivý. O tom to je. A lidi, kteří takto začnou nakažovat potemnělý, zmatený, vyplašený a nepřátelský okolní svět, je dnes zoufalý nedostatek. Pán Ježíš proto nejen nabízí uzdravení našim duším, On z nás chce mít ty nositele nové naděje. On proto přišel, a proto položil svůj život, abychom nejen my, ale celý svět, aby byl spasen. Pán Bůh si skrze svého Ducha svatého chce učinit v nás svůj příbytek. Nás chce použit jako šiřitele pravé svobody a lásky. Na nás má tento svět poznat, že je možné žít ve stejných podmínkách, v jakých žijí ostatní lidé, a přesto nenechat se semlít propagandou strachu a nenávisti. Právě to, zda je náš život naplněn pokojem a vděčnosti, prozrazuje mnohé o tom, jak bereme, či nebereme vážně slova Pána Ježíše. Jakub ve svém listu píše „víra bez skutků je mrtvá.“ A tím v žádném případě neříká, že si spasení máme zasloužit nějakými skutky, ale v duchu našeho dnešního textu tím říká, že vnějším projevem toho, že jsme své srdce otevřeli Boží lásce je právě to, že se i my staneme šiřiteli této lásky. Že každý, kdo se setká s námi pocítí něco z toho, co prožívali lidé, kteří se setkávali s Ježíšem. Pocítí uvolněnou atmosféru vzájemného přijetí. To je práce Ducha svatého v naší době. Pakliže tuto Boží lásku světu nezprostředkováváme, je naše víra marná a naše svědectví prázdné. Pak jsme jako ten fíkovník bez ovoce, který hladového nenasytí, a který tak vlastně ztrácí opodstatnění pro svou existenci. Máme-li pocit, že to je i náš případ, že naše životy jsou unavené, vyprahlé, prázdné, pak je Ježíšovo volání určeno právě nám: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, ‚proudy živé vody poplynou z jeho nitra,‘ jak praví Písmo.“ Amen.
3. píseň       675 (Přijď již, přijď Duchu Stvořiteli)        
Ohlášky
Přímluvná modlitba + Otčenáš
Poslání:       Efezským 3, 14-19

Požehnání Požehnej vám Hospodin a ostříhej vás.                    
                     Osvěť Hospodin tvář svou nad vámi a buď vám milostiv.                
                     Obrať Hospodin tvář svou k vám a dej vám svůj pokoj. Amen.

4. píseň       489 (Tvé požehnání, dobrý Bože)