Milí bratří a sestry,

milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho a Pána Ježíše Krista.
Introit:        Dobrořeč má duše Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému jménu!
                    Dobrořeč má duše Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní!
                    On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje,
                    vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním,    
        Žalm 103, 1-4
1. píseň:      99 (Aj, Pán kraluje, své obhajuje)
Modlitba
1. čtení:       Marek 6, 45-52; Jan 6, 16-21
2. píseň:      200 (V tvé síle, Pane Bože můj)
Kázání:       Matouš 14, 22-33
22 Hned nato přiměl Ježíš učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než propustí zástupy. 23 Když je propustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Když nastal večer, byl tam sám. 24 Loď byla daleko od země a vlny ji zmáhaly, protože vítr vál proti ní. 25 K ránu šel k nim, kráčeje po moři. 26 Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak, a křičeli strachem. 27 Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ 28 Petr mu odpověděl: „Pane, jsi-li to ty, poruč mi, ať přijdu k tobě po vodách!“ 29 A on řekl: „Pojď!“ Petr vystoupil z lodi, vykročil na vodu a šel k Ježíšovi. 30 Ale když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: „Pane, zachraň mne!“ 31 Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: „Ty malověrný, proč jsi pochyboval?“ 32 Když vstoupili na loď, vítr se utišil. 33 Ti, kdo byli na lodi, klaněli se mu a říkali: „Jistě jsi Boží Syn.“

Milí bratři a sestry,
Pro dnešní kázání jsem si vybral úryvek o Ježíši kráčejícím po moři, jak nám jej zapsal nejen evangelista Matouš, ale i další evangelisté, jejichž verze jsme si četli v rámci prvního čtení. Chtěl bych dnes ve svém výkladu upozornit na rozdíly ve vnímání tohoto příběhu jednotlivými autory evangelií.
Převážnou většinu vyprávění o Ježíšových zázracích nám popisují první tři evangelisté. Často vyprávějí o jeho divech, které jsou si navzájem podobné nebo jsou mezi sebou srovnatelné. U Jana se objevují jen zřídka. Tento dnešní příběh se však u Jana objevuje, ale chybí pro změnu u Lukáše. Pozoruhodné na něm je, že z jedné strany jsou zde některé údaje tak přesné, že můžeme téměř rekonstruovat časové i prostorové souřadnice tohoto děje. Mezi třetí a šestou hodinou ráno byli učedníci vzdáleni od břehu asi pět kilometrů a stále jim zbývala asi třetina cesty, aby přistáli na pevné zemi. Podle Marka, Ježíš dokonce viděl, jak se namáhají s veslováním, protože měli vítr proti sobě. Z druhé strany si však nelze u jednotlivých evangelistů nevšimnout některých dost podstatných odlišností. Jak tomu máme rozumět? Dnes víme, že nejstarším evangeliem je evangelium Markovo. Minimálně Matouš je znal a prokazatelně z něj také i čerpal. Podobně je tomu u Lukáše. I on měl zřejmě Markovo evangelium k dispozici. Když Matouš příběh o Ježíši kráčejícím po moři rozpracovává podrobněji a zavádí do něj jinde nelíčenou Petrovu chůzi po moři, překvapí nás, proč se o tomto příběhu Lukáš vůbec nezmiňuje. Nejstručněji pak tento příběh popisuje evangelista Jan. Vše by bylo poměrně lehce vysvětlitelné, kdyby se jednotlivá podání navzájem pouze doplňovala, ale ono to není tak úplně pravda. Některé odlišnosti totiž ukazuji na to, že v nich nejde o doplnění, ale o jiný pohled na věc. Tak například Matouš nahradil Markovu větu, že srdce učedníků zůstalo zatvrzené, větou, která má úplně opačný význam. Namísto o zatvrzelosti on mluví o klanění se Ježíši a přiznání se k němu jako Božímu Synu. Zatímco Marek se snaží vyprávět své obci o Ježíšově zjevení a o tom, že k nám přijde, až bude čas, pro Matouše v toto věřit je příliš málo a vyzývá nás k tomu, abychom na základě víry udělali i ty konkrétní kroky, ke kterým nás vybízí Ježíš. A tak Petr vykročil z lodě proto, že ho volal Kristus. Když si však potom skutečně uvědomil situaci, v které se ocitl, přirozeně začal tonout a potřeboval opět zachránit od Krista. Zatímco Matouš i Marek zdůrazňují, že Pán Ježíš musel učedníky přimět, ba přímo donutit, aby jej nechali na chvíli o samotě, kterou pak využil tak, že vystoupal na horu, aby se modlil, u Jana není o tom žádná zmínka. U Matouše jde Ježíš nad ránem po moři prokazatelně s cílem přistoupit k učedníkům na loď, ale Marek nám píše, že k nim na loď namířeno vlastně neměl, ale chtěl jít dál okolo. U Jana dokonce není jasné, zda k učedníkům vůbec na loď vstoupil, protože je tam řečeno, že ho učedníci sice chtěli vzít na loď, ale v tom už najednou byli u břehu, tak že z vyprávění není úplně jasné, zda ho nakonec na tu loď ještě vůbec vzali, či nikoliv. Kdybychom podrobně tyto tři texty zkoumali v originálním jazyce, zřejmě bychom tam našli ještě další odlišnosti. A to jsme se ještě nepozastavili nad faktem, že evangelista Lukáš, který je jinak ve svých vyprávěních velmi podrobný, se o tomto příběhu nezmiňuje vůbec. Jak tomu tedy máme rozumět?
Milí bratři a sestry, jistě jste si už v Bibli všimli více podobných odlišností. Na pátečních setkáních nad Bibli jsme si četli dva příběhy o stvoření, které jsou dokonce naprosto odlišné, a přesto se je autor 1. knihy Mojžíšovy nesnaží nějak navzájem propojit a zmírnit jejich odlišnost, která je tam na první pohled zřejmá. Běžně bývají kázání postavená na nějakém jednom biblickém textu, a ten vykládají. Nezřídka se pak ovšem stává, že když posloucháme kázání na stejný příběh, ale zapsaný jiným evangelistou, je i ten výklad v lecčems jiný. Proč je tedy Bible tak nepřesná? Která verze z dnešního příběhu je nejbližší realitě? Dá se to vůbec určit? Nebo dá se zde vůbec mluvit o nepřesnostech? Jsou-li to častokrát tak jasné rozdíly, nebyl to třeba i záměr? To jsou otázky, na které se chci dnes spolu s vámi pokusit hledat odpověď.
Milí přátele, řeknu to hned rovnou: Právě díky této různorodosti podání biblických příběhů, je pro mne Bible tak cenná a přesvědčivá. Na světě je spousta knih, které se snaží podat ucelený koncept toho, jak by člověk měl či neměl jednat, co je důležité a co ne, a jak by se člověk v jednotlivých životních situacích měl chovat. Jenže se v nich jaksi opomíjí, že naše vzájemná odlišnost není pouze v tom, že máme různý vkus, nebo různé zájmy, ale že ty odlišností jsou častokrát mnohem hlubšího rázu. Bible nám ukazuje, že už první křesťané se velmi lišili v tom, co z Ježíšovy zvěsti bylo pro ně více a co méně podstatné. Pokud jde o ten náš dnešní příběh, pak všichni tří evangelisté se shodnou v tom, že základem v něm je ujištění, že Pán Ježíš je nablízku svým učedníkům, když je svírá strach, a plavba po moři života se pro ně stává nezvládnutelná. Právě v takových chvílích uslyší: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ Pozoruhodné ovšem je, že zatímco pro Matouše toto ujištění jasně stačilo k tomu, aby se jejich strach z celého zážitku změnil v hlubokou vděčnost a klanění se svému Pánu, Marek to viděl jinak. Pro něj z celého toho příběhu vznikl dojem, že i když tehdy Ježíš učedníky zachránil a pomohl jim šťastně doplout ke břehu, oni stejně zůstali zatvrzelí a moc toho nepochopili. Marek možná také věděl, že v tom příběhu šlo i o Petra. Zřejmě i on slyšel o jeho chůzi po moři vstříc Ježíši, ale vzhledem k tomu, že ta chůze stejně nakonec nedopadla nijak valně (víme, že se Petr začal topit), považoval to spíše za trapas, než za něco, co by jej oslovilo natolik, aby o tom stálo za to psát. Jan považoval na celém příběhu za podstatné pouze to, jak Pán Ježíš přispěchá učedníkům na pomoc, a nijak neřešil myšlenku, že on také vyhledával samotu, aby se mohl modlit, a že někdy musel být vůči učedníkům dokonce i dost nekompromisní, aby si uchoval kousek soukromí.
Ano, takoví jsme. Pro každého z nás je podstatné něco jiného. Platilo to kdysi, a platí to i dnes. Zatímco jednoho osloví v církvi zpěv a hudba, druhému je to vcelku jedno a vyhledává spíše možnost osobních diskusí nad Bibli. Ještě někdo jiný považuje za zázrak, když se naše společenství i když pomalu, ale přece jenom nějak rozrůstá, pro jiného to ovšem není nic zas až tak podstatného. Jednomu stačí, že je fara přece jenom obsazená, pro druhého by bylo důležité, aby mezi námi bylo podstatně více mladých a také dětí. Každý z nás jsme jiný a Bible nás učí, že máme právo být každý jiný, a to i v tom, jak vnímáme víru a zvěst o spasení. To, co jeden rád neustále zdůrazňuje, může být pro druhého naprosto nepodstatné, nebo dokonce až otravné. To, co evangelista Matouš rozpracovává dopodrobna, nemusí Lukášovi stát ani za to, aby se o tom zmínil. Ano, Lukáš není Matouš a Matouš není Lukáš. Díky Bohu za to. Právě této vzájemné odlišnosti jednotlivých biblických svědků vděčíme za to, že Bible je tu pro každého. Že každý člověk má možnost být její zvěsti zasažen a proměněn.
Milí bratři a sestry, učme se tomuto vidění světa. Učme se přijímat jeden druhého ve svých odlišnostech. Všichni jsme totiž v tom základním na tom stejně. Všichni jsme osamocení v té naší lodičce na moři života, a naše plavba je leckdy únavná, ubíjející a nekonečná. Aniž bychom si to sami vybrali, přiměl i nás Pán Ježíš k tomu, abychom se životem plahočili sami. Nikdo si ho protekčně nemůžeme stáhnout k sobě domů, aby tu s námi zůstal jaksi soukromě. Z našeho dnešního příběhu ale víme, že ta naše osamocenost je přece jenom pouze zdánlivá. Podobně jako kdysi Pán Ježíš své učedníky nenechal bez pomoci a v hluboké noci na rozbouřeném moři jim byl najednou nablízku, tak je nablízku dnes i nám. A podobně jako kdysi pro některé bylo jeho navštívení zdrojem hluboké radosti a pro druhé se to jevilo pouze jako přízrak, kterého se vyděsili, je i dnes jeho dílo mezi námi vnímáno různě. Jedni se radují, jiní jsou zklamání ve svých očekáváních. Nicméně pro jedny i pro druhé to fakticky tehdy znamenalo záchranu. Ke břehu bezpečně dopluli všichni a nového dne se dočkali také všichni. Jak si to kdo z nich přebral, nebylo nakonec až tak podstatné. A to, milí bratři a sestry, platí i dnes o nás a o naší církvi. Každý jsme jiný a je to tak dobře. Není to vždy jednoduché, se s tím smířit, ale je pro nás užitečné se tomu učit. Pro všechny z nás totiž i dnes zaznívá jeho ujištění: „Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!“ Ano. Náš Pán je tu i dnes mezi námi. Amen.

3. píseň       678 (Jeden Pán, jedna víra), var: Pane můj, prosím tě, pomoz mi     
Ohlášky
Přímluvná modlitba + Otčenáš.
Poslání:       2. Korintským 4, 7-8
Požehnání:  Požehnej vám Hospodin a ostříhej vás.                                          
                      Osvěť Hospodin tvář svou nad vámi a buď vám milostiv.                       
                      Obrať Hospodin tvář svou k vám a dej vám svůj pokoj. Amen.

4. píseň       622 (Zůstaň s námi, Pane)