Milí bratří a sestry,

milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho a Pána Ježíše Krista.
Introit:        Připravte cestu Hospodinu! Hle, váš Bůh! Panovník
                  Hospodin přichází s mocí      .                                                               Izajáš 40, 3.10
1. píseň:      25 (K Tobě duši pozdvihuji)
Modlitba
1. čtení:      1. Mojžíšova 2, 15-17; 3, 1-7; 22-24
2. píseň:      259 (Navštiv nás, Kriste žádoucí)
Kázání:       1. Korintským 4, 1-5

1 Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství. 2 Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným. 3 Mně tedy pramálo záleží na tom, soudíte-li mě vy nebo jakýkoliv lidský soud. Vždyť ani já nejsem soudcem sám nad sebou; 4 ničeho si nejsem sice vědom, tím však ještě nejsem ospravedlněn, neboť mým soudcem je Pán. 5 Nevyslovujte proto soudy předčasně, dokud Pán nepřijde. On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí; tehdy se člověku dostane chvály od Boha.

Milí bratří a sestry,

apoštola Pavla vnímáme jako toho, který pokládal v tehdejším světě základní kameny pro dnešní křesťanskou církev. Díky jeho svědectví o Ježíši Kristu docházelo na mnoha místech k tomu, že lidé měnili svou dosavadní životní orientaci, litovali svých hříchů, a rozhodovali se pro nový způsob života, rozhodovali se pro následování Ježíše. Takoví čerství křesťané se samozřejmě začali společně sdružovat a velmi rychle začali být v tehdejším světě nepřehlédnutelní. Záhy tedy vznikla potřeba vymezení se vůči okolnímu světu.

Podobně je tomu i dnes. Vznikne-li nějaké sdružení či spolek, nová strana nebo i podnikatelský subjekt, musí se jasně vymezit. Musí si vytvořit své stanovy, nechat si je schválit, zda nejsou v rozporu s platnými zákony té, které země a musí se zaregistrovat. Tím se každá společnost chrání před zárodky zlá, před chaosem a snaží se mít vývoj na svém území pod kontrolou.

Dnešní text nám tak hned v prvním verši říká, jak se vůči okolnímu světu má vymezovat církev: Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství. Tak vnímal sebe apoštol Pavel, to radil Korintským křesťanům a totéž platí dnes pro nás. Nejprve se proto podívejme na ty služebníky Kristovy. Pokud se nemýlím, tak dnes snad v naši zemi ani neexistuje oficiální povolání sluhy, či služebníka. Je to vnímáno jako něco nedůstojného. Ono se lidé neradí chválí ani tím, když jsou uklízeči či pomocní dělníci. Být sluhou to vskutku není lákavé. Snad ještě, kdyby se jednalo o posluhování nějakému generálnímu řediteli, nebo prezidentovi, ale my jsme sluhové Kristovi, což znamená, že jsme služebníci toho ztroskotance, někoho, kdo byl odsouzen k trestu smrti, kdo byl tehdejší společnosti odepsán jako nějaký zločinec. Bratří a sestry, jak se v té roli cítíme?

Ale pojďme dál. Druhé vymezení už je poněkud lákavější. Jsme správci Božích tajemství. To už nezní tak špatně. Představme si nějakou konferenci, kde sedí různí šéfové, ředitelé a manažéři okolo velkého stolu, každý má před sebou cedulku se jménem a funkci, je tam nějaký pan X, ředitel firmy, pan Y, primátor města a mezi nimi sedí Jan Novák, správce Božích tajemství. Asi by se mnozí podivili, kdybychom se takto představovali při setkáních: „Dobrý den, jsem Petr Mazur, správce Božích tajemství“. Ve spojení s těmi Božími tajemstvími to zní dost neobvykle, nicméně, být správcem, to skutečně nezní špatně. To už je něco jako být manažérem, šéfem, jednatelem nějaké firmy... To by nám docela lichotilo. Jenže z druhé strany to zas není až tak jednoduché. Víme, jak to dnes s těmi manažéry je. Jak jsou přetěžování, jak se mnozí hroutí, jak pracují od rána do noci a nemají čas na odpočinek. Jenže naštěstí nám v dnešním textu apoštol Pavel toto vymezení křesťanů vůči světu představuje poněkud jinak. On neříká já, ty a ty, každý z nás jednotlivě je správce Božích tajemství. Ne, to v dnešním textu nebylo. Žádný křesťan jednotlivě není správcem Božích tajemství, ale my, my jako církev, my jako křesťané jsme správci Božích tajemství. Nikdo z nás na to není sám, ani na to služebnictví, ani na to správcovství. A apoštol pokračuje a vysvětluje dál, co se tím správcovstvím míní. On říká: „Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným.“ Když Pán Bůh stvořil člověka a postavil jej do ráje, do zahrady v Edenu, pověřil jej také správcovstvím. Ve 2. kapitole 1. knihy Mojžíšovy jsme četli: „Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil.“ Člověk ovšem, jak jsme v prvním čtení slyšeli, nakonec selhal, nebyl shledán věrným. A Pavel jako by navazoval na to původní poslání člověka a říká už ne jednotlivci Adamovi, ale církví, nám, kteří věříme, všem křesťanům: opět jste správcové Božích tajemství, všeho toho, co Bůh ve své lásce a neskonalé moci stvořil.

V praxi to neznamená nic víc a nic méně než to, aby každý z nás byl shledán věrným. Být věrným to není žádná filozofická otázka. Dobro a věrnost je věc logická a přirozená. Není třeba spekulovat nad tím, jak to udělat abych byl své ženě věrný, není třeba filozofovat nad tím, jak v práci nepodvádět. Není třeba mimořádného nadání k tomu, abychom nekradli a nelhali. Ale je třeba spekulovat nad tím, když chceme kličkovat a pouze navenek působit jako že jsme věrní. To už docela dá člověku zabrat, jak to udělat, aby se manželka nedozvěděla o milence, jak v práci zakamuflovat podvod a pokud možno být za něj ještě pochválen, jak něco ukrást a dokonale za sebou zahladit stopy, jak vytunelovat firmu a nebýt odhalen. Správci Božích tajemství jsme všichni společně, ale věrným má být shledán každý z nás jednotlivě. Boží tajemství jsou tajemství pravdy, tajemství spravedlnosti a lásky. Tajemství je to proto, že co je pravda a co lež v mé konkrétní životní situaci vím často jenom já sám. Mému bližnímu se má situace už může zvenčí jevit jinak. Proto apoštol Pavel dále píše: „Mně tedy pramálo záleží na tom, soudíte-li mě vy nebo jakýkoliv lidský soud.“ Každý z nás má být věrný, ale nemáme si to navzájem jak zkontrolovat. V tom je ta svízel. Křesťan je člověk, který bytostně vnímá své všechny skutky, jako skutky konané před Bohem. Je to zavazující, ale zároveň osvobozující. Tam kde jsme pouze odpovědni vůči sobě navzájem, ztrácíme vnitřní ochranu před útoky okolí. Nejhorší a nejtěžší je stát se sluhou člověka. Všichni to víme, člověk člověku se nikdy nezavděčí. Kolikrát jsme jednali tím nejpřímějším způsobem, vedení upřímnou snahou nespekulovat a jednat pravdivě a s láskou, jenže naše okolí to vnímalo jinak. Jsme-li bohy sami pro sebe, musíme se očistit vůči svému okolí, protože naši nejvyšší snahou je uchránit svoji čest, chceme totiž být vnímání jako bohové a ti přece musí být svatí. Tak to už našeptával v ráji had Evě: Budete jako bohové. Jaká lákavá představa! Ale jak nesnesitelně těžké je žít život v zajetí této ďábelské lži! Selhání Adama a Evy bylo v tom, že podlehli satanově lži, že nemají už nikoho nad sebou. V tu chvíli se totiž ve svých očích stali nejvyššími, stali se normou dokonalosti, kterou najednou museli jeden před druhým také uchránit. A to je nesnesitelně těžké. To, že je nakonec Hospodin vyhnal z ráje, aby je náhodou nenapadlo ochutnat ovoce ze stromu nesmrtelnosti, to byl vlastně projev Boží lásky a milosti. Jen si představte to peklo, kdybychom měli svou čest a svou dokonalost obhajovat před lidmi věčně. Jenže Boží láska k nám se neprojevila pouze v tom, že nás Pán Bůh vyhnal z ráje, ale tato láska šla dál. Přišla k nám v plnosti v Ježíši Kristu. Bůh se k nám sklonil ve svém Synu, aby nám opět vrátil záchytný bod. Abychom opět poznali, že pocit, že jsme postavení nejvýš, je ďábelský klam. Skutečnost je jiná. Nad námi je ještě Bůh a ten jediný vždy naprosto neomylně vyhodnotí naše konání. Cesta pravdy je pro nás lidi, jako pro celek, skrytá, je tajemstvím, ale pro každého z nás jako pro jednotlivce, je zjevovaná a od nás se nečeká žádná namáhavá snaha vymýšlet způsoby jak prokličkovávat životem. Od nás se čeká, abychom prostince a jednoduše zůstali věrní, s vědomím, že naši věrnost posuzuje Pán Bůh, ne lidé. Chceme-li se životem prokličkovávat, máme to s Bohem těžké, chceme-li jít přímou cestou, je pro nás Pán Bůh zdrojem síly a pokoje, neboť víme, že teprve On vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí; tehdy se člověku dostane chvály od Boha.

Přijměme tedy do svého srdce tyto „Stanovy spolku křesťanského“, které tak jednoduše a výstižně definoval apoštol Pavel, když řekl: „Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství.“ Přijměme je a prožijeme, jak osvobozující je fakt, že nad námi je náš Bůh, že nejsme my ti nejvýše postavení, že chtít být sám sobě bohem je to nejnesnesitelnější zotročení, kterému může být člověk vystaven a že úkol být správcem Božích tajemství, který jako křesťané na tomto světě máme, je zvládnutelný i pro to nejprostší dítě, neboť, jak jsme si řekli, dobro není třeba vymýšlet, vymýšlet je třeba zlo. Učme se navzájem žít v tomto nahlížení jeden na druhého s vědomím, že Boží cesta pro jednotlivce je pro nás ostatní tajemstvím, a proto není na nás, abychom se navzájem posuzovali, neboť teprve Pán Bůh vynese na světlo to, co je skryto ve tmě, a zjeví záměry srdcí a tehdy se každému z nás dostane chvály od Boha. Amen.
3. píseň       426 (Tvá, Pane Kriste, věc to jest)
Ohlášky
Přímluvná modlitba + Otčenáš.
Poslání:       1. Korintským 16, 13-14
13 Buďte bdělí, stůjte pevně ve víře, buďte stateční a silní!
14 Všecko, nechť se mezi vámi děje v lásce.
Požehnání:  Požehnej vám Hospodin a ostříhej vás.
                    Osvěť Hospodin tvář svou nad vámi a buď vám milostiv.
                    Obrať Hospodin tvář svou k vám a dej vám svůj pokoj. Amen.
4. píseň       485 (Král věčný nás požehnej)