Milí bratří a sestry,

milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho a Pána Ježíše Krista.
Introit:        Zpívejte Hospodinu píseň novou, podivuhodné věci učinil.
                   Svou mocí a pokynem svaté ruky zvítězil.
                   Hospodin oznámil svou pomoc a před očima nevěřících zjevil svou spravedlnost.
                   Dodržel svůj slib daný domu izraelskému.
                   Všechny končiny země viděly spásu, kterou mu Bůh poskytl.
                   Jásej Hospodinu, celá země! Pokřikujte, hlasitě mu zpívejte chvalozpěvy
.                         Žalm 98, 1-4
1. píseň:      98 (Zpívejte Pánu nové písně)
Modlitba
1. čtení:       Matouš 17, 1-9
2. píseň:      161 (Tebe, Bože, chválíme)
Kázání:       2. Mojžíšova 3, 1-14
1 Mojžíš pásl ovce svého tchána Jitra, midjánského kněze. Jednou vedl ovce až za step a přišel k Boží hoře, k Chorébu. 2 Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven. 3 Řekl si: „Zajdu se podívat na ten veliký úkaz, proč keř neshoří.“ 4 Hospodin viděl, že odbočuje, aby se podíval. I zavolal na něho Bůh z prostředku keře: „Mojžíši, Mojžíši!“ Odpověděl: „Tu jsem.“ 5 Řekl: „Nepřibližuj se sem! Zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá.“ 6 A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ Mojžíš si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět. 7 Hospodin dále řekl: „Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti. 8 Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem, na místo Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců. 9 Věru, úpění Izraelců dolehlo nyní ke mně. Viděl jsem také útlak, jak je Egypťané utlačují. 10 Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta.“ 11 Ale Mojžíš Bohu namítal: „Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta?“ 12 Odpověděl: „Já budu s tebou! A toto ti bude znamením, že jsem tě poslal: Až vyvedeš lid z Egypta, budete sloužit Bohu na této hoře.“ 13 Avšak Mojžíš Bohu namítl: „Hle, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: Posílá mě k vám Bůh vašich otců. Až se mě však zeptají, jaké je jeho jméno, co jim odpovím?“ 14 Bůh řekl Mojžíšovi: „JSEM, KTERÝ JSEM.“ A pokračoval: „Řekni Izraelcům toto: JSEM posílá mě k vám.“

Milí bratří a sestry,
Pojďme si dnes na základě přečteného textu přiblížit příběh o Bohu, ve kterého jako křesťané věříme. Možná si řeknete, že bychom si o křesťanském Bohu měli povídat na základě nějakého novozákonního textu, vyprávějícího o Pánu Ježíši Kristu. My ale víme, že naše Bible, to je nejen Nový, ale i Starý zákon a Ježíš Kristus, Syn Boží, je zároveň Bohem, o kterém mluví Starý zákon. Věříme tedy ve stejného Boha, ve kterého věří Židé a o kterém mluví Starý zákon.
„Mojžíš pásl ovce svého tchána Jitra, midjánského kněze.“ – Zřejmě klasický všední den. Mojžíš vyžene ovečky na pastvu. Nemá žádné vzletné plány, nezdá se, že by se připravoval na něco velkého. A v tom zahlédne podivný jev. Keř, který hoří a hoří, ale nijak ho neubývá. Oheň ho nespaluje. „Tak to stojí za prozkoumání“ říká si, a jde se na to podívat zblízka. Patří k naší podstatě, že prozkoumáváme neobvyklé jevy a analyzujeme nevšední situace. Nakonec, vždyť od toho máme rozum a smysly, abychom prozkoumávali a poznávali, o čem ten život je. Keř, který hoří a stále ho neubývá – no to je něco! Mojžíš je celý nažhavený, očí má na stopkách, srdce mu buší vzrušením. Z původně všedního dne se najednou klube ohromující zážitek. Jenže nejen Mojžíš vidí hořící keř, z toho keře totiž vidí zase Bůh Mojžíše. Hořící keř se tak stává pouze nástrojem, skrze který Bůh Mojžíše zastavuje na jeho cestě. Zastavuje ho tím, že na něj promluví. Bez toho oslovení, by měl Mojžíš jistě také silný zážitek. Snad by se cítil i tak trochu něco víc, když by večer svému tchánovi, své ženě, či svým přátelům mohl vyprávět cože to viděl a díky své odvaze a bystrosti také prozkoumal. Jenže situace se náhle mění. Zkoumající Mojžíš nečekaně zaslechne Boží hlas a je po zkoumání. Četli jsme, že si najednou zakryl tvář. Už svýma očima nezkoumal keř, srazu pochopil, že iniciativa přestává být na jeho straně. Zouvá si obuv, sklání svou hlavu. Už to pro něj přestává být senzace.
Milí bratří a sestry, z tohoto příběhu je patrné, že Mojžíš se na žádnou záchranu Izraelců z Egypta nechystal. On, člověk, který vyrostl na dvoře faraona, on, který se v mládí odvážně zastal svého bratra Izraelce a zabil jeho egyptského utlačovatele, on neodešel do Midjánské země, aby se v ústraní přichystal na nějaký rozhodující útok na Egypt. On byl rád, že má svůj klid a nic nenasvědčovalo tomu, že by ho osud Izraelců nějak příliš trápil. A najednou ten Mojžíš žijící v ústraní slyší Boží hlas, který jej posílá do akce. Milí přátelé, on na to oslovení opravdu nečekal. On nečekal až přijde jeho čas a on se postaví do čela svého lidu. Naopak, on byl z Božího oslovení docela rozladěný. Kdybychom si tento příběh přečetli celý, viděli bychom jak zarputile se snaží z úkolu, ke kterému jej Bůh povolává, vyvlíknout. A není divu. Vždyť ho Bůh povolává k úkolu, na který prokazatelně nestačí. Proto se brání a vymlouvá. A Pán Bůh ho neutěšuje a nepovzbuzuje ve smyslu, „ale neboj se, Ty na to máš! Jsi dobrý!“ Pán Bůh Mojžíše ani k ničemu nenutí. On mu pouze nabízí možnost a v souvislosti s tím ho ujišťuje, že nastoupí-li na tuto cestu, nebude první, neboť už tu byli Abraham, Izák a Jákob. O nich zřejmě Mojžíš věděl, ale právě proto, že zřejmě znal historii svého národa, nemuselo toto Boží ujištění pro něj znít vůbec lákavě. Vždyť představil-li se Mojžíšovi hlas z keře jako hlas Boha Otců Izraele, pak si zřejmě Mojžíš uvědomil nejen to požehnání, které Pán Bůh Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi zaslíbil, ale i to, že k němu promlouvá Bůh, který Abrahama poslal na horu Morija obětovat svého syna Izáka, že tento Bůh nechal Izáka neustále kopat nové a nové studny a nijak ho neuchránil před škůdci, kteří mu je opakovaně zasypávali, že k němu promlouvá Bůh, který v boji u potoka Jabok zmrzačil Jákoba, a před tím mu nijak neusnadnil život, když ho nechal stále znovu a znovu si vydobývat splnění slibů, které mu jeho strýc Laban opakovaně dával a pak je neustále porušoval. Představa, že ho Bůh hodlá zařadit mezi tyto předky, mu tedy nemusela být nijak příjemná. „Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta?“- reaguje Mojžíš. To je, milí bratři a sestry, pro opravdové Boží svědky typické, že se k ničemu nederou. Že sami sebe nevnímají jako ty pravé spasitelé světa. Stěží si dokážeme představit Mojžíše, jak vede pro to, aby byl jmenován vůdcem Izraele, volební kampaň. Jemu se do čela Izraelského lidu prokazatelně nechce. A není divu. Vždyť ho Bůh povolává k úkolu, v rámci kterého by měl jednat přímo s faraonem. Čím se mu prokáže? Jak ho přesvědčí, že k takovému jednání má kompetenci? Proto se ptá onoho hlasu na jeho jméno. To nebyla troufalost. To nebyla touha poznat Boží jméno, aby tak mohl Boha ovládnout. Ne, Mojžíš se po Božím jménu nepídil z důvodu, z jakých se v naší pohádce král pídil potom aby našel onen Šém, kterým by rozpohyboval Golema. Mojžíš se Boha ptá po jeho jménu, protože si je vědom své malosti a nedostatečnosti. A jak jsme si řekli, Bůh jej nepovzbuzuje a nepřesvědčuje o opaku, ale zaslibuje mu, že nezůstane na tento úkol sám. To je obsahem onoho jména ne-jména, které se Mojžíš dozví. „Jsem, který jsem, ale zároveň jsem ten, který byl s tvými otci, a také budu, který budu, ale hlavně, rozhodneš-li se přijmout své poslání, budu s tebou, Mojžíši.“ Tím, že Mojžíš souhlasil, otevřel Bohu možnost, aby se projevil. A tak se zde Bůh stal závislý na Mojžíšovi stejně, jako Mojžíš na Bohu. Bez Mojžíše by Bůh pro Izraelce nebyl. Můžeme se jen domýšlet, jak by to s nimi nakonec dopadlo, můžeme si myslet, že stejně je každý nahraditelný, kdyby nebyl Mojžíš, našel by se někdo jiný, ale budou to jen naše domněnky. Nikdy se totiž nedozvíme, o kolik neproměněných šanci tento svět přišel, protože člověk na Boží zavolání nereagoval a Bůh tak zůstal se svou nabídkou nové cesty skrytý jako tehdy v onom hořícím keři. Svým souhlasem však Mojžíš způsobil, že mu nezůstala pouze vzpomínka na hořící keř, jako na zajímavý úkaz, o kterém by se dalo úspěšně vyprávět a bavit tak po večerech společnost, ale nastoupil na novou cestu, na cestu, po které už nekráčel sám. Bůh mu nabídl možnost jít jinou cestou a Mojžíš tuto nabídku mohl a nemusel přijmout.
O tom, to, milí bratři a sestry je, Bůh nás k ničemu nenutí, ale nabízí nám novou možnost. Chce v našem životě učinit nemožné možným. Je jen a pouze na nás, zda se rozhodneme přijmout jeho povolání, nebo půjdeme svou cestou, třeba cestou plnou zajímavých zážitků, o kterých dokážeme pak poutavě vyprávět, ale fakticky náš život zůstane nenaplněný, prázdný.
Pán Bůh nám tu zanechal své Slovo. Pán Bůh na tento svět poslal svého jediného Syna. Neposlal jej proto, abychom jej uctívali jako zbožštělého člověka. On svým životem zaujal mnohé podobně, jako hořící keř zaujal Mojžíše, ale tak jako Božím záměrem nebylo, aby si Mojžíš zbožštil zážitek s keřem, není ani jeho záměrem, abychom si my zbožštili Ježíše jako nějaký fetiš, který by nás snad měl uchránit před neštěstím, či zaručit nám úspěch. Božím záměrem bylo a je, abychom odpověděli na Boží oslovení. Bůh čeká na naši odpověď. Bez nás v tomto světě Bůh není a nebude. Přijmeme-li však jeho povolání, nepůjdeme životem sami. Ale pozor! Nikdy si Boha nemůžeme přivlastnit. Jeho Slovo, to je zaslíbení, ne nabytí, či vlastnictví. To je budoucnost, která může přijít. To je nekonečno v naší konečnosti. To je dobro proměňující naše bytí. To je život navzdory smrti. To je síla v naši slabosti.
A co tedy Pán Ježíš dnes od nás očekává? On čeká na naši bytostnou, plnou odpověď. Nemůžeme jej přijmout jen tak nějak na půl. Nedá se jít jeho cestou pouze podmíněně, jen když se nám to hodí. Jeho oslovení je možné pouze plně přijmout, nebo odmítnout. Ani Mojžíš nemohl s Bohem licitovat, jako že by do toho Egypta třeba někdy zašel, ale ono se uvidí, zda a kdy mu to nějak časově vyjde. A také není jisté, jak dopadne u toho faraona. Podle toho se pak zařídí dál. Ne! Mojžíš nemusel souhlasit. Mohl Boží nabídku odmítnout. Když ji ale přijal, nastoupil nepodmíněně na novou cestu. A právě díky té nepodmíněnosti a nezajištěnosti, díky plnému spolehnutí se na ono „jsem a vždy také budu s tebou“, se všechny nemožnosti postupně stávaly možnými a Mojžíš tak své poslání splnil. Svým souhlasem umožnil Bohu, aby se projevil uprostřed svého lidu.
Jak se k Božímu zavolání postavíme my, milí bratří a sestry? Amen.

3. píseň       426 (Tvá, Pane, Kriste, věc to jest)    
Ohlášky
Přímluvná modlitba + Otčenáš.
Poslání:       Koloským 3, 1-4
Požehnání:  Požehnej vám Hospodin a ostříhej vás.   
                     Osvěť Hospodin tvář svou nad vámi a buď vám milostiv.                
                     Obrať Hospodin tvář svou k vám a dej vám svůj pokoj. Amen.
4. píseň       489 (Tvé požehnání, dobrý Otče)