Milí bratří a sestry,

milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho a Pána Ježíše Krista.
Introit:    Tvoje činy, Hospodine, jsou tak velkolepé, tvoje záměry jsou přehluboké!
                Tupec o tom neví, hlupák tomu nerozumí. 
                              Žalm 82, 6-7
1. píseň:      33 (Rozveselte se v Hospodinu)
Modlitba
1. čtení:       1. Mojžíšova 2, 15-25
2. píseň:      367 (Studně nepřevážená)
Kázání:       1. Mojžíšova 3, 1-7
1 Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ 2 Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. 3 Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“ 4 Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. 5 Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ 6 Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. 7 Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi.

Milí bratří a sestry,
Právě jsme si přečetli jeden z příběhů, který je i dnešním lidem a tím myslím i lidi, kteří se k církvi nehlásí, alespoň tak nějak přibližně znám. Většina lidi i dnes ví přinejmenším to, že je to příběh z Bible. Také zřejmě víme, že tento příběh má pokračování, kdy se pak Pán Bůh setká s Adamem a s Evou, ale i s hadem, a oznamuje jim, jaké bude mít pro ně ta jejich neposlušnost důsledky.
V souvislosti s tím můj dědeček rád vyprávěl údajně skučný příběh, který ovšem zavání anekdotou o tom, jak v dobách dávno minulých, kdy se ještě na školách vyučovalo náboženství, zkouší pan učitel žáky a ptá se: „Co řekl Pán Bůh hadovi, když ten svedl ženu, aby jedla z ovoce ze stromu uprostřed ráje, ze kterého Pán Bůh Adamovi a Evě zakázal jíst?“ Jeden žák se hlásí a odpovídá: „Po břiše plaziti se budeš, pane učiteli, a prach žráti budeš, pane učiteli.“
V církvi je příběh o Adamovi a Evě a o tom, jak jedli zakázané ovoce, po staletí vykládaný jako příběh o prvním hříchu neboli také o hříchu dědičném. Na internetu ve wikipedii se o dědičném hříchu dočteme toto: „Prvotní či dědičný hřích v křesťanské teologii znamená stav hříšnosti („nesvatost“). Tento hřích je tedy stav nedokonalosti, který následoval poté, co Adam a Eva projevili první neposlušnost v Edenu. Podle křesťanů se tato vlastnost, nedokonalost, předává člověku v okamžiku početí a přechází z generace na generaci bez možnosti ovlivnění.“ Dále se tam dočteme, že: „křesťané věří, že výkupní obětí Ježíše Krista mohou být za určitých okolností jim i dalším lidem, následky prvotního hříchu odpuštěny a že je tak možný návrat a obnovení do rajského stavu před prvotním hříchem, kdy lidé neumírali, žili v plnosti a v harmonii s Bohem, což je ze strany Všemohoucího vůči lidem nezasloužená laskavost a projev velké lásky.“
Chtěl bych se dnes spolu s vámi zamyslet nad tím, zda nám onen biblický příběh skutečně dává dostatek důvodů k tomu, abychom mu rozuměli tak, jak je v církvi běžně vykládán.
Všichni víme, že je to příběh zapsány v prvních kapitolách Bible, tedy v té části, která je zároveň základní knihou pro Židy. Proto je zajímavé, že židům je samotný pojem dědičného hříchu, stejně jako pojem vykoupení z něho, minimálně jak ho dnes známe, cizí.
Vraťme se proto k našemu textu a podívejme se na něj podrobněji. První pozoruhodnou skutečnosti je, že se v celém tom příběhu ani jednou slovo hřích nevyskytuje. Pro krátkost času si celý příběh nebudeme číst znovu, abychom se o tom ujistili, ale doporučuji si jej přečíst doma. O hříchu tam zkrátka není ani slovo. Podobně také had bývá v teologických výkladech prezentován, jako ďábel, ale o tom v našem textu také není ani čárka. Další důležitou skutečnosti je, že slovo, které máme do češtiny přeloženo jak nahý (Adam a Eva byli nazí) a slovo, které označuje hada jako tvora, který byl nejzchytralejší, je v hebrejštině to stejné slovo, a jeho význam je takový, že ho zřejmě správně nevystihuje ani překlad „nahý“, ani „nejzchytralejší“, či nejvíce „chytrý“. O té nahotě jsme četli v posledním verši prvního čtení, a pak v posledním verši textu kázání. Poprvé jsme četli: „Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.“ V posledním verši textu kázání pak bylo: „Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi.“ Slovo, které překladatele jednou přeložili jako nahý a jednou jako chytrý, v hebrejštině znamená spíše „přirozený“, nebo „přirozeně celistvý“. Důležité je také si uvědomit, že zatímco Adam a Eva jsou doma v ráji, do kterého je Pán Bůh postavil, had, jak jsme v dnešním textu četli, přichází zvenčí, náš text říká, že „z polí“. Přichází z prostředí pro Adama a Evu nečitelného. Jinými slovy Adam a Eva se nevyznají v tom, co je pro hada přirozené, protože i on, jak jsme si řekli je označen stejným slovem, je tedy o něm řečeno něco jako, že byl nejvíce přirozeným reprezentantem tvorů žijících na polích, ne tedy v rajské zahradě. Ta pole byla často symbolem neznámého, a tudíž i nebezpečného území, tedy území, které člověka ohrožovalo právě pro tu svou nečitelnost.
Jak tedy asi vyznívá celý tento příběh, když si je čte Žid ve své rodné řeči, tedy v hebrejštině? Pro žida příběh začíná informaci o tom, že Pán Bůh postavil člověka do rajské zahrady jako tvora přirozeně celistvého, který žil v harmonii sám se sebou. To označení, že se nestyděl za svou nahotu, v originále má význam jako že byl přirozený a neměl sám se sebou problém. Pak ovšem začal naslouchat cizímu hlasu, který je nám v příběhu personifikován do onoho hada. Ten hlas se začne nabourávat do myšlení Evy a začne zpochybňovat autoritu a pravdivost slov, která Adamovi a Evě řekl Bůh. Navíc ten hlas začne Evu lákat na to, že poslechne-li ho, bude mnohem chytřejší. Začne rozumět všemu tak, jak všemu rozumí Bůh. Had, aby Evu přesvědčil, používá jasné manipulace. Překrucuje pravdu, klade zavádějící otázky. Zkrátka snaží se Evu zviklat a to, jak víme se mu nakonec povede. Evě připadá jak ta konverzace s hadem, tak ovoce na zakázaném stromě, lákavé a příjemné, a tak hadovi podlehne. Totéž vzápětí udělá i Adam. Co se ale stane potom? Poslední verš našeho textu kázání říká, že: „Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí.“ Zdánlivě to vypadá, že had měl pravdu, protože je tu řečeno, že se oběma otevřely očí, jenže ve skutečnosti to byla pouze iluze, protože se na podstatě věci nezměnilo nic. Četli jsme, že poznali, že jsou nazí, ale to už byli na počátku. Použijeme-li snad výstižnější překlad originálu, pak nám náš text říká, že přirození byli na začátku a přirození byli i na konci. Jediný rozdíl byl v tom, že zatímco na začátku sami se sebou problém neměli, dokázali se mít rádi, pak na konci sami sobě začali vadit. Začali být se sebou nespokojení. Všimněme si dobře! Oni nezačali vadit pánu Bohu, nebyl to Pán Bůh, kdo by začal být s člověkem nespokojen, ale byl to člověk, který začal být nespokojen sám se sebou, který se začal jakoby vnitřně rozpadat, a proto se potřeboval opásat.
Milí bratři a sestry, tento příběh, to není historické vyprávění a tom, co se stalo v dávné minulosti. To je příběh o tobě a o mne. To je příběh absolutně současný. Příběh, který prožíváme snad každý den. Tento příběh nám chce pomoct, abychom porozuměli sami sobě. Pán Bůh nás stvořil dobré a dokonalé. Tak nás nejen stvořil, ale tak nás vnímá i dnes. Takové nás má rád. On s námi problém nemá. Problém máme my sami se sebou, když podléháme těm hlasům, které na nás doléhají ať už zvenčí, nebo jsou to častokrát hlasy v nás, které zpochybňují onen přirozený řád, který nám Pán Bůh dal, abychom mohli prožívat radost a pokoj. A že těm hlasům musíme naslouchat, že na nás dorážejí, na tom není nic divného. Tento příběh nám říká, že tento hadův hlas, to je vlastně nejpřirozenější projev ze všech projevů, které na nás dorážejí zvenčí, z pole, z míst, ve kterých se sami nevyznáme. A my to dobře známe. Nejednou jsme si už museli přiznat, když jsme zpětně přemítali o svém jednání, že si vlastně častokrát sami nerozumíme. Bible nám tímto archetypálním příběhem říká, že na tom není nic neobvyklého. Prožívají to všichni lidé. Zároveň se ale dozvídáme, že necháme-li se těmito hlasy ovlivnit, dosáhneme tak akorát toho, že začneme sami sobě vadit. Ztrácíme schopnost mít se rádi. A přitom právě schopnost mít se rád Pán Ježíš zmiňuje jako jedno z nejzákladnějších přikázání, když říká: „Miluj svého bližního, jako sebe sama.“ Jenže jak milovat bližního, když nedokážeme mít rádi sebe sama, když se sami neumíme přijímat takoví, jací jsme. Sžírá nás nespokojenost podobně jak začala sžírat Adama a Evu. A to je tak to jediné, co onen tajemný hadův hlas v jejich životě nakonec dokázal, a je to také to jediné co získáme, když začneme ve svém životě všechno zpochybňovat a naslouchat všem zneklidňujícím hlasům, které sice slibují možné i nemožné, ale ve skutečnosti nás pouze oberou o pokoj, o schopnost radovat se, a dostanou nás do područí strachu. A, milí bratři a sestry, není to žádné dědictví po Adamovi a Evě. Bible nám tímto příběhem jasně říká, že za svůj neklid a nespokojenost si můžeme jen a pouze my sami. Nejsme hříčkou osudu. Náš osud je důsledkem našeho vlastního jednání.
Jak ovšem víme, tímto konstatováním biblická zvěst nekončí. Tento příběh má pokračování. Pán Bůh Adama a Evu nenechal jejich osudu. On je našel a v nastalé situaci pro ně našel řešení. Nakonec je vytáhl z bryndy. A celá Bible je nakonec hlavně o tom, jak Pán Bůh znovu a znovu člověka tahá z bryndy. Proto hned v prvním přikázání si každý Žid připomíná: „Já jsem Hospodin, který tě vyvedl z Egyptské země, tedy z bryndy. To si každý den připomínej. O tom přemýšlej. O tom mluv, a všechno ostatní se pak ve tvém životě začne vyvíjet jinak. Budeš tak stále více schopen odolávat svůdným hlasům. Nebude tak jednoduché tě zviklat. Začneš se postupně učit, jak si uchovat svou vnitřní integritu, pokoj a radost. Naučíš se mít sám sebe rád, tak jak tě mám rád já. V mých očích nejsi zkažený, pouze jsi se sám připravil o schopnost radovat se ze své přirozenosti. Proto tě nakonec rozčiluje i vše co se děje okolo tebe. Proto jsi stále neklidný a nespokojený. Proto nedokážeš mít rád ty druhé. Já Tě mám však rád takového, jaký jsi, neboť takového jsem tě stvořil.“ To je aktuální zvěst nejen pro každého Žida. To je cesta víry pro křesťana. To je nabídka pro každého člověka. To je cesta, po které nás náš Pán Bůh che vést, ba co víc, on nás po ní už vede. Amen.

3. píseň       549 (Chvaliž Hospodina, slávy vždy Krále mocného)
Ohlášky
Přímluvná modlitba + Otčenáš.
Poslání:       Židům 4, 14-16
14 Máme však u Boha mocného prostředníka, jeho Syna Ježíše. Pevně se ho držme. 15 Je schopen s námi spoluprožívat naše slabosti, protože procházel stejným pokušením jako my, ale nedal se jím nikdy svést k hříchu. 16 Proto směle přistupme k Bohu, který nás miluje, abychom dosáhli smilování a nalezli pomoc v čas tísně.
PožehnáníPožehnej vám Hospodin a ostříhej vás.                       
                     Osvěť Hospodin tvář svou nad vámi a buď vám milostiv.                  
                     Obrať Hospodin tvář svou k vám a dej vám svůj pokoj. Amen.

4. píseň       650 1-4;13 (Začnem píseň novou)