Milí bratří a sestry,

milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho a Pána Ježíše Krista
Introit:          “Pro útlak ponížených, pro sténání ubožáků teď povstanu,“ praví Hospodin,
                     „daruji spásu tomu, proti němuž svévolník soptí.“
                     Co vysloví Hospodin, jsou slova ryzí,
                     stříbro přetavené do kadlubu v zemi, sedmkráte protříbené.
                                       Žalm 12, 6;7
1. píseň:      Žalm 71 (V Tebe doufám, Hospodine)
Modlitba
1. čtení:       Lukáš 15, 11-24
2. píseň:      203 (Pán Bůh je láska)

Kázání:       Lukáš 15, 1–10
1 Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. 2 Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: „On přijímá hříšníky a jí s nimi!“ 3 Pověděl jim toto podobenství: 4 „Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne? 5 Když ji nalezne, vezme si ji s radosti na ramena, 6 a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: „Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.“ 7 Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují. 8 Nebo má-li nějaká žena deset stříbrných mincí a ztratí jednu z nich, což nerozsvítí lampu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? 9 A když ji nalezne, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: „Radujte se se mnou, poněvadž jsem nalezla peníz, který jsem ztratila.“ 10 Pravím vám, právě tak je radost před anděly Božími nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“

Milí bratří a sestry,

V prvním čtení a následně v textu kázání jsme vyslechli jedna z nejznámějších lukášovských podobenství. Jistě jsme již mnohokrát slyšeli kázání na každé z nich a já si nemyslím, že ke všem těm výkladům budu schopen něco zásadního přidat. Rozhodl jsem se pro kázání na tento text spíše z jiného důvodu. Jedná se o trvalou aktuálnost přečtených slov.
Na rozdíl od technického pokroku, který probíhá někdy tak závratně rychle, že jej ani nestačíme sledovat, je pokrok ve vývoji lidského chování velmi nepatrný, můžeme-li vůbec o nějakém pokroku mluvit. Díky této skutečnosti je Boží Slovo stále stejně aktuální a budeme-li vůči sobě upřímní, pak nikdy nebudeme schopni říct: „tak tohle jsem už zvládl, to slovo se mně už netýká.“ Pokud si Boží Slovo neustále připomínáme, uchováváme si alespoň v použitelném stavu naše svědomí a náš život tak má šanci být méně nesnesitelným pro ty, kteří s námi musí žít.
Podobenství o ztracené ovci a zakutáleném groši reaguje na napětí ve vztahu Ježíše a tehdejší elity národa, kterou byli farizeové a zákonici. V dnešní době ještě stále lidé vědí, že existuje křesťanství a že křesťané věří v Boha a v jeho syna Ježíše Krista. A také můžeme říct, že platí i to, že lidé důstojní, ti slušní a mravně nepříliš zkažení, se ať už skrytě, nebo více či méně veřejně, distancují od lidí zkažených, nepřizpůsobivých, nemravných, od tak zvané spodiny obyvatelstva. Tento odstup od lidí pochybných si udržují jak důstojní ateisté, tak důstojní křesťané. I nevěřící vědí, jak by se měl správný křesťan chovat, s kým by se měl stýkat a čemu, či komu, by se měl vyhýbat. Je-li nějaký Bůh, říká si dnes mnoho lidí, pak přece musí uznat, že jsem spravedlivý, nekradu, snažím se nikomu neublížit, žiji z mého pohledu bezúhonný život. Ten Bůh přece musí uznat, že se můj život nedá srovnávat se životem flákačů, zlodějů, zdrogovaných bezdomovců, opilců, či co já vím, koho ještě. A proto je pro nás stále stejně problematické, vypořádat se s odlišným přístupem k těmto lidem, s přístupem, který k nim měl pan Ježíš. Stejný problém jako mají dnešní důstojní lidé, měli i farizeové a zákonici.
A Pán Ježíš se proti tomu hájí pomoci dvou podobenství, dvou jednoduchých příběhů ze života, které už v nějaké podobě jistě zažil každý z nás.
„Kdyby někdo z vás“, kdyby některá z vás, kdybych já, nebo kdybys ty, bratře, sestro, milý příteli, ztratil něco hodnotného? Kdyby pastýř ztratil jednu ze svých oveček, kdybych já ztratil peníze, nebo něco jiného, co je mi drahé, jak se zachováme? Jednou jsem ztratil velmi kvalitní plnicí pero, které jsem dostal jako dárek. Kolikrát jsem pak v myšlenkách procházel všechny události a kroky, které by mi pomohly si připomenout, kde mohlo toto pero zůstat. A jak jsem byl nešťastný, když se mi je nepodařilo nalézt. Ztratíme-li něco, co má pro nás velkou cenu, učiníme vše, co je v naši moci, abychom ztracenou věc nalezli. Na tom jistě není nic nepochopitelného a těžko se s tím dá nesouhlasit. Známe všichni ten pocit, kdy nám najednou na ztracené věci záleží víc než na všem ostatním, co jsme neztratili. Nejde nám z mysli, co nemůžeme najít. A když se nám poštěstí a ztracená věc je zase na světě, jakou pocítíme radost a úlevu!
V těchto podobenstvích, se kterými jistě souhlasili i přítomní farizeové a zákonici, pán Ježíš říká: „A Bohu byste tuto radost nepřáli? Máte radost, když najdete, co jste ztratili, a jemu chcete mít za zlé, touží-li po stejné radosti?“
„Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo“ (Lukáš 19,10), říká o sobě Ježíš. „To není můj rozmar nebo zvláštní povahové založení, že shromažďuji kolem sebe hříšníky, že se za mnou ti ubozí lidé táhnou. K tomu mě Otec poslal, já jsem jeho pátrající oko, hledající ruka, milující srdce nebeského Otce. On stojí i o toho jediného hříšníka, aby byl zachráněn bez ohledu na úsudek spravedlivých. Z Boží lásky sedám s nehodnými za stůl – a vás to pohoršuje?“ Ano, bratří a sestry, pohoršuje nás to, i nás to pohoršuje! Ve svém denním životě pokládáme za samozřejmé hledat ztracené věci, dokonce s vynaložením všech sil a možností, ale kdy stejně jedná Bůh vůči ztraceným hříšníkům, nedovedeme to pochopit. Od Boha bychom spíše čekali, že upřednostní a patřičně vyzvedne přednosti těch, kdo ho ctí, vyznávají. Cítíme se jeho jednáním dokonce uražení: naše kvality a naše snaha není řádně ohodnocena. Proč se tedy namáháme?
Chyba bude asi někde jinde. My totiž nedovedeme pochopit, že každý člověk, i ten hříšný, nehodný, je Boží vlastní a Bohu na každém z nás, ale i na každém z těch hříšníků, záleží jako pastýři na každé ovci. Chyba bude asi v tom, že se pokládáme za lidi, kteří nenaleží nikomu než sobě samotným. Od Boha, pokud připustíme, že je, očekáváme pouze povinnost, aby nás za naše přednosti patřičně ocenil a odlišil od těch, kteří, podle nás, za nic nestojí. Očekáváme, že jelikož je Bůh, bude rozlišovat správně, tedy že mu neujde zásadní rozdíl mezi námi, kteří se snažíme žít ctnostně, neboť jsme vážní a seriózní lidé, a to jak vůči Bohu, tak i v lidské společnosti, a mezi těmi, kterým je všechno jedno, nehledí si cti, žiji lehkomyslně a bezohledně. Očekáváme, že jim to neprojde; kdyby jim to mělo projít, cítíme to jako bezpráví. Takové je naše přesvědčení, které se sice jen zřídka odvážíme slovy vyjádřit, ale uvnitř je cítíme zcela jasně.
Chceme Boha jako zastánce práva, a tak nám uniká, že sláva Ježíše Krista je v lásce přesahující právo. I ten nejhorší člověk je mu přinejmenším tak vzácný jako pastýři neposlušná ovce, jako ženě ztracený peníz. Božím nejvzácnějším statkem není právo, které ustanovil, ale duše, kterou stvořil. On otevřel náruč vyvrženým: „Pojďte ke mně, vy všichni, na něž dolehla břemena, která neunesete; já vám dám odpočinutí.“ To je evangelium.
Bůh je větší než člověk, myslíme si, ale ve své přísnosti a hněvu! Jenže ono tomu je jinak. Jeho požadavky opravdu jsou svaté. Jemu ovšem nestačí, s čím se člověk spokojí. Bolí ho na nás, co my jsme ochotni pokládat za malichernost. Ale ze všeho nejvíc ho u nás bolí naše troufalá nemilosrdnost: sami omilostnění dlužníci, se nestydíme připomínat dluhy ostatním. Bůh je větší než člověk, nesrovnatelně větší právě v lásce, dobrotě a odpuštění. A to je to, čemu nerozumíme, náš Bůh, to není žádný vladař plamenného meče, ale k zemi skloněná žena, hledající zapadlou minci, utrmácený a rozedraný pastýř na cestě za zatoulanou ovci.
Bratří a sestry, kéž se v nás něco zlomí: vždyť on hledá nás, pro nás se sklání do prachu, pro nás se prodírá trním! Což jsme opravdu tak spravedliví a správní – není to všechno pouze nafouklý sebeklam? Nejsme my sami ti zatracení? Kéž se naše oči otevřou a naše srdce probudí k úžasu nad neuvěřitelným dobrodiním, kéž se náš dech zatají nad nepochopitelnou láskou Boží, kéž se naše srdce rozjásá nad tím, že Bůh není jako člověk: On přišel, ne aby odsoudil, ale aby spasil. V tomto procítění a poznání je naše znovuzrození. Amen.

3. píseň       422 (Ó světlo světa, Ježíši)
Ohlášky  
Přímluvná modlitba + Otčenáš.
Poslání:       I. Timoteovi 1, 15–17
PožehnáníPožehnej vám Hospodin a ostříhej vás.                                    
                    Osvěť Hospodin tvář svou nad vámi a buď vám milostiv.          
                    Obrať Hospodin tvář svou k vám a dej vám svůj pokoj. Amen.

4. píseň       510 (Ó Pane můj, pokoj ať Tvůj)