Květná neděle - kázání Prof. Petra Pokorného

Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží, dar a přítomnost Ducha svatého se všemi námi!
„Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.
Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde
o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku,
získá-li celý svět, ale ztratí svůj život?“
  Mk 8,34-36
Píseň      272 (Jak vítati mám tebe)
Modlitba: Hospodine, Bože náš, přijď Tvé království! Ukaž se nám jako Král, Bože - jako ten,
kdo má moc,  a také jako ten, o koho se můžeme opřít, na koho můžeme spolehnout!
Hospodine, přijď Tvé království! Ať rozhoduje Tvá vůle a ne naše, ať přijmeme Tvá pravidla
a sloužíme Tvému cíli!
Hospodine, přijď Tvé království! Ať doufáme či si zoufáme, ať se ho bojíme nebo k němu
upínáme svoje naděje – jak se Tobě líbí, Tvé království přijď mezi nás! Amen.

Čtení:     Iz 40,1-11
Píseň     360 Svítá (V nebi je trůn)

Kázání:  Mk 11,1-11
 
Co jiného je tohle než divadlo? Ježíš vjíždí do Jeruzaléma na oslátku. Hlasitě ho zdraví jeho příznivci.
Mávají palmovými ratolestmi. Nelze to přehlédnout. Je to divadlo – ale my nejsme diváky. Kdo jsme
pokřtěni ve jméno Ježíše Krista, máme vypálen jeho cejch, neseme na čele jeho značku, jsme v tom
namočeni, jdeme s ním. Každá naše bohoslužba je oslavou Boha Otce, Syna i Ducha svatého. Při každé
bohoslužbě máváme větývkami, vítáme přicházejícího krále, dáváme o sobě vědět. Ano – vědí o nás!
V různých dobách si církev Ježíšův vjezd do Jeruzaléma představovala různě. Zdá se mi, že podle toho,
jak ve které době se církev sama cítila, jak vnímala své postavení ve společnosti. Celá staletí
byl Ježíšův příjezd vskutku triumfální, byl velkolepou podívanou. Poslední dobou převažuje spíš představa
jakéhosi happeningu. Hlouček doprovázející Ježíše je podstatně menší, menší je i oslátko, jezdec na
něm je takový pokornější, možná trochu zaprášený, nenápadný, unavený. Celá scéna má nádech
nepřípadnosti, rysy až směšné, však také sklízí vedle nevole i posměch. Mám dojem, že tahle druhá podoba
víc odpovídá kontextu evangelia.
Ale přece tento jezdec na oslátku a jeho suita jsou výzvou všem mocnostem tohoto světa. Jako u mnoha
zdařilých happeningů směšnost je současně vážně míněnou provokací. Ježíš jde do konfrontace s tím, co
se samo považuje za nejdůležitější, rozhodující, s tím, co chce určovat běh dějin a lidské osudy. Co to je?
Kdybych se měl pokusit to pojmenovat, řekl bych: hrubá síla, instituční moc, peníze a náboženství.
Ježíš vjíždí do svatého města jako budoucí král a vstupuje do chrámu – obsazuje centrum, srdce Božího lidu
a symbolický střed světa. (A den nato tady řekne Hospodinův vzkaz: „Můj dům bude domem modlitby
pro všechny národy.“
)
O moc se pořád bojuje. Nic nového pod sluncem. A často to někdo zkouší úplně naivně. Neodhadne svoje
síly a možnosti. Nemůže uspět. Dravci ho sežerou, zlikvidují a s posměchem vyplivnou na smetiště dějin.
Kdo je trochu rozumný, do konfrontace, do přímého čelního střetu se nepouští. Ježíš má mnohé rysy poše-
tilého blázna, ale příběh nabízí ještě jinou rovinu porozumění. Ježíš jede na oslátku nikoli z nouze - jako by
neměl k dispozici žádné jiné, k boji vhodnější zvíře – nýbrž ze své volby. Oslátko je skrytým odkazem na
proroka Zachariáše, který takto očekává přicházet nového krále s Boží spravedlností. A pak je tento osel
ještě oslátkem, „na němž dosud nikdo z lidí neseděl“. Připadá mi to nápadné. Proč? Možná je v tom poselství,
že jakkoli je boj o moc starý jako lidstvo samo a tisíckrát znovu sehrávaný, Ježíšova cesta je přece nová, jiná.
Takhle se běžně do tohoto boje nevstupuje. A pak by v tom mohlo být ještě další skryté poselství (aspoň
pro ty, kdo vědí, odkud se vzalo oslátko a jaké bylo): že Ježíšova cesta je vedena Hospodinem, Boží rukou.
Protože oslátko, na němž dosud nikdo z lidí neseděl, neumí donést jezdce, kam on chce, není k tomu cvičené.
Jakto že se uprostřed cizích lidí nevyděsí a nevrátí do své stáje? - Protože ho vede Bůh. Taková mohla být
představa Ježíšových současníků – vzpomněl jsem si totiž na starozákonní příběh o tom, jak Pelištejci chtěli
zjistit, zda je Hospodinovou vůlí, aby se truhla Boží smlouvy vrátila z jejich zajetí do Izraele. Naložili ji na vůz,
do něhož zapřáhli krávy, které nikdy předtím netáhly a navíc měly doma čerstvě narozená telata. Nikdo z lidí je
neřídil a přece šly cestou od domova na místo, kde měla truhla spočinout. To bylo jasným Božím znamením.
Ježíš jede na oslátku, na němž dosud nikdo z lidí neseděl, Ježíš je tedy nesen, veden v Boží režii do konfron-
tace se všemi mocnostmi tohoto světa. Je to přímý čelní střet, a přece podivný, protože Ježíš nebojuje podle
očekávání – nemá ambice, nemá ty správně nastavené instinkty, vlastně jako by nechtěl rozdrtit své protivníky,
jako by ani nechtěl zvítězit... (Ale v tom je asi Ježíšova síla.) Zlé mocnosti totiž vítězí tím, že nás vždycky
dostanou na to zlé, co je v nás. Na naši touhu po sebeprosazení, na náš sebezáchovný strach... Hrubá síla,
instituční moc, peníze a náboženství neovládají jen ty, kdo je jako nástroje užívají, nýbrž i ty, kdo je k dispozici
nemají, ale po nich touží (ať už vědomě a otevřeně nebo nevědomky a skrytě). Ježíšova zvláštní síla je v tom,
že je od toho naprosto svoboden. Theologie tomu říká po řecku kenóze – vyprázdnění, nelpění, svoboda od
ambicí a sebeprosazení. Od nutnosti, od potřeby zvítězit. Ježíš prostě jede na oslátku, kam ho veze. S důvěrou
v Hospodina.
Podivná je Ježíšova síla-nesíla, moc-nemoc. Rozumějí její povaze ti, kdo tak vehementně mávají haluzemi?
Hosanna – Pane, pomoz!? Pane, přijď!?
Ježíš stojí o to, aby byl následován – ale rozumíme dobře, kam a jak? Věříme jeho cestě? Proč se za pár dní
ocitá opuštěn a proč v dějinách vždy nanovo církev jako nositelka evangelia, té dobré zprávy, selhává?
Nevím. Jen vidím často jakousi urputnost poslů dobra, jak strašně touží po svém vítězství – jak bychom hrozně
chtěli ty druhé přesvědčit, dokázat těm okolo, jak jsme užiteční, nezbytní. Kolik je v tom, co jako křesťané
(kristovci) říkáme a děláme, kolik je v tom naší touhy a potřeby být uznáni a oceněni? Či dokonce touhy zapůsobit,
mít vliv? Kdo se takto pouštějí do boje s mocnostmi tohoto světa, selhávají často na svých vlastních slabostech.
Neúspěch těch, kdo to myslí dobře, se tolikrát proměňuje v nevraživost vůči těm, které chtěli získat, zklamání
ústí do (nepřiznané) nenávisti vůči zkaženému světu, pro který nám pak už nezbývá žádná naděje. Ježíš jede na
oslátku, kam ho veze. V pokoře. V důvěře. Poslušen Otcovy vůle se vydává vstříc hříšníkům. Je to i není
konfrontační. Ježíš všechny okolo (ty s posměšky i ty s mávátky) vystavuje nároku Boží lásky. Je to strašná síla,
nelidská a neunesitelná – žádá si úplné sebenasazení, vydání sebe sama a zároveň úplnou svobodu. Dává do toho
sebe celého a zároveň jako by na výsledku nezáleželo. Není to však lhostejnost, nýbrž důvěra a odevzdání. Takhle
Ježíš jede na oslátku... Z hlediska mocností tohoto světa je Ježíšův boj nečestný a nesportovní. Nemají se na
něm čeho chytit. Snadno nad ním zvítězí – aspoň podle svých měřítek – tím, že ho zlikvidují, ukřižují, ale přitom
zůstávají podivně prázdné, bezmocné. Vždyť kdo nad Kristem, nad nárokem Boží lásky zvítězí, ten prohraje svůj
život... Ježíše lze snadno odmítnout, umlčet, vysmát se mu, ale nad Kristem nelze zvítězit. Zvítězit lze jen tak,
že s Kristem prohrajeme. Apoštol Pavel říká: „Jestliže jsme spolu s Kristem zemřeli, věříme, že spou s ním
budeme žít.“ Amen.
Píseň      627 (Má duše Boha velebí)
Ohlášky
Přímluvná modlitba + Otče náš
Poslání:   „A Bůh pokoje, který vyvedl z mrtvých našeho Pána
                 Ježíše, nechť vás posílí ve všem dobrém.“
Žd 13,20-21
Požehnání
Píseň      274 (Vítej nám, hoste přemilý)