Z dějin bošínského sboru

V úrodné krajině polabské, na severu zasahující až do oblasti České tabule, se nachází malebná vesnička Bošín, vyhlášená nařízením vlády č. 127/1995 památkovou rezervací. Ačkoliv zde žije méně než 60 obyvatel, jsou zde dva kostely, katolický kostel Nanebevzetí Panny Marie a kostel Českobratrské církve evangelické. Zdejší farní sbor Českobratrské církve evangelické, kterému tento kostel patří, je součásti poděbradského seniorátu. Jedná se o jeden z nejstarších evangelických sborů v naší zemi, který svým územím zasahuje do několika okresů – nymburského, mladoboleslavského a jičínského.

Zmínky o protestantech na území dnešního farního sboru pocházejí už z doby husitské, kdy od roku 1463 patřil blízký Křinec s okolím Janu Ronovskému, který se otevřeně hlásil k Jednotě Českých bratří. V době husitských válek se lid v celém tomto kraji otevřeně hlásil k víře Českých bratří. To zde měli mnoho svých stoupenců. Ve druhé polovině 16. století byl farářem v Bošíně kněz podobojí Martin Zoubek z Turlštejna, a po něm pak Martin Roudnický, taktéž kněz podobojí. K Jednotě bratrské patřil Vilém Křinecký z Ronova. Další z větve Křineckých, Jiří, byl pak po pobělohorské bitvě odsouzen ke ztrátě poloviny jmění a odstěhoval se do Sas. Také mnozí další tento kraj opustili, ačkoliv nemalá část zůstala a scházela se tajně po domech a po lesích ke svým bohoslužbám. V kraji bylo rozšířeno mnoho prvotisků Bible, o což se postaral Jiří Melantrich z Aventina, rodák z nedalekých Rožďalovic. V 17. století však poslala katolická církev do kraje své misionáře, kteří nutili lid přísahat k nápravě náboženského smyšlení a k návratu k církvi katolické. Ti, kteří překáželi misionářské práci, byli různě perzekuováni a nezřídka věznění. Ve stejné době se v kraji také značně zmáhalo sektářství. Tuto neblahou dobu ukončil, i když ne v plném rozsahu, až 1. toleranční patent císaře Josefa II., vydaný v říjnu 1781. Předcházelo mu zrušení katolických misionářů, jako i některých patentů proti nekatolíkům. Po vydání tolerančního patentu, vzešel po dlouhé době evangelíkům paprsek náboženské svobody, čehož se věřící v Bošíně a okolí jako jedni z prvních v zemích českých aktivně chopili a již o 2 roky později, v roce 1783, založili zdejší farní sbor. 

Po vydání tolerančního patentu se k helvetskému vyznání hlásilo například v Mečíři 16 osob, v Bošíně 13, v Sovenicích 7, v Zábrdovicích 5. Jelikož však pro vznik samostatného sboru bylo potřeba minimálně 100 členů, bylo třeba spojit větší území, a tak došlo k tomu že bošínský sbor měl od svého počátku jednoznačně tzv. diasporní charakter. V době svého vzniku měl sbor 700 členů a svým územím pokrýval okolo 80 vesnic. V době největšího rozkvětu (1922) byl počet členu již 1525. Po II. světové válce se ke sboru hlásilo něco málo přes 1000 členů ve více než 70 vesnicích. Od té doby docházelo ke kontinuálnímu poklesu členů a v současné době probíhá i v této oblasti inventura, abychom stav kartotéky uvedli do souladu se skutečností.

Prvními kazateli byli faráři pocházející z Uher, a byli helvetského vyznání, patřili tedy k církvi reformované. Prvním kazatelem byl Benjamin Kiss (1783 - 1786), který nejprve pobýval u pana Františka Hampla v Mečíři, č. 7, a po několika týdnech se pak nastěhoval do stavení pana Jana Malíka v Bošíně. Bohoslužby se v té době konaly ve stodolách těchto místních sedláků, ať už pana Hampla, nebo později pana Malíka. Po Benjaminu Kissovi do sboru přišel další kazatel z Uher, Ondřej Szego (1786 - 1789), za něhož byla postavená, a v roce 1789 otevřená, první dřevěná modlitebna, která dle tehdejších zákonů, nejenže nemohla mít věž a zvony, ale ani vchod nesměl být z hlavní ulice. Šlo tedy o jednoduchou dřevěnou stavbu, uvnitř prázdnou, která ovšem umožnila, že se bohoslužby nemusely konat již po stodolách vstřícných sedláků. Pak přišel do sboru kazatel Jan Sallay (1789 - 1792), po němž se opět vrátil Ondřej Szego (1792 - 1799) z nedalekých Krakovan. Pak do Bošína přišel František Paal (1799 - 1805) a po něm Ondřej Forgáč (1805 - 1816) a Ladislav Lenkey (1816 - 1819). Všichni tito kazatelé pobývali v bošínské farnosti relativně krátkou dobu. Měnili se častokrát ani ne po pěti letech.

Teprve v roce 1820 přichází do sboru farář Samuel z Tardy (1820 - 1868), který pak sloužil v Bošíně po celých 48 let. Byl to muž vysoce vzdělaný, horlivý a rázný. V době svého působení v Bošíně byl také po 24 let seniorem poděbradského seniorátu. Za jeho působení, konkrétně v roce 1850, došlo k rozhodnutí postavit nový, kamenný chrám. Opět šlo o stavbu bez věže, která stála půdorysně kolmo k dnešnímu chrámu. Po Samuelovi z Tardy působil v Bošíně Ludvik Nagy (1868 - 1884), který se zasloužil o obnovení činnosti evangelické školy v Bošíně, na kterou byl povolán za učitele Josef Karafiát z Jimramova, známý skladatel duchovních písní, bratr faráře Jana Karafiáta, autora známých Broučků. Za působení faráře Ludvíka Nagy se také budovala nová, v pořadí druhá fara, která byla dokončená v roce 1878. Po jeho odchodu do Vanovic se stal farářem František Choděra (1885 - 1900). Sloužil ve sboru pouhých 5 let, ale i za tak krátkou dobu stačil zorganizovat a hlavně zrealizovat stavbu v pořadí již třetího chrámu Páně, tentokrát již jako klasického kostela s věží a zvony, který zdejšímu sboru slouží až do dnešní doby. Stavbu kostela si vynutila situace. Po velkých deštích roku 1886 vystouply spodní vody a došlo k tomu, že se pohnuly základy tehdejšího chrámu a jeho statika byla do té míry narušená, že bylo třeba urychleně vzniklou situaci řešit.

Dnešní kostel byl postaven za neuvěřitelně krátkou dobu, jen nepatrně přesahující 6 měsíců (od 16. března 1887 do 22. září 1887). Po smrti faráře Choděry se duchovenské práce ujal farář Václav Miler (1900 - 1922). V této době v naší zemi k významným společenským změnám, když na podzim roku 1918 vzniklo Československo a následně pak v prosinci 1918 došlo ke sloučení dvou hlavních evangelických církví v nově vzniklém Československu – církve evangelické augsburského (luterského) i helvetského (reformovaného) vyznání, v důsledku čehož vznikla dnešní Českobratrská církev evangelická, která se svým učením hlásí jak k tradici luterské, tak reformované, ale i k tradici českých bratři. Českobratrská církev evangelická je tak svým způsobem unikátní v rámci celé Evropy, neboť kromě naší země, nikde k takovému spojení nedošlo. V Bošíně se tak z reformovaného evangelického sboru stal sbor Českobratrské církve evangelické. Po odchodu faráře Milera do Prahy k tehdejšímu synodnímu výboru, přišel do Bošína farář Jan Dobiáš (1922 - 1931).

Po jeho smrti pak nastoupil do sboru kazatel Jiří Pospíšil (1932 - 1945) a po jeho odchodu v roce 1945 byl sbor administrován farářem Františkem Šturcem ze Chleb. Farář Šturc však měl svůj vlastní velký sbor a tak uvítal, když se do Křince přistěhoval s rodiči tehdy ještě mladý bohoslovec, bratr Vlastimil Plch (1946 - 1997), který v té době dokončoval svá bohoslovecká studia a tak mohl na sbor nastoupit nejprve jako diákon a následně, po složení farářské zkoušky, byl zvolen bošínským farářem. Tuto práci vykonával až do roku 1997, kdy odešel do důchodu a od té doby je sbor, s krátkou přestávkou od září 2008 do září 2010, kdy na sboru působil farář Tomáš Drobík, administrován různými faráři z poděbradského seniorátu (Václav Hurt, Kateřina Roskovcová, Emanuel Vejnar). K tomu ochotně vypomáhali další evangeličtí faráři. Nejčastěji bratři Pavel Rybín, Miroslav Německý či Petr Mazur.

Tato situace se změnila v roce 2015 s příchodem bratra kazatele Petra Mazura s rodinou. Nově byla obsazena fara farářskou rodinou a bošínský sbor získal status podporovaného sboru. Začala se psát nová kapitola bošínského sboru a kontinuální duchovní práce. Podařilo se oslovit nové příchozí, ze kterých se stali také noví členové sboru. Započaly se práce na budování komunitního fungování pod názvem „Bošínská cesta“, které se dále a dále prohlubuje a zprostředkovává mnohé kulturní a vzdělávací zážitky. Stejně tak se začalo s velmi urgentními opravami kostela, fary a celého areálu. Každý rok se daří podstatné opravy v řádech statisíců až milionů korun. Ke konci roku 2023 bratr farář Petr Mazur ukončil po 8 letech své působení v bošínském sboru a přestěhoval se s rodinou do Hradce Králové.