Milí bratří a sestry, zdravím vás slovy apoštolskými:

Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi Vámi.

Introit: Haleluja. Chvalte, Hospodinovi služebníci, chvalte jméno Hospodina! Jméno Hospodinovo buď požehnáno nyní i navěky. Od východu slunce až na západ chváleno buď jméno Hospodina. Hospodin je vyvýšen nad všemi národy, nad nebesa strmí jeho sláva. Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, jenž tak vysoko trůní? Sestupuje níže, aby viděl na nebesa a na zemi. Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka a pak ho posadí vedle knížat, vedle knížat svého lidu. Neplodnou usazuje v domě jako šťastnou matku synů. Haleluja.                                                                        Žalm 113

1. píseň:      680 (Nás zavolal jsi, Pane)

Modlitba:

1. čtení:       Izajáš 6, 1-13

1 Téhož roku, kdy zemřel král Uzijáš, uvádí dále Izajáš, jsem ve vidění spatřil Hospodina. Seděl vznešeně na svém trůnu a jeho sláva naplňovala celý chrám. 2 Nad ním byli serafové se šesti křídly. Dvěma si zakrývali tvář, dvě halily jejich nohy a na zbylých dvou křídlech se vznášeli. 3 Jeden druhému zpívali: „Svatý, svatý, svatý je Všemohoucí Bůh; celá země je plná jeho slávy.“ 4 Jejich hlasy otřásly celým chrámem až k základům a najednou všechno zahalil dým. 5 To je můj konec! zvolal jsem, jsem nadobro ztracen! Vždyť jsem jen hříšný smrtelník, který žije uprostřed prolhaného národa, a na vlastní oči jsem spatřil Krále, Všemocného Hospodina. 6 Nato ke mně přiletěl jeden ze serafů a přinesl žhavý uhlík, který kleštěmi vytáhl z ohně na oltáři. 7 Dotkl se jím mých úst a řekl: Tímto dotekem ti byla odpuštěna tvá vina a zahlazeny všechny tvé nepravosti. 8 Potom jsem zaslechl, jak se Hospodin ptá: Koho mám poslat? Kdo se odhodlá a půjde? Já, odpověděl jsem, pošli mě! 9 Jdi tedy, odvětil Hospodin, a oznam lidem tato slova: I kdybyste poslouchali sebevíc, nikdy nic nepochopíte; Dívejte se, jak nejlépe umíte, ale stejně ničemu neporozumíte. 10 Tvé poselství ještě více zatvrdí srdce mého národa, protože jejich sluch už dávno otupěl a ani očima už nevidí vůbec nic. Kdyby tomu tak nebylo, viděli by, dopřáli by sluchu mým slovům, srdcem by mé poselství pochopili, obrátili by se ke mně a já bych je uzdravil. 11 Jak dlouho to potrvá, Pane? zeptal jsem se. Odpověděl mi: Tak dlouho, dokud z měst nezůstanou jen rozvaliny, v nichž nikdo nebydlí, dokud všechny domy nezůstanou prázdné a namísto polí neuvidíš jen zkázu a spoušť. 12 Dokud já sám, Hospodin, neodvedu všechny, co nejdále a nenechám jejich zemi zcela opuštěnou. 13 Ačkoliv jich v zemi zůstane pouhá desetina, i tento zbytek vydám na milost a nemilost nepřátel. Stejně jako když se pokácí keř nebo strom, tak i z mého národa zůstane jen pahýl. Právě z něj však vyraší nový svatý lid.

2. píseň:      192 (Dobře staví, kdo zná a ví)

Kázání:       Matouš 13, 10-17

10 Učedníci k němu přistoupili a řekli: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ 11 On jim odpověděl: „Protože vám je dáno znáti tajemství království nebeského, jim však není dáno. 12 Kdo má, tomu bude dáno a bude mít ještě víc; ale kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má. 13 Proto k nim mluvím v podobenstvích, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší ani nechápou. 14 A plní se na nich proroctví Izajášovo: ‚Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. 15 Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže neuvidí očima a ušima neuslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se – a já je neuzdravím.‘ 16 Blažené vaše oči, že vidí, i vaše uši, že slyší. 17 Amen, pravím vám, že mnozí proroci a spravedliví toužili vidět, na co vy hledíte, ale neviděli, a slyšet, co vy slyšíte, ale neslyšeli.

Milí bratří a sestry,

Čtení Bible, to je nekonečné objevování nových souvislostí, neustále hledání smyslu jednotlivých vyjádření, zkrátka je to nekončící dobrodružství, jenže, jak pro koho. Právě to, co pro jednoho může znamenat podnět k novému promýšlení již dávno známých pravd, může pro jiného vyznít naprosto nezajímavě, jako něco, čemu nestojí za to věnovat pozornost. Nejinak je tomu, když se snažíme porozumět na základě Ježíšových podobenství v podání evangelisty Matouše tomu, co znamená ono „království nebeské“. Texty, které jsme slyšeli dnes jak v prvním, čtení tak ve čtení textu kázání, vyznívají totiž pro mnoho lidí hodně problematicky, řekli bychom až provokativně. Jako by si Pán Bůh s člověkem občas pohrával jako kočka z myši. „Naschvál budu k lidem promlouvat tak, aby z těch mých řeči nebyli chytří.“ – tak nějak bychom mohli chápat Izajášova slova: „I kdybyste poslouchali sebevíc, nikdy nic nepochopíte; Dívejte se, jak nejlépe umíte, ale stejně ničemu neporozumíte.“ Jsou to sice slova ze Starého zákona, jenže Pán Ježíš se k těm starozákonním slovům otevřeně hlásí. Ano, hlásí, ale cituje je tak nějak poněkud volně. Zatímco ta Izajášova slova vyznívají skoro škodolibě, Pán Ježíš říká: „Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte.“ Jako by z těch jeho slov bylo cítit smutek. Ještě více to vynikne z dalšího textu: „Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže neuvidí očima a ušima neuslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se – a já je neuzdravím.“ Před dvěma týdny, když jsme o království nebeském mluvili v souvislosti se zvěstováním Jana Křtitele, jsme si četli tu základní Janovu zvěst: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ Tak právě v tomto Janově zvěstování je třeba hledat klíč k pochopení zdánlivě tvrdých slov Ježíšových. Srdce obrostlé tukem je přece více než výmluvným obrazem života člověka, který o sebe nijak moc nedbá. Jeho pohodlí je mu nade vše. Proč by se čímkoliv zatěžoval? Proč by zjišťoval, co je pro něj dobré a co naopak škodí? On přece sám všemu nejlépe rozumí. A vždyť ono vlastně o nic nejde. Je to obraz člověka, který zavírá očí před vším, co mu nastavuje zrcadlo a upozorňuje ho na nesoulad jeho života s těmi nadčasovými principy, které náš život mohou udržovat ve svěžesti a zdraví, dávat mu tu pravou hloubku, anebo naopak nás mohou nepozorovaně otrávit, to když je přestaneme brát vážně. Takový člověk pak na rozdíl od lidí jako byli učedníci, trvale zůstává vně. On si rád vyslechne cokoliv, ale není ochoten svůj život měnit podle toho, co slyší. Těžko ovšem pak může pochopit tajemství života v království nebeském už zde na tomto světě. To ovšem určitě neznamená, že by mu nezáleželo na tom, aby jeho život byl šťastný a spokojený. Naopak, on té touze po štěstí a spokojenosti vlastně podřizuje všechno. Problém je pouze v tom, že si plete cestu k tomuto štěstí. Má pocit, že se hlavně nesmí zatěžovat ničím, co se ho přímo netýká. Proč by měl hasit něco, co ho nepálí? Proč by se také měl řídit nějakými nadčasovými principy v situacích, které přece mohou být pro něj mnohem jednodušší, když se zařídí po svém bez ohledu na to, jak by v duchu těch Božích principů jednat měl? Obzvlášť když se jedná o jednání beze svědků. V souvislosti s tím se mi vždy vybaví historka z doby, kdy jsem byl na sboru v Přelouči a předělávali jsme tam faru. Vzpomínám si, jak jsem jednou s dalšími dvěma kamarády skládal z palety hurdisky. Ve stavebninách, kde jsme je koupili nám řekli, že si máme paletu rozvázat a složit až na faře a pak jim dodatečně nahlásit, kolik tam bylo hurdisek prasklých, aby nám je mohli odpočítat. Při skládání nám ovšem některé hurdisky praskly díky naší neopatrnosti. Pavel, jeden z kamarádů, je tehdy automaticky začal připočítávat k těm poškozeným se zdůvodněním, že to přece nikdo jiný neviděl, že jsme je rozbili my. Druhý z nich, Honza na to naprosto přirozeně zareagoval, „ale to přece není pravda, viděl jsi to přece Ty.“ A tak jsme pěkně vzali zpátky všechny námi zničené hurdisky a jako poškozené nahlásili pouze ty, které opravdu poškozené byly. Postoj Honzy byl přesně tím postojem, který je základním předpokladem pro porozumění, o co vlastně ve zvěsti evangelia jde. Říká-li Jan Křtitel „čiňte pokání“, tedy „zamyslete se nad sebou“, pak je to přesně to, co bychom si měli nechat dnes hodně nahlas zaznít v našich srdcích, milí bratři a sestry. Ano, zamysleme se nad svým jednáním! Nakolik je to naše jednání v souladu s tím, co říkáme? Nakolik mohou naše děti, naši partneři, naši spolupracovníci, či sousede dosvědčit, že to, co žijeme je v souladu s tím, co říkáme? Až když začneme brát vážně sami sebe, začnou brát vážně ostatní nás. To je ovšem úzká cesta. Pravý opak té pohodlné široké cesty, na které naše srdce vesele může obrůstat tukem a můžeme pak neděli co neděli poslouchat sebevznešenější řeči z Bible, nikdy nám to nic nepřinese a my zůstaneme trvale nespokojenými lidmi. A jak se pak taková nespokojenost projevuje v každodenním životě? To by nám hezky dokázali říct naši nejbližší, naše děti, partneři, či sousede a jiní lidé, kteří si od nás neustále musí nechat líbit naše výčitky, poučování a kritiku. Ta totiž ve většině případu není ničím jiným než promítáním našich vlastních nedostatků do lidí okolo nás. Říkají to dnes psychologové, ale není to nic nového. Nechceme-li se vážně zamyslet nad sebou, nad svými křivými cestami, máme-li za to, že by naše pokání zpochybnilo naši důstojnost, zařazujeme se mezi ty, o kterých mluví dnešní text jako o lidech, jejichž srdce obrostlo tukem, kteří ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže neuvidí očima a ušima neuslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se – a já je neuzdravím. Je to smutný obraz, který před několika tisíci lety popsal prorok Izajáš a který Pán Ježíš použil, když vysvětloval učedníkům, jak je to možné, že jeho slovům tolik lidí nerozumí a že už tradičně je tu pouze hrstka těch, kteří svá srdce otevřou, nebojí se činit pokání a ti pak najednou prohlédnou a zjistí, že už dnes je líp, že království nebeské už je mezi námi a že už dnes máme dostatek důvodů ke vděčnosti. 

Blažené vaše oči, že vidí, i vaše uši, že slyší. Těmito slovy Pán Ježíš ocenil postoj svých učedníků. Jak k takovému uznání došli? Náš dnešní text začínal slovy: „Učedníci k němu přistoupili a řekli: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ V úvodu té třinácté kapitoly jsme minulý týden četli, že se vše odehrálo zřejmě večer, kdy si Ježíš chtěl odpočinout a odešel k moři. Moc si ale neodpočinul, protože se tam vzápětí za nim stáhli nejen učedníci, ale mnoho dalších, a tak Ježíš vstoupil na loď, odplul od břehu a začal k těm zástupům promlouvat. Pokud tedy náš dnešní text začínal slovy, že k Ježíšovi přistoupili jeho učedníci, pak je zřejmé, že s ním museli být na té lodi. Jinak by k němu asi těžko mohli přistoupit. I na tomto detailu můžeme vidět rozdíl mezi přístupem učedníků a těch ostatních. Učedníci zkrátka nechtěli o nic přijít. Oni na Ježíšovi přímo viseli. Evangelista Matouš nám je vykresluje právě jako ty, kteří jsou „uvnitř“ na rozdíl od těch, kteří jsou jakoby pozorovateli „zvenčí“. Ti, kteří vše pozorují zvenčí holt mnohé nemohou pochopit. Je to jako z bolesti. Kdo nikdy neměl migrénu těžko pochopí toho, kdo se bude svíjet bolesti hlavy, protože se migrény nemůže zbavit. Naopak tomu, kdo tuto bolest zažil, není třeba nic vysvětlovat, neboť ten dobře ví, o co jde. Nejde tedy v žádném případě o to, že by Pán Bůh chtěl pomoct pouze některým lidem a většinu by záměrně ponechával v nevědomosti. Ne, Pán bůh chce, aby všichni lidé zakusili jeho království už v tomto světě. Problémem je, milí bratři a sestry ta neochota zamyslet se nad sebou, to srdce obrostlé tukem, to pohodlné, falešně sebevědomé vystupování, které má pak na svědomí naši duchovní slepotu a hluchotu. Nepomůže nám pak ani evangelický původ, ani pravidelné chození do kostela, ani žádné jiné praktikování nejrůznějších cvičení a metod údajně přinášejících štěstí a spokojenost. Z druhé strany ovšem platí, a to je ta radostná zvěst, že Boží náruč je k nám i dnes otevřená a každý, opravdu bez výjimky každý, máme možnost rozhodnout se ještě dnes pro cestu pokání, tedy pro cestu uvádění do souladu našich činů s našim myšlením a našimi slovy. Na této cestě pak se naše očí a uší otevřou a my najednou zjistíme jako v nějakém zázračném vidění, že Boží království nejen že je už mezi námi, ale že i my se máme možnost podílet na jeho šíření. Amen.

3. píseň       21S (Buď vůle tvá)

Ohlášky

Přímluvná modlitba + Otčenáš.

Poslání:       1. Korintským 15, 58

A tak, moji milovaní bratři, buďte pevní, nedejte se zviklat, buďte stále horlivější v díle Páně; vždyť víte, že vaše práce není v Pánu marná.                          

Požehnání:  Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,
ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,
ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen.

4. píseň       447 (Tobě, Bože, děkujeme)