Bohoslužby v Bošíně, dne 22. 4. 2018 – Jubilate – „Plesej Bohu všecka země!“

Milí bratří a sestry, milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho a Pána Ježíše Krista.

Introit:        Žalm 66, 5-7

Pojďte, pohleďte na Boží skutky, tím, co koná mezi lidskými syny, vzbuzuje bázeň. Moře obrátil v souš, řeku přešli suchou nohou; radujme se tady z něho! Věčně vládne svou bohatýrskou silou, pronárody sleduje svým zrakem.

Milí bratři a sestry, z pohledu církevního kalendáře se stále nacházíme ve velikonočním období, tedy v období, kdy se vzkříšený Pán zjevoval svým učedníkům před svým odchodem ke svému Otci do nebe. Jak víme, toto období trvá 40 dní a pak následuje dalších 10 dní, kdy učedníci čekají na splnění zaslíbení seslání Ducha svatého na naši zemi. Teprve po těchto událostech velikonoční období končí. Letos to připadne na neděli, 20. května. To jen na vysvětlení, proč naše první píseň svým obsahem patří mezi písně velikonoční.

1. píseň:      660 (Buď Bohu všechny chvála)
Modlitba         
Pane Bože, prosíme, provázej nás svým svatým Duchem, jenž nás uvádí do pravdy tvého Slova: abychom slyšeli Slovo, které nás staví na nohy, když prožíváme trápení, zármutek a těžkosti; abychom slyšeli Slovo, jež nás vrací zpátky, když zabloudíme na životní scestí; abychom si vychutnali, že pro nás máš něco, pro co stojí za to žít i umírat.

Přijď Duchu svatý, do našich srdcí, myslí i rukou: unaveným dopřej nový elán, zotročeným svobodu, z lhostejných a bezohledných učiň schopné a zapálené pracovníky na boží vinici a smutným vrať naději, jakou jen u tebe můžeme najít. Tobě buď, Bože, sláva nyní i navěky. Amen.

1. čtení:       2. Korintským 4, 7-15
7 Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. 8 Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradní, ale nejsme v koncích; 9 jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi. 10 Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven. 11 Vždyť my, pokud žijeme, jsme pro Ježíše stále vydáváni na smrt, aby byl na našem smrtelném těle zjeven i Ježíšův život. 12 A tak na nás koná své dílo smrt, na vás však život. 13 Ale máme ducha víry, o níž je psáno: ‚Uvěřil jsem, a proto jsem také promluvil‘ – i my věříme, a proto také mluvíme, 14 vždyť víme, že ten, kdo vzkřísil Pána Ježíše, také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví před svou tvář spolu s vámi. 15 To všechno je kvůli vám, aby se milost ve mnohých hojně rozmáhala, a tak přibývalo i díků k slávě Boží.

2. píseň:      248 (Ježíše se nespustím)
Kázání:       2. Korintským 4, 16-18
16 Proto není důvod k malomyslnosti. Náš přirozený život směřuje ke konci, ale život, který nám dává Bůh, se každým dnem obnovuje. 17 Co musíme dnes podstupovat, to je konec konců stále ještě snesitelné a brzy to přejde. Zato radost, která nás očekává, překonává všechnu lidskou představivost, a navíc je věčná, je bez konce. 18 Naše budoucnost nestojí na tom, co lze vidět a hmatat, protože všechno hmotné je pomíjivé. My stavíme na základech neviditelných, neboť jen ty jsou trvalé.

„Není důvod k malomyslnosti!“ To je, milí bratři a sestry, zvěst pro dnešní neděli. Ano, to je pravda, ale co má být, řekne ten, kdo se zrovna raduje, třeba ze svých úspěchů, ať už by šlo o přijetí do vytouženého zaměstnání, nebo o složení důležité zkoušky, či o zamilování se. My jsme ovšem v prvním čtení slyšeli slova, které textu pro naše dnešní kázání předcházely. Slova, která nám přibližují dobu ranně křesťanskou. Jaké to měli ti, kteří uvěřili v Ježíše Krista jako v Božího Syna, kteří jej přijali jako Spasitele a nechali se proměňovat jeho Duchem a jeho Slovem? A že to neměli lehké! Ono to dokonce vypadá, že je víra přivedla akorát do problému. Proč se ji tedy tak křečovitě drželi?

Zkusme se na chvíli na ten příběh vznikající křesťanské církve podívat blíže. Vše začalo v době, kdy jeden z mnoha židovských mladých mužů jménem Ježíš začal okolo sebe sdružovat lidí na základě velmi neotřelého vysvětlování, o čem život vlastně je, jak rozumět Bibli (tehdy šlo o tu její část, které říkáme Starý zákon), jak vnímat své bližní, jak vnímat sebe, jak vnímat Boha, o kterém věřili, že je jejich jediným Pánem? Pro učedníky to setkání s Ježíšem bylo od samého počátku nesmírně silným zásahem do života. V Bibli čteme, že kvůli Ježíšovi nechali práci, odešli ze svých domovů a začali žít život sice plný zajímavých zážitků, ale z pohledu těch okolo se to také mohlo jevit jako život nezodpovědný, lehkomyslný a dobrodružný. Jelikož je ale s Ježíšem záhy začalo pojit silné pouto přátelství, byly jim tyto případné výtky ze strany okolí jedno. Ježíšovu kouzlu podlehli do té míry, že ho neopustili ani tehdy, když si této pozoruhodné skupinky začali všímat tehdejší církevní vůdci, ale i politická moc a Ježíšovi začalo jít o život. Když už šlo opravdu do tuhého, pak ano, nedávno jsme si to na Velký pátek připomínali, tehdy od Ježíše ze strachu nakonec utekli, ale po pár dnech, kdy se jim jejich Pán začal zjevovat, dali se opět dohromady a tehdy od svého vzkříšeného Pána pochopili, že i když z této země odejde, nenechá je o samotě. Jednak jim zaslíbil Ducha svatého a jednak jim také řekl, že se pro ně opět vrátí. Víra v opětovný návrat Ježíše ještě za jejich života, byla pro první křesťany tak samozřejmá, že jak postupně začali stárnout a umírat, byla to pro ně krize, jejíž hloubku si jen stěží dokážeme představit. Kvůli Ježíšovi byli tehdejšími kněžími a rabíny prakticky odříznutí od židovského náboženství, které k nim před tím neodmyslitelně patřilo, a najednou jako by vývoj situace začal dávat za pravdu těm kněžím a učitelům zákona, a jistoty, na kterých stavěli, se jim začaly hroutit. Proti sobě měli ovšem nejen pravověrné židy, ale stále více i okolní pohanský svět, do kterého hned od počátku začali přinášet zvěst o Ježíši Kristu jako Spasiteli, který tu žil, následně byl ukřižován, ale vzápětí byl vzkříšen, a který slíbil, že se pro své věrné v krátké době vrátí a vezme si je do nebe. Toto nově vznikající hnutí se začalo velmi rychle šířit a jeho charakteristickým poznávacím znamením byla radost, nebývala soudržnost a z pohledu zvenčí snad až příliš velké sebevědomí a pocit výlučnosti. Není jednoduché se pak vypořádat se stále více zřejmou, pro první křesťany silně kompromitující skutečnosti, že život šel dál, oni začali stárnout, umírat, a jejich Pán, kterého tak vehementně zvěstovali, jako by je nechal na holičkách a stále nepřicházel. V takové krizi víry není vůbec jednoduché obstát, obzvlášť když ta krize nezůstala pouze jejich soukromou záležitosti, někde v hloubi srdce, ale byla doprovázená stále většími útoky okolního světa, který jim začal nemilosrdně dávat najevo, že jsou pouze blouznivci a navíc, kvůli své paličatosti a neochotě klanět se tehdejší veřejné moci, se stávají pro ostatní nebezpeční. Není proto divu, že se v této nově vznikající a již tak těžce zkoušené církvi začala šířit malomyslnost, zmatek a názorové neshody. Zkrátka krize se vším všudy.

Naše dnešní situace je jistě v mnohem jiná. Žijeme v zemi, kde nás kvůli víře nikdo nepronásleduje, nikdo nás pro naše názory nevylučuje z církve a ani od společnosti, ačkoliv je výrazně ateistická, necítíme žádné zásadní nebezpečí. Přesto ale vnímáme, že i my v krizi jsme, či alespoň často býváme. Její důvody jsou ovšem naprosto odlišné od těch, o kterých jsem právě mluvil. Nejsme okolním světem vnímáni jako nebezpečně se šířící sekta, či hnutí, která se zároveň musí nějak vypořádat s vlastním, původně zřejmě ne úplně správným porozuměním obsahu své víry. V něčem jsme se přece jenom posunuli dál. Realita nás přiměla učit se nově rozumět zvěsti Písma, a tak skutečnost, že se Pán Ježíš nevrátil po pár letech, jak si to první křesťané představovali, nás už dnes nijak zásadně netrápí. Je pozoruhodné, ba přímo úžasné, že tato krize spojená se zklamáním, že Ježíš dle očekávání nepřišel zpátky na tuto zem ještě za života prvních křesťanů, nevedla k zániku církve, ale paradoxně se křesťanská víra už několik tisíciletí v tomto světě šíří dál, a to i navzdory tomu, že zrovna u nás v Bošíně nějaký duchovní rozkvět nepozorujeme. Mnohé, co trápilo tehdejší křesťany jsme už tedy překonali, naučili jsme se s tím žít, ale stejně cítíme, že i pro nás mají Pavlova slova stále svou hloubku. To proto, že ačkoliv se netrápíme stejnými problémy, které trápily první křesťany, přece jenom krize prožíváme. Pro každého člověka v každé době totiž platí, že to viditelné, na čem svůj život stavěl, je vždy pouze dočasné, má pouze relativní platnost. Vše viditelné spěje k zániku. A pokud se nám něco rozpadá pod rukami, pokud se něco nedaří, je to pro nás krize. Trápí nás to. Náš život je tak jednou nahoře a vzápětí dole, a jak čas běží, tak se dostává stále častěji dolů.

Apoštol Pavel nám dnešním textem ovšem sděluje, že kromě toho viditelného, je tu pro věřícího člověka ještě to neviditelné. Je tu působení Boha v nás, v našich srdcích. Je tu Duch svatý, který chce naplnit srdce každého člověka, ale který čeká na to, až mu toto své srdce sami otevřeme. To je to neviditelné, to, díky čemu se naše síla obnovuje navzdory všem těžkostem a trápením, ať už jde o přirozené stárnutí, nebo o nemoc, či jiné neštěstí, nebo o neúspěch ve škole, v práci, neshody v rodině. Pán Bůh v nás stačí na všechny naše krize! A tak, milí bratři a sestry, nejen pro řešení krize v první církvi jsou určena slova apoštola Pavla! Krize potkávají každého člověka. Jednou jsme nahoře a vzápětí se potlučení snažíme odrazit ode dna. Známe to všichni, Naše životní cesta je jako housenková dráha – nahoru a dolů a nahoru a dolů. Zkušenost apoštola Pavla, kterou předává Korintským je, že je možné napojit náš život na Boží zdroj, otevřít své srdce Duchu svatému, umístit do centra svého života Boží principy, jako lásku, pokoru, trpělivost, radost, milosrdenství, ochotu ku pomoci a jimi nahradit všechny ty pomíjitelné cíle a hodnoty, které nás akorát do neustálých krizí uvrhují, ale k obnově tolik potřebné životní síly nepomáhají. Těžkosti nás v životě potkávat budou, ale úplně jinak je budeme snášet, pokud svá srdce otevřeme tomu, co je sice neviditelné a mnohými znevažované, ale co jako jediné je nepomíjející, věčné, co má absolutní, a ne pouze relativní platnost. Tyto Boží principy, tento Duch svatý v nás, to je jediný smysluplný a účinný recept na rozkolísanost našich nálad způsobenou neustálými krizemi, které tento náš život provázejí. To je jediná cesta, jak vnést vyrovnanost do našich neustálých životních turbulencí, neboť „Naše budoucnost nestojí na tom, co lze vidět a hmatat, protože všechno hmotné je relativní, pomíjivé. My stavíme na základech neviditelných, neboť jen ty jsou absolutní, ty jsou trvalé.“ Amen.

3. píseň       17 Svítá (Bojujte, bojujte dál)
Ohlášky
Přímluvná modlitba + Otčenáš.
Pane Ježíši, prosíme, slyš naše přímluvy! Myslíme na ty, kdo jsou v krizi, kdo mají větší trápení, než unesou. Myslíme na ty, kdo mají ukrutný strach. Myslíme na ty, kdo jsou sami a o nikoho nestojí. Myslíme na ty, kdo mají všechno, nic jim nechybí, a stejně nějak ne, a ne být šťastni … Myslíme na sobce, závistivce, lakomce, na lidi bezohledné a podlé – a mohli bychom vyjmenovávat další a další. Myslíme na poničenou přírodu a polámané vztahy, a hlavně na to, aby se nám všem dostalo tvé pomoci: prosíme tě, dopřej nám přítomnost svého Ducha, jenž probouzí k životu i to, co zchromlo a skomírá, ať se i do našich občasných temnot dostane světlo tvé milosti.

A na závěr se k tobě, Bože, obracíme slovy modlitby, kterou nás naučil tvůj Syn: Otče náš, …

Poslání:       2. Korintským 13, 11
Tak tedy na shledanou, moji drazí. Buďte radostní, dejte všechno do pořádku a vykročte zase správným směrem, žijte v jednomyslnosti a vzájemném pokoji a Bůh, pramen lásky a pokoje, bude s vámi. Obejměte se vzájemně v křesťanské lásce.

Požehnání: 
Požehnej vám Hospodin a ostříhej vás.                        
Osvěť Hospodin tvář svou nad vámi a buď vám milostiv.                      
Obrať Hospodin tvář svou k vám a dej vám svůj pokoj. Amen.

4. píseň     487 (Amen, Otče, rač to dáti)