Neděle svaté Trojice – Chleby a Bošín, dne 27. 5. 2018
Milí bratří a sestry,
milost vám a pokoj od Boha, Otce našeho a Pána Ježíše Krista.
Introit: Žalm 8
2 Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi! Svou velebnost vyvýšil jsi nad nebesa. 3 Ústy nemluvňat a kojenců jsi vybudoval mocný val proti svým protivníkům a zastavil nepřítele planoucího pomstou. 4 Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil: 5 Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? 6 Jen maličko jsi ho omezil, že není roven Bohu, korunuješ ho slávou a důstojností. 7 Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš: 8 všechen brav a skot a také polní zvířata 9 a ptactvo nebeské a mořské ryby, i netvora, který se prohání po mořských stezkách. 10 Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno po vší zemi!
1. píseň: 604 (Buď sláva Bohu, chvála Otci)
Modlitba
Trojjediný Bože, tvoje bytí ve třech osobách je nad naše chápání. Neumíme si tě představit. Nemůžeme tě nijak zachytit do obrazů a slov. A přece o tobě víme to podstatné. Ty jsi Láska. Tak ses nám zjevil. S láskou vstupuješ do našeho světa. S láskou, které je pro každého dost a která se neřídí matematickými vzorci. Miluješ nás lidi pro nás samé. V naší porušenosti, nedostatečnosti, slabostech. Bez podmínek a zásluh. Děkujeme ti, Bože Stvořiteli, za vše, co jest, neboť není nic, co by nepocházelo z tvé ruky a nevracelo se k tobě zpět. Děkujeme ti, boží Synu, že to, co je, má smysl, budoucnost a cíl, protože jsi za nás na Golgotě vybojoval klíčový zápas s nicotou a konečností. Děkujeme ti Duchu svatý, že mezi počátkem a koncem pulzuje život, protože jsi v našem světě přítomen a proměňuješ ho. Trojjediný Bože, ty jsi obrazem pravého společenství. Prosíme, pomáhej i nám pravé společenství tvořit a přebývej mezi námi.
1. čtení: Matouš 28, 16-20
16 Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil. 17 Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali. 18 Ježíš přistoupil a řekl jim: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. 19 Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého 20 a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“
2. píseň: 158 (Samému Bohu sláva, čest)
Kázání: 4. Mojžíšova 6, 22-27
22 Hospodin dále promluvil k Mojžíšovi: 23 „Mluv k Áronovi a jeho synům: Budete žehnat synům Izraele těmito slovy: 24 ‚Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, 25 Ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, 26 Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.‘ 27 Tak vloží mé jméno na Izraelce a já jim požehnám.“
Milí bratří a sestry,
Dnešní neděle je v církevním kalendáři označená jako Hod svaté Trojice. Přitom v Bibli se nikde s pojmem svatá Trojice nesetkáme. Jak tedy došlo k vytvoření tohoto pojmu a jaký to má pro naše porozumění Bohu a křesťanské víře význam? Pro dnešního člověka v naší poměrně silně ateistické zemi, patrně žádný. V minulosti tomu ale bývalo jinak. Ještě v pozdním středověku se od věřících velmi striktně vyžadovalo, aby trojiční učení vyznávali z dnešního pohledu až neuvěřitelně přesně podle toho, jak je naformulovala církev. Přitom my bychom dnes řekli, že šlo o slovíčkaření, ale tehdy to stálo nejednoho věřícího život. Za nesouhlas s výpověďmi toho typu, že Bůh je jeden, ale ve třech osobách, bývali lidé krutě postihováni. Jak jsem se dočetl, tak například na příkaz místního biskupa byla v Krakově deset let vězněna ctihodná vdova Katarzyna Weiglova, které se zalíbilo vyznání Izraele, že Bůh náš jeden jest, a nakonec v roce 1539, když jí bylo osmdesát let, byla na náměstí za živa upálena. Ale nejen katoličtí obranáři jediné pravé víry považovali popírání trojičního učení za nejhorší představitelný zločin. V Ženevě pod vedoucí úlohou našeho reformačního otce Kalvína byl roku 1553 odsouzen k smrti kacíř Miguel Servet. Cestou na popraviště byl ještě přemlouván, aby se zřekl bludu, že „Ježíš je syn věčného Boha“ a pravověrně vyznal, že „Ježíš je věčný syn Boha“. Přemlouvání nepřineslo výsledek, a tak byl slavný lékař Servet na hranici zaživa upálen. Tato krutost vůči tak zvaným antitrinitářům je nesmazatelnou ostudou křesťanstva i té jeho větve – k níž se hlásíme my – protestantismu. Kdybychom měli určit nějakou neděli v roce, kdy by bylo vhodné ekumenicky se kát za hříchy našich otců, pak neděle svaté Trojice je proto jako stvořená.
Odkud se tedy to učení vzalo a jaký to má dnes pro nás význam? Nad tím bych se spolu s vámi rád zamyslel na základě textů, které jsme slyšeli, a to jak v prvním čtení, tak v textu, který jsem vybral jako text kázání.
Jak jsem už řekl, přímé slovní spojení svatá Trojice skutečně v Bibli nenajdeme. Najdeme tam ovšem spoustu míst, které naše Otce víry k vytvoření tohoto pojmu inspirovaly. Pozoruhodné je, že tato místa nenacházíme pouze v Novém Zákoně, ale jsou hojně zastoupená i v Zákoně Starém. Počínaje formulacemi, kdy Bůh o sobě mluví v množném čísle, jako například hned na počátku Bible v příběhu o stvoření člověka, kde Bůh mluví: „Učiňme člověka, aby byl našim obrazem.“, nebo v textu Áronského požehnání, kterým každou neděli končíme naše bohoslužby. Tam to sice není tak patrné hned na první pohled, ale jak si za chvíli ukážeme, jsou tam zřetelně vymezeny jakoby tři dimenze, nebo tři pohledy na Boha. Jako křesťané zase známe formuli „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“, která pochází z textu, který jsme slyšeli v prvním čtení, kde Pán Ježíš posílá své učedníky do tohoto světa s posláním, aby ty, kteří uvěří, křtili a při tom vyslovovali právě tu zmiňovanou formuli. Je docela pochopitelné, že pro první křesťany nebylo tak úplně jednoduché, vypořádat se s tím, jak vnímat a kam zařadit Ježíše Krista. Jako původně židé, věřili tito první křesťané v jednoho neuchopitelného Boha a najednou tu byl člověk – Ježíš, který o sobě prohlašoval, že on je Synem Božím, že je s Bohem zajedno, a nakonec do toho všeho ještě přimíchal Ducha svatého, o kterém řekl, že z Boha vyjde a bude promlouvat jménem Boha do našich srdcí, nebo přesněji, že jeho hlas budeme slyšet ve svých srdcích. Není proto tak nepochopitelné, že v církvi záhy vznikla potřeba naformulovat tuto novou situaci do nějakého smysluplného učení, které by zároveň omezilo nekonečné a bezbřehé fantazírování bujných představ mnohých křesťanů. Potud lze našim otcům víry asi docela dobře rozumět. Problém ovšem vzniká, pakliže se to naše učení stane normou, která paradoxně ve jménu čistoty učení začne popírat samou boží podstatu, a tou je Láska. Dojde-li k tomu, pak se dějí věcí, které křesťanskou církev, a znovu zdůrazňuji, ne pouze církev katolickou, ale stejně i tu naši protestantskou, evangelickou, nesmazatelně negativně poznamenaly a my bychom si i dnes v rámci hlubokého pokání měli uvědomit, že riziko, že se dostaneme na podobně scestné myšlení tu stále existuje. Po válce, kdy se za cenu neuvěřitelných obětí povedlo porazit fašizmus, se mnohým lidem zdálo, že se už nikdy nenechají zviklat žádným extremistickým učením, a přitom my dnes opět žijeme v době, kdy nás narůstající vliv extremistických stran na veřejný život začíná vážně zneklidňovat.
Pojďme se ale podívat, kde je v tom nejznámějším starozákonním požehnání, kterým končíme každou bohoslužbu, a které jsem vybral jako text pro dnešní kázání, skryté to trojí pojetí Boha, v čem jsou v něm paralely na ono křesťanské „ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“
Nejprve ale k pojmu „požehnání“. Co to znamená, když se řekne „požehnání“? Opět nám tu Bible nadává žádnou definici, ale dá se tomu pojmu porozumět z příběhů a z vyprávění, kde se tento pojem vyskytuje. Známý biblista z Husitské teologické fakulty UK, Dr. Jiří Beneš říká, že: „Požehnání je takové nabíjení životodárnou silou.“ Je to vlastně něco podobného, co dnes všichni dobře známe, když každý večer připojujeme naše mobilní telefony k nabíječce, abychom je na druhý den opět mohli používat. V případě božího požehnání ovšem jde o nabíjení takovou silou, která dokáže reprodukovat život, a to dokáže jedině Hospodin. Proto je pro tento druh nabíjení v Bibli vymezen speciální pojem/slovo POŽEHNÁNÍ, který se vztahuje pouze k božímu působení a nelze jej zaměňovat se žádným lidským dobíjením, či snad dokonce s dopinkem.
Pojďme tedy přímo k našemu textu požehnání. První celek uvedený slovem Hospodin, zní: „Ať Hospodin ti žehná a chrání tě“. Ono tam v originále není to „Ať“. Není to tedy zbožné farářovo přání ve smyslu, přeji vám, ať to tedy Hospodin udělá. V originále je řečeno, že Hospodin zkrátka žehná a nemusí být k tomu vyzýván. On je tou životodárnou silou, on se o nás zajímá. On je tím dárcem života, a tedy Otcem. První část tohoto požehnání nás tedy ujišťuje o tom, co je. Tady nejde pouze o nějaké zbožné přání! Tady jde o jasné ujištění, že Bůh Otec nám žehná, tj. nabíjí nás stále novou životodárnou silou a pečuje o nás.
Dále tam čteme: „Ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv“. Opět tam správně nepatří to „ať“. Kdybychom tuto část chtěli vyjádřit parafrázi, řekli bychom, že to rozjasnění tváře znamená, že Hospodin se nad tebou usmívá, jak to činí láskyplný otec či matka nad svým milovaným dítětem, a je k tobě shovívavý. Cítíme tam to bezpečí, které zažívá dítě při takovém pohledu v náručí láskyplné matky? Tak toto bezpečí prožívá člověk, který do srdce přijímá slova tohoto požehnání. Bůh je tu najednou naprosto zlidštěn. Není to nějaký nepředstavitelný mohutný vládce, ono „něco nad námi“, ale odpouštějící, shovívavý, láskyplný otec, či matka, nebo ten nejbližší, nejlepší přítel, a my křesťané v tomto vyjádření cítíme Ježíšovu láskyplnou náruč, která se ujímala slabých, opuštěných, bezbranných, tedy všech, kteří potřebovali zažit absolutní bezpodmínečné přijetí.
A do třetice v Áronském požehnání slyšíme: „Hospodin obrací k tobě svou tvář a obdarovává tě pokojem.“ V originále to vyjádření „obrací k tobě svou tvář“ zní spíše, že „Hospodin nese k tobě svou tvář“, neboli jeho tvář je k tobě přenesená do té míry, že se stává tvou tváři. Ano, milý bratře, sestro, Hospodin ti propůjčuje svou tvář a naplňuje tě pokojem. To je třetí dimenze Boha, kterou Pán Ježíš zaslibuje, když mluví o Duchu svatém. Skrze božího Ducha, který se rozhostí v srdci člověka, se člověk stává vpravdě božím synem či dcerou. Třetí osoba božství – Duch svatý tak che vyjádřit víru v člověka. Člověk je vlastně tou třetí osobou božství díky tomu, že v jeho srdci je přítomen Bůh skrze svého Ducha. Ano, slyšíte dobře, člověk je tu stavěn na roveň Bohu, ale ne díky svým schopnostem a kvalitám, ale díky božímu Duchu, který naplňuje jeho srdce a dává mu sílu, aby nepodléhal svodům svého ega, svého sobectví. To, milí bratři a sestry, není nějaký můj aktuální výmysl. Je to pojetí, které před mnoha léty formuloval jeden z nejvýznamnějších protestantských teologů dvacátého století, Karl Barth.
Křesťanská víra tak ve svém vyznání vyjadřuje jednak vztah k Bohu Otci jako tomu, kdo je původcem života, jednak vyznává, že tento Bůh sestoupil ke každému člověku v naprosto pro člověka srozumitelné, lidské podobě a láskyplně se v Ježíši Kristu k člověku sklání, a do třetice vyznává víru v člověka, jako v toho, kdo má Boha v srdci a má ho tak v tomto světě reprezentovat. V biblickém pojetí člověk není bezmocnou oběti, hříčkou osudu, není ovšem ani Spasitelem světa, tím je Ježíš Kristus, ale je svéprávným božím synem a dcerou, který má plnou odpovědnost za své jednání a který má všechny předpoklady k tomu, aby nepodléhal svým sobeckým sklonům, hříchu a lidské bezohlednosti. Pakliže ovšem v tomto boji se svým egem tu a tam prohrává a ztrácí sílu k dalšímu životu, pak si může být jíst, že Bůh v Ježíši Kristu na něj nahlíží se shovívavým láskyplným odpouštějícím pohledem jako otec či matka na své milované dítě a Bůh Otec, jako dárce a obnovovatel života, nedopustí, aby jeho dítě bylo pohlceno smrti. To je, milí bratří a sestry evangelium, radostná zpráva, pro dnešní trojiční neděli. Amen.
3. píseň 50 Svítá (Divné to věci dnes)
Ohlášky
Přímluvná modlitba + Otčenáš
Poslání Římanům 8, 14-16
14 Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. 15 Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! 16 Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.
Požehnání: Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,
ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,
ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen.
Hospodin ti žehná a má o tebe zájem,
Hospodin se na tebe shovívavě dívá a omilostňuje tě,
Hospodin ti dává svou tvář a naplňuje tvé srdce pokojem.
4. píseň: 489 (Tvé požehnání, dobrý Otče)