Milí bratří a sestry, zdravím vás slovy apoštolskými:

Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi Vámi.

Introit: Dobrý a přímý je Hospodin, hříšníkům cestu zjevuje. Ke spravedlnosti vede ponížené, ponížené učí cestě své. Hospodinovy stezky jsou vždy laskavé a věrné těm, kdo plní jeho smlouvu a jeho zákony. Pro jméno své, Hospodine, mou hroznou vinu odpusť mi! Kterýkoli člověk Hospodina ctí, tomu ukáže cestu, již má si vyvolit. Takový prožije svůj život šťastně, jeho potomstvo zdědí zem.                  Žalm 25, 8-13

1. píseň:      98 (Zpívejte Pánu nové písně)

Modlitba:   

1. čtení:       Matouš 11, 1-11

1 Když Ježíš dokončil tyto příkazy svým dvanácti učedníkům, šel odtud učit a kázat v tamějších městech. 2 Jan uslyšel ve vězení o činech Kristových; poslal k němu vzkaz po svých učednících 3 „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného?“ 4 Ježíš jim odpověděl: „Jděte, zvěstujte Janovi, co slyšíte a vidíte: 5 Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium. 6 A blaze tomu, kdo se nade mnou neuráží.“ 7 Když Janovi učedníci odcházeli, začal Ježíš mluvit k zástupům o Janovi: „Na co jste se vyšli na poušť podívat? Na rákos, kterým kývá vítr? 8 Nebo co jste vyšli zhlédnout? Člověka oblečeného do drahých šatů? Ti, kdo nosí drahé šaty, jsou v domech královských. 9 Nebo proč jste vyšli? Vidět proroka? Ano, pravím vám, a víc než proroka. 10 To je ten, o němž je psáno: ‚Hle, já posílám posla před tvou tváří, aby ti připravil cestu.‘ 11 Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší než Jan Křtitel; avšak i ten nejmenší v království nebeském je větší nežli on.

2. píseň:      635 (Tvá, Pane, láska)

Kázání:       Matouš 13, 1-8

1 Toho dne vyšel Ježíš z domu a posadil se u moře. 2 Shromáždil se k němu tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď; posadil se v ní a celý zástup stál na břehu. 3 I mluvil k nim mnoho v podobenstvích: „Vyšel rozsévač rozsívat. 4 Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je. 5 Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi. 6 Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla. 7 Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je. 8 A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet. 9 Kdo má uši, slyš!“

Milí bratří a sestry,

Minulý týden jsme si četli o Janu Křtiteli a také jsme si říkali, že jeho provolání k přítomným zástupům „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“, výstižně vyjadřuje jádro evangelijního zvěstování. Také jsem vám přislíbil, že v několika následujících nedělích se bubu věnovat Ježíšovým podobenstvím, kterými svým posluchačům přibližoval, co vlastně to království nebeské znamená. Jak mu máme rozumět?

Než se tedy pustím do výkladu dnešního textu, rád bych se ještě krátce vrátil, k již zmiňovanému Janu Křtiteli. V prvním čtení jsme slyšeli, že se Jan dostal do vězení a z dalších míst v Bibli pak víme, že tam také jeho život skončil. Chtěl bych z toho prvního čtení vypíchnout pár informací a myšlenek, které sám vnímám jako velmi pozoruhodné. Tak například to, že Jan, který na poušti oznamoval příchod nebeského království je najednou zmatený a sám jako by nevěděl, co si má o Ježíšovi myslet.  My máme tendenci vždy očekávat, že, když někdo něco hlásá, pak si za tím musí umět za všech okolností stát. Pokud to nedokáže, máme pocit, že mu nemůžeme věřit. Ne tak vnímá člověka Pán Ježíš. On trpělivě reaguje na dotazy Janových učedníků a dělá všechno pro to, aby Jana ve vězení povzbudil. Vůbec se nediví tomu, že má Jan takové chmurné myšlenky. Ano, Pán Ježíš rozumí našim slabostem. On neočekává, že budeme hrdinové. Ale nejen to. Pán Ježíš pak pokračuje a prezentuje Jana přítomným zástupům jako největšího z proroků a tím jako by nám dával nahlédnout do Božího smyšlení o člověku. Největší z Božího pohledu není ten, kdo všechno a za všech okolností hrdinský snáší, největší není ani ten, kdo dělá nepochopitelné věcí, řekli bychom až zázraky. Nic takového totiž Jan nikdy nedělal a ani by to zřejmě nedokázal. Z dnešního pohledu bychom řekli, že to Jan „dotáhl“ tak akorát na bezdomovce, ale jeho velikost spočívala v tom, že uměl výstižně vyjádřit tu nejpodstatnější pravdu, kterou my lidé potřebujeme přijmout a pochopit i když nás od Janova zvěstování dělí už více než dva tisíce let. Pán Ježíš zde vzdává vskutku úžasnou poctu člověku Janovi a bylo by dobré, kdybychom se i my učili takto smýšlet o druhých a podobně se k nim chovat.

Ale pojďme k tomu našemu textu kázání.

Toho dne vyšel Ježíš z domu a posadil se u moře. Shromáždil se k němu tak veliký zástup, že musel vstoupit na loď; posadil se v ní a celý zástup stál na břehu. To úvodní vyjádření „toho dne …“ totiž navazuje na předchozí kapitolu, která pojednává o tom, co všechno Ježíš prožil v jednom dni a kdybychom si to všechno přečetli, řekli bychom si, že neměl za sebou zrovna příjemný den. Bylo to neustále osočování hlavně ze strany tehdejších náboženských vůdců, kteří ovšem reprezentovali i významnou politicko-společenskou sílu. Zřejmě to byl hodně horký sobotní den, bylo období žní, tedy něco podobného, co zažíváme v současném období i my. Ježíš s učedníky byli zřejmě unavení i vyhladověli (ve 12. kapitole je totiž také řeč o tom, jak si cestou přes obilné pole, jak Ježíš, tak učedníci mnuli zrní z klasů, aby se najedli). Boží Syn, který zvěstuje tomuto světu blízkost nebeského království je, jak se zdá, nepochopen, napadán, jako by do tehdejšího světa vnášel spíše zmatek než řešení tehdejších problémů. Tak to alespoň vypadá, když se na průběh té soboty, jak ji máme ve dvanácté kapitole popsanou, podíváme jako na celek. Začátek našeho textu, který říká, že se Ježíš toho dne šel posadit někde k moři nám tedy navozuje situaci, kdy už toho všeho měl pravděpodobně docela dost a chtěl si odpočinout. Umím si představit, že po takovém dni, který zřejmě nebyl jediný podobného rázu, mohli být i učedníci zmatení jaký to vlastně má všechno smysl. Sice byli svědky Ježíšových uzdravení, tedy jednoznačně pozitivních zásahů ve prospěch potřebných, ale ve vzduchu jako by se stále zřetelněji snášelo něco konfliktního. Ježíš sice velmi výstižně dokázal odpovídat na útoky ze strany zákoníků a farizejů, ale sympatizanty měl hlavně na straně obyčejných lidí, kteří by mu stěží dokázali pomoct uskutečnit nějaké nové politicko-společenské uspořádání, nějaké to království, kterému onehda Jan říkal „nebeské“ a Ježíš nejednou o něm mluvil přímo jako o království Božím. A tak si představme ty Ježíšovy sympatizanty a také učedníky, ale mezi nimi i jiné lidí, kteří lovili všechna Ježíšova slova třeba redaktory z Blesku nebo podobných médií, jak mu nedají pokoj a stahují se za ním i když už toho prokazatelně má všeho dost a potřeboval by si odpočinout. A ve vzduchu se stále zřetelněji vznáší nevyřčená otázka: „Má to všechno smysl? Vede to vůbec někam? Stojí ti to, Ježíši, za to, že se stále častěji dostáváš do konfliktu s těmi, kteří mají moc a mohou ti přece ublížit?“ Když si tuto situaci představíme, den plný konfliktů, únava, vedro, tak bychom se vůbec nedivili, kdyby Ježíš nasedl do lodičky a odplul, pokud možno co nejdál od břehu, aby měl klid. On sice do lodičky, jak jsme četli, nasedl, ale odplul pouze kousek, aby mohl k přítomným opět promluvit. A začal zdánlivě nelogicky.

„Vyšel rozsévač rozsívat.

Bez jakéhokoliv úvodu začal mluvit o tom, jak rozsévač rozsévá. Člověk by čekal, že když už chce mluvit v podobenstvích, tak u vody by to mělo být něco o rybářích a o rybách, nebo o moři, či o něčem, co by souviselo s atmosférou přítomné chvíle. Ta nelogičnost je tu ovšem pouze zdánlivá. On tím podobenstvím, což vlastně byla vlastně hádanka, odpovídal na tu otázku, která se vznášela ve vzduchu, na otázku po smysluplnosti takového konfliktního vystupování. Tu otázku přinesl právě proběhly den. Celý ten den byl vlastně úvodem k tomu, co Ježíš začal lidem z lodičky povídat. Řekli jsme si v úvodu, že to základní zvěstování v evangeliích je o tom, že se přiblížilo nebeské království a že se tak stálo díky příchodu Božího Syna na tento svět. A tento Boží Syn všemi svými skutky a řečmi toto království začal šířit a zvěstovat podobně jako když rozsévač vyjde a začne rozsévat. Pro mnohé ovšem jaksi bez úspěchu.

Když rozsíval, padla některá zrna podél cesty, a přilétli ptáci a sezobali je. Jiná padla na skalnatou půdu, kde neměla dost země, a hned vzešla, protože nebyla hluboko v zemi. Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla. Jiná zas padla mezi trní; trní vzrostlo a udusilo je. A jiná zrna padla do dobré země a dala užitek, některé sto zrn, jiné šedesát a jiné třicet.

Historka o rozsévači je tak vlastně obrazem celého prožitého dne. Prvoplánově je tu položen důraz na rozsévače. Je přece přirozené, že ten nemůže při setbě podrobně sondovat kvalitu každého místečka, do kterého zasévané zrno hází. Fakt, že tu a tam je půda udusaná, že je tam i kamení, že nějaké to zrno padne i na okolní cestu, nebo že tu a tam se objevuje trní, tak tento fakt přece neruší základní smysl rozsévání. To je něco, co přece každý zemědělec ví a chápe. Udusaná země, to není chyba rozsévače. Podobně není jeho chybou, že kolem pole vede cesta, nebo že se tam objevilo nějaké to trní. Zkrátka pole je jaké je a chceme-li úrodu, musíme zasít. Celý zástup lidí, kteří přicházeli s Ježíšem do styku je v tomto podobenství obrazem pole. Je iluzi si myslet, že celé pole je pouze perfektně zpracované, dokonalé prostředí pro setbu. Přesto ale setba smysl má, protože jistě některá zrna padnou na úrodnou půdu a tam se pak ukáže smysluplnost celé setby. Zrno, které vyklíčí totiž mnohonásobně převýší ztráty, které vzniknou tím, že mnohá zrna nevzejdou. Stojí za povšimnutí, že Pán Ježíš u těch zrnek, která úrodu přinesla začíná u úrody stonásobné a jde směrem dolů. Končí zrnkem, které urodí pouze zrnek 30. Pídil jsem se na internetu, kolik zrnek může vyrůst z jednoho, které vzklíčí a dočetl jsem se, že to může být dokonce ještě mnohem více než sto. Záleží, kolik klasů z toho zrnka vzklíčí. Může jich být totiž víc. A každý klas může mít okolo 80 zrnek. Jinými slovy můžeme říct, že Ježíš je zde velmi střízlivý v odhadu a říká, že i kdyby to bylo pouze 30 nových zrnek, pak to bohatě vyvažuje zdánlivě neefektivně zasetá zrnka. Chce-li někdo škarohlídsky posuzovat efektivitu práce rozsévače podle kvality ornice, pak mu skutečně vyjde velmi pesimisticky obraz reality. Vždy bude možné vytahovat ty případy, kdy se v důsledku zvěstovaného slova někteří lidé pohoršili nad jeho obsahem, nebo jinde sice nadšeně začali toto slovo přijímat, ale když se s nimi setkáme po čase, zjistíme, že jsou oněm Božím principům vzdálení ještě víc, než dokud žádné zvěstování neslyšeli. Můžeme být smutní z toho, jak je Boží Slovo mnohými pošlapáváno a vysmíváno. Ale vždy se určitě najdou i ti, kteří právě toto Slovo zrovna potřebovali slyšet a ono pak v jejich srdci vzklíčilo a dnes jejich život stojí na úplně jiných základech a oni okolo sebe šíří Boží království dál. Tímto podobenstvím Pán Ježíš zdůrazňuje fakt, že šíření Božího království nejde zastavit. Že i když se nám určité situace mohou jevit jako marné, jako nezvládnuté, určití lidé nám mohou nahánět strach a vývoj v určitých obdobích nás může zneklidňovat, stejně bude vždy platit, že království nebeské zůstává blízko a každý, kdo je hledá a pídí se po něm, má možnost v něm začít žít.

Minulý týden jsme si řekli, že Matouš napsal své evangelium v době, kdy se mnohem více než v dobách Ježíšových muselo jevit jako marné veškeré úsilí o změnu poměrů k lepšímu. Židé byli rozprášení, Jeruzalém už neexistoval, zkrátka naprostá tragédie. A přece zrovna až v této době píše Matouš knihu – evangelium – radostnou zprávu, že se království nebeské nejen přiblížilo, ale že je už mezi námi. Ano, milí bratři a sestry, tato zpráva je aktuální i v dnešní době. Království Boží nejde zrušit! Ono v tomto našem světě působí a přináší mnohonásobnou úrodu všude tam, kde zvěst o něm dopadne na úrodnou půdu. To je ta radostná zpráva! V tom je naše doufání a naděje! To je důvod k radosti a vděčnosti i pro každého jednoho z nás! Amen.

3. píseň       621 (Za ty, kdo hladem trpí a bídou)

Ohlášky

Přímluvná modlitba + Otčenáš.

Přijď království tvé!

Na dně mých sil; mám-li všeho dost,

přijď království tvé.

Vládne-li lež, vládne-li strach, v lhostejném klidu,

přijď království tvé.

Chybí-li radost, chybí-li láska, v naší nedověře,

přijď království tvé.

Mezi nemocné, mezi vězněné, mezi osamělé,

přijď království tvé.

Do kostelů, do modliteb, do našich zpěvů,

přijď království tvé.

Do našich srdcí, do našich rukou, do našich očí,

přijď království tvé.

Otče náš, …

Poslání:       1. Korintským 3, 11-16

Základem je Ježíš Kristus, jiný základ už položit nelze. Ale i potom je možno na ten základ stavět buď solidní budovu, jež přetrvá věky, nebo slepit chatrč, kterou rozhází první nápor větru. Kvalita stavby se musí osvědčit ve zkouškách – teprve ty ukáží, co kdo vlastně postavil. Když dílo vydrží, dostane stavitel odměnu. Komu se jeho dílo sesype, ten se sice sám zachrání, ale nic po něm nezůstane.

Nezapomeňte, že ve vás působí Boží Duch, že jste Božím příbytkem.

Požehnání:  Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,
ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,
ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen.

4. píseň       438 (Přišli jsme, ó Ježíši)